Marie Novotné bylo šedesát let. Kulatá výročí bývají obvykle velkolepá. Celý svůj život pracovala jako přednášející na univerzitě, vychovala jedinou dceru Terezu, kterou pokládala za poctivou, samostatnou a, jak se jí zdálo, i moudrou ženu. Po odchodu do důchodu se cítila mimořádně osamělá — a jako mnoho žen jejího věku začala stále častěji říkat dceři: „Terezo, měla bys mít dítě. Je na čase. Chci vnoučata.“ Na první pohled se zdálo, že to je jen neškodné přání. Tereza se jen usmívala a mávala rukou, ale pak se náhle rozhodla, že mamince tohle přání opravdu splní.
Její manžel, Pavel, byl úspěšným programátorem s dobrým příjmem. Ani Tereza nebyla žádná troškařka: byla aktivní, podnikavá, měla silnou povahu a nestála na místě. Během dvouletého manželství si stihli otevřít internetový obchod, pak ho zavřít, projet stopem Evropu, navštívit motorkářský festival, strávit dva měsíce v hostelu v Portugalsku, projet na kolech Českou republiku a oslavit Nový rok v kempu. Tereza nenosila sukně, nelíčila se a s Pavlem se seznámila na letním hudebním festivalu někde u Berounky.
Když matka znovu otevřela téma vnoučat, Tereza nečekaně neodmítla. A brzy na oslavě Maruščiny šedesátky zazněl přípitek, který si zapamatovala na celý život: „Mami, staneš se babičkou!“ Dojetí, slzy radosti — to všechno tam bylo. A od té doby žila svým snem — pletla bačkůrky, nakupovala dupačky, na internetu četla, jaké vzdělávací hračky jsou pro novorozence nejlepší. Tereza s Pavlem dál žili, jak byli zvyklí — cesty, setkání, výstavy, nové projekty. Tereza ani nepomýšlela na to, že bude sedět doma. Těhotenství probíhalo hladce, a ona říkala: „Nejsem nemocná, jen těhotná.“
Problémy začaly v sedmém měsíci, kdy ji nevpustili do letadla, které letělo do Indie. Tereza byla naštvaná ne na manžela, který odletěl sám, ale na leteckou společnost. „Hrozný servis,“ brblala.
Narodil se chlapec, kterého pojmenovali Jáchym. Blonďatý, modrooký — úplný andílek. Marie brečela štěstím. Ale radost netrvala dlouho. Už v porodnici Tereza prohlásila: „Nebudu kojit. Ať na mě není závislý. Chci žít svůj život.“ Dopředu se domluvila s agenturou, aby našla chůvu. Ale matka se na ni podívala tak, že Tereza raději zmlkla. „Chůvu jen přes moji mrtvolu,“ řekla Marie pevně. A tak to začalo.
Od třetího měsíce se Jáchym stal denní součástí babiččina života. Jezdila k nim jako do práce: brzy ráno tam, pozdě večer domů. Měnila pleny, krmila, koupala, uspávala. Všechno pro vnoučka. A jednoho dne Pavel dostal telefonát: známí prodávali dům v Thajsku za výhodnou cenu. Příležitost. Odletěli s Terezou a nechali dítě babičce „na týden“.
Uteklo to. Z týdne byl měsíc. Rok. Tereza se objevila skoro po roce, když měl Jáchym první narozeniny. Strávila s ním dva dny a znovu zmizela — „za prací“. Při rozloučení políbila syna na temeno a babičce předala peníze. „Vrátíme se, až mu bude pět let. Zatím si najdi chůvu, nemá smysl se trápit.“
Ale Marie odmítla. Nepovažovala vnoučka za „dočasnou přítěž“. Stal se jejím smyslem života. Vstávala s ním, usínala vedle něj, šeptala mu pohádky, učila ho první slova. Ano, bylo to těžké. Ano, věk. Ale srdce nestárne.
Každý den je s ním — na hřišti, na procházce, u dětského lékaře. Tereza posílá fotografie z pláže, surfování, koktejly, „nové horizonty“ v životě. Ale v jejích obzorech není pro Jáchyma místo. Ale babička je přesvědčená: jednoho dne pochopí, kdo byl skutečně po jeho boku. A i když rodiče jsou daleko, má člověka, který ho nikdy neopustí.
Protože vnoučata nejsou dar na jubileum. Jsou rodičena, aby byla milována.