Když byli dědeček a babička naživu, myslel jsem, že oni jsou moje hlavní rodina. Proč tomu tak bylo?
Protože maminka byla pořád zaměstnaná řešením problémů matek bez podpory. Pracovala jako nějaká sociální pracovnice. A táta? Táta byl v naší rodině uměleckou duší. Neustále hledal sám sebe v malování, divadle nebo něčem jiném a nakonec se tak nějak rozpustil v širém moři lidského života.
Maminka mě milovala. Ale milovala mě tak nějak neklidně, přerušovaně. Jednou týdně přijela k nám k dědečkovi a babičce, přivážela jídlo a dárky. Hbitě mě líbala. Potom jedla, popíjela s dědečkem slivovici, originálně zvedajíc hlavu (babička mezitím sklopila oči ke stolu a narovnávala ubrus), chrlila nápady a slova a zase mizela. Na další týden nebo déle, pokud měla v práci naspěch.
A my s “rodiči” zůstávali, abychom žili dál, tiše a důstojně, s babiččinou zahrádkou, s dědovými výpravami do lesa a jejich nekonečnými “filosofickými rozhovory” o prožitcích.
Moje babička byla důstojná a, jak si nyní uvědomuji, krásná. Velká, s nádhernými vlasy až do stáří, které každý týden po koupeli česala obloukem hřebene, který ji darovala její matka. Dědeček byl křehký, ale velmi charismatický s hlubokými vráskami, které začínaly na čele a ubíhaly kolem krku do límce jeho košile, vždy díky babičce čisté a vyžehlené.
Vůbec muži u nás doma (to jsme já a děda) byli vždy “jak ze žurnálu: umytí, oholení (zvláště pečlivě oholen jsem byl samozřejmě já!) a vždy v čistém,” jak naše vesničanka říkala. Později, ve škole, jsem si dlouho nemohl zvyknout na zkrácené slovo “ulice” a psal a říkal to tak, jak bylo u nás doma zvykem.
Koho jsem měl raději? To dodnes nedokážu říct, protože pro mě byli jednotou, která voněla borščem a cigaretami, mlékem a potem, naším dvorem a lesem.
Když jsem se ráno probouzel, první, co jsem viděl, byla dědova tvář, sklánějící se nízko nade mnou. A jeho rty, suché a horké, zašeptaly, jakmile jsem otevřel oči:
— Vstávej, Kájíčku. Babička už upekla vdolky s česnekem. A v lese na nás čeká ježek, aby nám pověděl nové příběhy.
Následně mě děda letmo políbil a sotva si přitiskl svou špatně oholenou tvář k mé. A já kňoural, tehdy ještě netušíc, že toto je štěstí:
— Ne, dědo, ještě nechci… Budu spát… A vdolky chci bez česneku, ale s marmeládou.
— Tak to lehce zařídíme, — říkal děda, — babičce to přeobjednáme.
A už volal směrem ke kuchyni:
— Babičko Marie, náš král si přeje vdolky s marmeládou! Rozumíš?!
Za okamžik se v dveřích objevila babiččina tvář a řekla:
— A to jsem ani nevěděla! A marmeládu už mám v modré mističce. Pojďte tedy!
Když jsem se myl, stáli oba vedle mě, babička držela ručník, na kterém vyšívala (gládeckou!) kozičku, a děda se slabou snahou pokoušel ručník vytrhnout z jejích rukou.
Pak jsme s dědou jedli. Protože babička s námi neseděla u stolu, ale pobíhala kolem, vytvářela pohodu a dodávala význam procesu, kdy muži v domě jedli.
Poté jsme s dědou vstali od stolu a stručně (mužně!) pochválili naši hostitelku:
— Najedli jsme se, matko…
— Ano, babičko!
A šli jsme kouřit na dvůr. Kouřil, samozřejmě, děda, a já seděl vedle něj, přikrýval se k němu bokem, hleděl na něj šikmo a skládal ruce na kolena stejně jako on.
— Jak se cítíš? Připraven žít dnešní den? — ptal se děda.
Odpověděl jsem rozvážně, ale ne hned:
— Ano…
Vstali jsme z verandy, plivali (oba, ostatně, protože po svém plivnutí mi děda podal nedopalek!) na nedopalek a ptali se neviditelné babičky, protože už v domě harašila nádobím:
— Potřebuješ, matko, zatím něco? Protože jinak jdeme do lesa.
— Ano, babo!
Z hlubin domu se ozývalo:
— Jděte už, a já mezitím přemýšlím, čím vás přes den úkoloval!
My s dědou vzali (děda vzal) proutěné koše (velkou pro něj a malou, téměř hračkovou – děda mi ji vyrobil). Šli jsme do lesa. A děda mi vyprávěl, proč má datel červenou hlavu, proč jsou borovicové jehličí delší než smrkové, proč maminka zřídka přijíždí, proč se ježci nafouknou, když je vezmeme do ruky, kam se ztratil táta, proč jsou klobouky masáků “slizké”, proč je naše babička tak krásná a děda… “ne až tak moc” (to říkal sám o sobě).
K obědu, když už i v lese začínalo být horko, jsme se vraceli domů. A vždy s úlovkem: houbami, bobulemi, bylinkami, které se dávají do čaje, vonnými.
Babička nás opět nakrmila a pak mě uloží v chladné síni na pohovku, aby “kousky oběda si sedly”, spát. Děda mě pak přikryl svou voňavou starou bundou a seděl vedle mě, dokud… dokud… dokud nepřiletěl obří pták s modrýma očima, vstával jsem a ptal se: “Byl jsi dnes hodný, Karlíku? Nezklamal jsi dědu a babičku?”
Já na něj upřeně hleděl… a probouzel se…
A tam byla babička: už nalila mléko do hrníčku s máky a položený velký kus bílého chleba, který ráno spolu s vdolky upekla.
A potom… potom jsme s dědou něco dělali na dvoře nebo v domě, zatímco babička šla do zahrady “pro nicnedělání” a “koukla se, jestli tam všechno klape”. A zároveň plela záhony, zalévala a dělala ještě něco dalšího.
My s dědou pracovali, protože jsme chápali: “mužské práce v domě musí dělat muži, ženské – babička.”
Teď už jsem starší, než byli tehdy moji děda a babička. A mám infarkt. Ležím po operaci v nemocnici. Ležím a přemýšlím: musím se nutně uzdravit, abych byl na Zemi člověk, který chrání takové vzpomínky…