V jednom městě žila žena jménem Zdislava Novotná. Myslela si, že žije velmi důstojným způsobem. Neměla sice rodinu ani děti, ale měla svůj byt, kde vždy vládla čistota a pořádek. Pracovala jako účetní v nábytkářské továrně.
Zdislava v klidu a spokojeně dosáhla věku 50 let. Byla se svým životem velmi spokojená, zvláště když se podívala na své sousedy. Příjemně ji uklidňovalo, že se jí dařilo dobře. Byla totiž dobrým člověkem a nikomu neškodila.
Její sousedé ale příliš rozumní nebyli. Na stejném patře žila například žena, která měla přes 60 let. A jaký to ostudný pohled, když si starší dáma, téměř důchodkyně, obarvila vlasy na modro! A nosila přiléhavé šaty a džíny. Všichni se jí smáli. Městská bláznivka, řekli byste.
“To je hrozné!” pomyslela si Zdislava, když se dívala na podivnou důchodkyni. A byla ráda, že ona sama vypadá ve svém věku důstojně.
O další sousedce bylo stydno mluvit. Bylo jí teprve dvacet jedna let, ale už měla dítě, které mohlo být tak pět let staré. Zřejmě otěhotněla ještě na střední škole. A kde byli její rodiče? Dívka, která neměla rodiče, žila sama s dcerkou. Navíc se spřátelila s tou modrovláskou. Když dívka byla přes den pryč, důchodkyně hlídala její dceru.
Zdislavu to nepřekvapovalo. “Takoví lidé se přitahují”, myslela si. “A mě se vyhýbají. Vidí slušného člověka — a stydí se podívat do očí. Pozdraví v výtahu a to je celé.”
Poslední soused byl muž okolo 30 let. Když ho viděla poprvé, zažila šok. Měl tetování na rukou a krku! Je to snad normální? Samozřejmě, že ne!
Už v mládí Zdislava odsuzovala takové lidi. Víc se zřejmě nedokážou odlišit, tak ničí svoji kůži. Přitahuje pozornost! To znamená, že nemá nic v hlavě! Měl by číst knihy.
Tak přemýšlela každý den, když se setkala s někým ze sousedů. Když dorazila domů, potichu se radovala, že žije, jak se patří. Občas probírala sousedy se svojí jedinou kamarádkou po telefonu. Neměly moc jiných témat, takže “chlap s tetováním”, “mladá matka” a “bláznivá stařena” byly hlavními tématy dne.
Jednoho večera se Zdislava vracela domů z práce v příšerné náladě. V práci zjistili manko. Poprvé za dlouhé roky. Na koho to hodí? Samozřejmě na účetní. Bolela ji hlava a teď by do uší šumělo a nohy ztěžkly.
Žena se sotva dobelhala k domu a posadila se na lavičku. Náhle ucítila jemný dotyk na ruce. Těžce zvedla pohled a s překvapením spatřila tu “důchodkyni” s modrými vlasy.
– Co se děje? Je vám špatně? — ptala se soucitně.
– Bolí… hlava… – zašeptala Zdislava.
– Pojďme k Jakubovi, je dnes doma. Vypadáte bledě, nemáte barvu.
– Ke komu? – zeptala se žena.
– Jakub bydlí s vámi na stejném patře. Je kardiologem. Nevšimla jste si?
Když přišly na patro, sousedka zaklepala na Jakubovy dveře. Zdislava s překvapením spatřila člověka s tetováním, kterého považovala za nepříliš slušného.
Muž změřil Zdislavě tlak, uložil ji na pohovku a dal jí nějakou tabletu. Zanedlouho bolest hlavy i šum v uších ustoupily.
– Určitě se objednejte na kontrolu! Musíte si hlídat tlak, i když jste tak mladá dámou jako vy, — usmál se lékař, když se její stav zlepšil.
– Děkuji vám, – z nějakého důvodu se Zdislava cítila trapně, když si vzpomněla, jak diskutovala o potetovaném muži s kamarádkou. “Myslí na vzhled, ale rozumem nic moc,” říkala o něm. A on, přestože je doktorem, každý den zachraňuje životy.
– Není zač. Nechte si dařit! Kdyby něco, obraťte se!
Žena se rozloučila s lékařem, vrátila se domů a zalehla na pohovku. Jak mohla být tak slepá ohledně toho muže… A důchodkyně s modrými vlasy se ukázala být dobrou ženou. Přišla, zajímala se, co je s ní.
Zazvonil zvonek. Na prahu stála modrovláska, držící za ruku dceru mladé dívky, která se podle Zdislavy stala matkou příliš brzy.
– Chtěla jsem se zeptat, jak vám je. Promiňte, že jsem s Verunkou, Anička je v práci… A tak dlouho jsem se s vámi chtěla seznámit. Ale neodvážila jsem se. A teď se nabídla příležitost! Ostatní sousedé se stýkají, vy se držíte stranou!
– Pojďte dál, udělám čaj, – řekla Zdislava překvapivě sama sobě. – Děkuji, že jste pomohla, když jste viděla, že mi je zle…
– Ale prosím vás. Nemáte zač děkovat. Mám cit pro lidi, když jim je špatně. Celé mládí jsem pečovala o nemocnou matku. Když mi bylo 14, matka onemocněla. A odešla, když už mi bylo přes 30. Neuměla jsem pořádně studovat, romány neměla, jen u její postele… Sotva jsem stihla mít dítě. Ale nechci vzpomínat. Teď si na stará kolena užívám, – sousedka s mírně provinilým úsměvem ukázala na své jasné prameny. – Děkuji dceři, pomohla mi obarvit vlasy. A pořizuje mi super trička. Aspoň na chvíli se cítím mladá. Ale pro Aničku je to ještě těžší.
– Kdo je Anička? – zeptala se Zdislava.
– No, Anička, dveře vedle mých, jsou její. Verunka je její sestřička. Rodiče zemřeli při autonehodě. Anička ji osvojila, vychovává ji. Studium na univerzitě musela přerušit, pracuje od rána do noci, chudák. Jakub jí občas pomáhá penězi. No, to je ten Jakub, co vám pomohl dnes…
Když sousedka odešla, Zdislava tiše seděla u stolu v kuchyni a zamýšlela se. Měla by Aničce nabídnout pomoc, mohla by přece taky občas hlídat Verunku. A vlasy už dlouho chtěla obarvit na zrzavo.
Vždyť přemýšlela, že se na její věk nesluší. Zítra se určitě poradí se sousedkou o tom! A nesmí zapomenout pozvat Jakuba na koláče, aby mu poděkovala za pomoc.