Je mi 65 let a nemohu vystát, když ke mně někdo přijde na návštěvu.
Mnozí by mě mohli odsoudit, ale vůbec mi nezáleží na tom, co si o mně myslí. Nemyslete si, že nesnáším lidi nebo své přátele – vůbec ne. Jen nesnesu, když někdo překročí práh mého domova. Ráda se potkám kdekoliv jinde – v parku, na ulici, u někoho jiného, ale ne u mě. Jsem unavená a dost už.
Nedávno mi bylo 65 a od té doby se vše změnilo. Ještě před pár lety jsem byla ochotná otevřít dveře svého bytu v malém městě u Pardubic pro každého, kdo chtěl. Ale teď mne už samotná myšlenka na hosty rozechvěje a naplní nepříjemným napětím. Po poslední návštěvě mi trvalo dva dny uklidit byt, jako by ho zasáhl hurikán. Celý den jsem stála u sporáku, připravovala hory jídla, a pak jsem další dva dny uklízela nepořádek a chaos. Proč bych to měla dělat? Už nechci takhle plýtvat svým životem.
Vzpomínám si, jak to bylo dříve, a zatmí se mi z únavy a stesku. Týden před příchodem hostů jsem začínala s generálním úklidem: myla jsem okna, drhla podlahy a čistila každý kout. Pak jsem lámala hlavu, co dát na stůl, aby byli všichni spokojení. A ty těžké tašky s nákupy! Vlekla jsem je do čtvrtého patra, funěla a proklínala vše. A pak dorazili hosté – a začal kolotoč. Každého obsloužit, dohlédnout, aby talíře nebyly prázdné, aby bylo všeho dost, aby všechno zářilo. Přinést, odnést, podat, uklidit – jste kuchařka, číšnice, myčka nádobí a uklízečka v jedné osobě. Bolest nohou, bolavá záda, a ani si nemůžete sednout a v klidu si promluvit, protože stále někdo něco potřebuje.
A pro co vlastně? Abych pak bez sil klesla na pohled zdevastované kuchyně? Dost, mám toho plné zuby. Proč se trápit, když existují lidé, kteří za peníze všechno udělají lépe a rychleji? Teď všechny oslavy, setkání a posezení probíhají pouze v kavárnách nebo restauracích. Je to levnější, jednodušší a nevyčerpává to duši. Po večeři není třeba nic mýt, uklízet ani vynášet – prostě se jen vrátíte domů, lehnete si do postele a spíte s čistým svědomím.
Nyní jsem pro aktivní život a ne pro uzavření mezi čtyřmi stěnami. Doma trávíme už tak příliš mnoho času; setkat se s přáteli někde mimo je téměř vzácnost, luxus. Každý má práci, povinnosti, starosti – kdo si najde hodinu, aby jen tak poseděl? Pochopila jsem, že celý život jsem makala jak otrok pro rodinu, pro děti, pro ostatní. A teď chci myslet na sebe, na svůj klid.
Vzala jsem si za zvyk: během polední přestávky volám kamarádce Kláře a tahám ji do blízké kavárny, kde nabízejí takové dezerty, že si olíznete prsty. Proč jsem to neudělala dříve? Sama se divím, kolik let jsem ztratila, uvězněná v domácí rutině!
Myslím, že každá žena mě pochopí. Stačí jen zmínit návštěvu doma a už hlava třeští od myšlenek: co vařit, jak uklidit, čím překvapit? To není radost, ale trest. Samozřejmě, kdyby kamarádka na chvíli zaskočila, nevyženu ji – uvařím čaj, popovídáme. Ale je lepší se dohodnout předem a setkat se v útulné kavárně. To se stalo mým únikem, mým malým štěstím.
Řeknu vám, ženám, jedno: nebojte se, že v restauraci utratíte spoustu peněz. Doma utratíte víc – a nejen korun, ale i nervů a zdraví. Spočítala jsem to: za potraviny, za úklid, za čas, který zmizí v nic – vyjde to dráže než účet v kavárně. A hlavně – uchráníte sebe. V 65 letech jsem konečně pochopila, že život není jen povinnost k druhým, ale i právo na odpočinek, na lehkost, na svobodu od cizích talířů a očekávání. A už se nehodlám otevírat dveře těm, kteří chtějí z mého domova udělat bojiště za čistotu a pořádek. Mám toho dost.