O synově rozvodu. Proč by měl mít tak bezduchou manželku?
Existuje stereotyp, že tchyně jsou zlé čarodějnice, které tyranizují své snachy bez důvodu. Na internetových fórech najdete spoustu podobných příběhů. A já jsem ta „zlá tchyně“, která se nejen smířila se svou snachou, ale rozhodla se rozbít manželství svého syna. A víte co? Nestydím se za to. Věřím, že mám pravdu, a vysvětlím, proč to dělám, když uvnitř cítím horkost a bolest kvůli mému synovi.
Můj syn, Pavel, se setkal s touto dívkou, Irenou, asi před pěti lety. Ale představil mi ji až mnohem později, až po zasnoubení. Na první pohled mi nebyla sympatická a později se ukázalo, že moje intuice nezklamala – ta slečna se ukázala jako skutečná noční můra.
Pozvala jsem je do našeho útulného bytu na předměstí Brna. Irena si ještě ani nevyzula boty, a už jí zvonil telefon. Místo toho, aby se omluvila a řekla, že zavolá zpět, začala klábosit s kamarádkou přímo v předsíni. Patnáct minut! Stála jsem tam, zatínala zuby, zatímco ona si hihňala a řešila nějaké hlouposti. Už tehdy jsem cítila, že s ní není něco v pořádku.
U stolu jsem se na ni vážně neptala – jen sledovala. Ale když řeč přešla na její život a plány, všechno mi bylo jasné. Střední školu sotva dodělala, studuje poslední ročník vyšší odborné školy, ale o vysoké se ani nezmiňovala. Proč by také? Vždyť žena, jak říkala, má být manželkou a matkou – a tečka. Pracovat neplánuje. Teď ji živí rodiče, a později tenhle břemeno připadne na mého syna. Bydlí u rodičů, ale po svatbě chce bydlet v našem bytě. A vrchol všeho: je těhotná. Hodně brzo, takže svatbu musí uskutečnit rychle, než její bříško prozradí její „tajemství“. Chovala se, jako by jí svět něco dlužil a její krása byla pasem do bezstarostného života.
Nejhorší bylo, když Pavel odešel na balkon kouřit. Irena si hned vzala krabičku tenkých cigaret a šla za ním. Těhotná – a kouří! Málem jsem se udusila zlostí. Co bude s dítětem? Zdálo se, že jí to vůbec nezajímalo.
Brzy se vzali a začali jsme žít spolu v mém bytě. Chodila jsem do práce brzy ráno a vracela se večer, zatímco Irena spala do poledne, potulovala se po domě, nedělala nic a občas si šla zakouřit na balkon. Ve škole si vyřídila potvrzení o těhotenství a vzala si akademickou dovolenou. Každý večer na mě čekal chaos: hora špinavého nádobí ve dřezu, věci rozházené všude, prázdná lednice. Nevařila, neuklízela – jen visela na telefonu, klábosila s matkou nebo kamarádkami.
Když jsem ji požádala o pomoc v domácnosti, jen mávla rukou: buď měla nevolnost, nebo byla unavená. Ale to jí nebránilo courat s kamarádkami po kavárnách nebo chodit s Pavlem do nočních klubů. Zatínala jsem zuby, ale mlčela – kvůli synovi. Pak se narodilo vnouče. A co myslíte? Irena se ani v nejmenším nezměnila. Pavel vstával k dítěti v noci, chodil s kočárkem, vozil ho k doktorovi. Já pomáhala večer a o víkendech, vyčerpaná po práci. A ona? Ležela na gauči, listovala telefonem a lajdala cigaretu, jakoby se nic nedělo. Třásla jsem se vztekem.
Snažila jsem se s ní mluvit – nejdřív klidně, pak důrazněji. Její odpovědi mě míjely, dívala se na mě s drzým úšklebkem. Nejhorší ale bylo, že Pavel ji vždy hájil. Když jsem mu vytýkala její lenost a zbytečnost, stavěl se za ni: „Mami, snaží se, jen to má těžké.“ A tak jsme se hádali. Křičel na mě, jí neřekl ani slovo výčitky. Můj syn, můj jediný chlapec, zaslepený láskou k této nafoukané holce.
Napětí v domě bylo nesnesitelné. Jednoho dne jsem to nevydržela a ve vzteku jsem vykřikla: „Vezmi si svou manželku s dítětem a odstěhuj se! Žijte si sami, uvidíme, jak to zvládnete!“ Odcestovali. Pavel byl uražený, přestal se mnou mluvit. Snažila jsem se mu to vysvětlit, otevřít oči pravdě, ale postavil přede mnou zeď. Teď skoro nevolá, ani nejezdí navštívit. Jsem si jistá, že to Irena ho poštvává proti mně, vráží mezi nás klín. A přesto miluji svého syna více než život a svého vnuka zbožňuji celým srdcem.
Rozhodla jsem se: takovou manželku Pavel nepotřebuje. Zaslouží si lepší, chytrou, starostlivou ženu, ne tuhle línou, nezodpovědnou dívku. Ačkoliv to zatím nevidí, udělám všechno, aby jejich manželství padlo. Nezastavím se, dokud nezprostím syna těchto pout. Věřím, že jednou mi dá za pravdu, obejme mě a řekne: „Díky, mami“. A vnuka vychováme sami – bez její nicotné přítomnosti, bez její nevšímavosti a cigaretového dýmu. Nevzdám se, protože toto je moje válka za štěstí mého chlapce.