Odevzdat syna bývalému manželovi. Dítě se stalo nezvládnutelné a já už to nezvládám.
Pavlovi je 12 let. Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že budu uvažovat o tom, že dám syna jeho otci, vysmála bych se mu do tváře. Teď ale stojím na okraji propasti, dusím se bezmocí a cítím, jak ze mě život odtéká kapku po kapce. Topím se a nikdo mi nehází záchranný kruh.
Můj syn, Pavel, se proměnil v někoho cizího. Hádá se se mnou kvůli každé maličkosti, ve škole se pere, nosí domů cizí věci a pak drze tvrdí, že to není krádež, jen si „půjčil na hraní.” Telefon mi vyzvání neustále — buď volá učitelka, třídní učitel nebo rodiče spolužáků. Každý rozhovor je jako rána pod pás, každý den připomíná chůzi po minovém poli.
S mužem jsme už dlouho rozvedení. Moje maminka bydlí nedaleko v sousedním domě v našem městečku poblíž Olomouce, ale pomoc od ní žádná. Jen výčitky a „moudré“ rady, ze kterých mi jde hlava kolem. Přijde večer na půl hodiny, zasype mě kritikou a odejde, zanechávajíc za sebou hořký odraz. Pavel je tedy celý na mně. Křičím, pláču, vyhrožuji, zabavila jsem mu kapesné — všechno zbytečné. Dívá se na mě drze, ušklíbá se, jako by věděl, že jsem bezmocná, že všechny mé slova jsou jen prázdné fráze.
Nedávno došlo k dalšímu výbuchu. Našla jsem v jeho batohu cizí smartphone — drahý, na první pohled ne z levných.
— Pavle, kde jsi to vzal? — zeptala jsem se ho, probodávajíc ho pohledem, ve kterém se mísily hněv a zoufalství.
— Našel jsem, — řekl klidně, ani nemrkl.
— Kde jsi to našel?
— Na lavičce.
— Na které lavičce, proboha?! Odpověz normálně, malý zloději! — vybuchla jsem. — Uvědomuješ si, že to je cizí? Ukradl jsi to!
— Neukradl, jen jsem si vzal, — odpověděl klidně.
— A co jsi s tím chtěl dělat?
— Nic, — pokrčil rameny. — Jen se podívat.
Vřítila jsem se vztekem, uvnitř vše vřelo jako láva.
— Uvědomuješ si, že to takhle nejde? To není tvoje! Zítra půjdeš do školy a vrátíš to!
Pohlédl na mě s výzvou, z čehož se mi třásly ruce.
— Nepůjdu.
— Co tím myslíš „nepůjdu“?! Neodvážíš se tu stanovovat vlastní pravidla! — křičela jsem, ztrácejíc kontrolu.
— Nepůjdu, a basta.
Nevydržela jsem — slzy mi proudily potokem a on prostě odešel do svého pokoje, jako by se nic nestalo, jako bych nebyla pro něj důležitá.
Druhý den jsem zavolala jeho otce, Jana. Hlas se mi třásl, ale řekla jsem všechno:
— Jde o Pavla. Nezvládám to. Stal se cizím, krade, odpovídá drzosti. Můžeš si ho vzít k sobě? Potřebuje mužský vzor. Bojím se, že ho necháme jít a stane se z něj zločinec.
Jan ztichl. Pak sotva slyšitelně povzdechl.
— Vždyť víš, že teď nemám čas. Pracuji pozdě do noci, nemám čas ho vychovávat.
— A myslíš, že já mám čas?! — vybuchla jsem. — Jsem sama! Máma mě jen obviňuje, že jsem ho nechala jít. Ty jsi zaneprázdněný, já jsem zaneprázdněná — kdo mi pomůže?!
— Ale ty jsi matka… — začal.
— A ty jsi otec! — přerušila jsem ho. — Stejně jsi rodič, jako já!
Zamumlal něco o „uvažování“ a položil telefon. Večer přišla máma. Rozhodla jsem se jí říct o svém záměru, a to bylo hrozné.
— Lído, jsi normální?! — zakřičela hned, jak jsem otevřela pusu. — Dát syna otci? Jak tě to vůbec mohlo napadnout?
— Mami, nezvládám to. Jsem sama, už nemám sílu.
— Nezvládáš? Porodila jsi, tak vychovávej! Kdy se vidělo, aby se matka vzdala dítěte?
— A pomohla jsi mi někdy? Jenom mluvíš! — vybuchla jsem. — Všechno je na mně — muž není, ty nejsi, kamarádky nejsou! Jsem sama, vždy sama!
Odešla, třískla dveřmi, a já zůstala v kuchyni, dívajíc se do prázdna. Možná jsem opravdu špatná matka? Možná je to má vina, že se Pavel stal tak drzým, cizím, ztraceným? Ale pak si říkám: jsem přece člověk, nejsem z ocele. Jsem unavená být matkou i otcem, unavená nést na svých bedrech tu nesnesitelnou zátěž. Ano, jsem matka, ale Jan je otec, a proč bych měla odpovídat za oba nás?
Od toho dne Pavel téměř nevychází ze svého pokoje, mlčí, vyhýbá se mi. A já sedím, dívám se na telefon a čekám na Janův hovor. Rozhodla jsem se: pokud se brzy neozve, zavolám sama. Možná souhlasí vzít si syna? Nebo mám hledat sílu v sobě? Nevím, co dělat. Chci zachránit svého chlapce, ale cítím, že sama se topím a nikdo mi ruku nepodá. Co dělat?