Jitku z onkologie vyzvedávala sestřenice Lenka. Lenka je úspěšná malířka. Je upřímná, laskavá, veselá a nic neskrývá, takže když vedla Jitku k autu, otevřeně řekla:
– Jitko, víš, tvůj Vašík teď žije s nějakou potvorou, ale nebuď smutná. Místo k bydlení máš, nenechám tě ve štychu a pomůžu, jak budu moct.
Jitka, po operaci a několika cyklech chemoterapie, hubená a bledá, šla a myslela si, že by teď asi měla omdlít, brečet a trhat si vlasy, ale vlasy už dávno neměla.
Mohla sice předstírat omdlení a spadnout rovnou do kaluže, ale bylo jí líto bílého Lenčina kabátu, který jí půjčila, protože byl podzim a už zima.
V autě bylo teplo, ale Lenka ji zabalila do kožešiny, připoutala ji a odvezla ji do nového života. Během jízdy vysvětlovala:
– Dům jsem si před dvěma lety koupila pro sebe. Myslela jsem, že tam budu v létě žít a malovat, ale zjistila jsem, že to není pro mě. Jsem zvyklá na městskou pohodlnost, obchody a ruch kolem.
Nesnáším ticho. Včera jsem byla v domě, topení funguje, voda teče, zbytek už zvládneš sama. Potravinový obchůdek je tam taky, ale přivezla jsem ti zásoby. Budu jezdit na návštěvy.
Na dvoře seděl velký rezavý pes. Šťastně vrtěl ocasem, přiběhl k Jitce a tlačil jí čumák na kolena. Jitka pohladila jeho chlupatou hlavu a tázavě se podívala na Lenku.
– Jitko, včera jsem ho vzala z útulku. Potřebuješ přítele. Jak bys to tu sama zvládla? Neboj se, nakoupila jsem granule, vydrží na měsíc. Společně vám bude líp. Jmenuje se Jonáš.
V malém dvoupatrovém domečku bylo teplo. Uprostřed jídelny stály krabice s konzervami, rýží, těstovinami, moukou, sušenkami.
– Sama si to rozestav, aspoň budeš vědět, kde co je. Lednice je plná. Ve skříni najdeš oblečení na všechna roční období, máme stejnou velikost. Jitko, dej si čaj a já už pojedu.
Když si Lenka oblékala kabát, přišla k Jitce a snažila se jí podívat do očí. Ale Jitka odvrátila pohled.
– Jitko, tenhle pes čekal tři roky v kleci. Nikdo ho nechtěl, je velký a už není mladý. Chápu, že ti je těžko a špatně, ale máš mě a pes má tebe. Musíš mít na co se upnout, aby ses vrátila k životu. Na Vašíka kašli a zapomeň.
Všechno bude dobré. A ještě něco – tenhle dům je tvůj, všechno jsem na tebe přepsala, a to i s pozemkem. Papíry jsou v ložnici, peníze taky. Jitko, pojďme zase žít! Přijedu za týden, kdyby něco, zavolej.
Lenka dala Jitce polibek a odjela…
Už byla tma, ale Jitka seděla v křesle, s nohama pod sebou a obličejem zabořeným do kolen. Nejdřív brečela, pak si říkala, jak je nešťastná, a nakonec nadávala Lence, že jí tu nechala psa. No, lehnu si a umřu, už nemám sílu žít. A co pes? Je mi ho líto. Aspoň bych ho měla nakrmit.
Lenka si oblékla bundu, podívala se v zrcadle na svou plešatou hlavu a se slovy: „Nechci vyděsit psa, ten za nic nemůže,“ si nasadila čepici. Našla granule, nasypala je do misky a vyšla ven.
Jonáš, když snědl granule, olízal misku, pak slízal z Jitčina obličeje slané slzy, lehl si vedle ní na schody a položil hlavu na její kolena.
Na tmavé noční obloze, kolem jasného kulatého měsíce, se objevilo stále více hvězd. Jitka našla Velký vůz, usmála se na něj a poslala vzdušný polibek. Pak objala psa a řekla:
– Dobře, Jonáši, zítra ti uvařím pořádnou kaši. S masem.
Celý týden, když se Jitka ráno podívala do zrcadla, lekla se a řekla:
– Jsem jak ta Aletka…
A nejednou ji napadlo: možná tenhle život nemá cenu. Komu já tak asi scházím? Ale pak pohlédla na Jonáše, pohodlně se stočeného na své dece u krbu, a rozhodla se: dobře, ještě chvíli budu žít.
K této životně důležité debatě, kterou Jitka vedla sama se sebou, přidala tečku Lenka, když přijela po týdnu, jak slíbila. Přijela s krabicí v náručí, položila ji na pohovku a řekla:
– No Jitko, co s nimi? Bezdomovská kočka, představ si, porodila ve vchodu do domu, a jim je zima! Přivezla jsem i krmení…
V krabici ležela vyhublá rezavá kočka, která objímala svýma lžičkama dvě maličká kotě. Večer Lenka odjížděla. Stála ve dveřích, chvíli mlčela, pak vytáhla z kapsy lísteček a podala ho sestře:
– Jitko, tvůj Vašík se stavil, ptal se, kde jsi. Nic jsem mu neřekla. Tady je jeho nové telefonní číslo. Je na tobě, co s tím uděláš.
Jitka doprovodila Lenku k autu, zamávala jí a vrátila se do domu. Pohladila kočku:
– Budeš Míca. Naleju ti mléko. Všechno bude dobré.
Když prošla kolem krbu, hodila lísteček do ohně…