V lednu přišel na Jaroslavu přechod. Zpočátku jí to nepřineslo žádné zvláštní problémy. Nebyly žádné typické návaly a odlivy, pocení, zrychlený tep nebo bolesti hlavy. Prostě skončila menstruace a to bylo vše: ahoj, stáří, jsem tvoje!
K doktorovi Jaroslava nešla, měla toho hodně načteno a věděla, co a jak. K tomu jí kamarádky často vyprávěly o svých zkušenostech. Mělas, říkaly, Jaroslavo, štěstí, jak snadno to snášíš!
Jako by to zakřikly. Začaly se jí dít podivné věci. Chápala, že jde o hormonální změny v těle, které se neobejdou bez následků. Odtud možná i bezdůvodné změny nálady, závratě a slabost.
Čím dál tím těžší bylo pro Jaroslavu ohnout se k vnučce Elišce, chuť k jídlu zmizela, záda začala bolet jiným způsobem. Ráno jí často otékala tvář, večer nohy. Nějaký čas si Jaroslava svých potíží nevšímala. První zneklidněly snachy: Máte, mami, jaksi málo energie, jste bledá. Zajděte k lékaři, udělejte si vyšetření, s takovými věcmi si není radno zahrávat!
Jaroslava mlčela. Pochybnosti, že s ní není něco v pořádku, se dávno usadily v její duši. A teď ještě začala bolet prsa, jako by hořela, nedalo se na ně ani sáhnout. Dolní část břicha táhla, nespala dobře. Často v bezesných nocích, kdy manžel František pochrupával vedle ní, ležela na zádech, civěla do stropu a tiše plakala při přemýšlení o budoucnosti a vzpomínání na minulost.
Nechtělo se jí umírat! Vždyť jí bylo teprve dvaapadesát, ani se nedožila důchodu. S manželem si začali hledat chatu, rozhodli se trávit více času v přírodě. Synové byli skvělí, měli dobrá zaměstnání. Snachy byly úctyplné, neodmlouvaly, pomáhaly zakrývat šediny, radily, jak oblečení vybírat, aby skrylo plnost.
Vnučka jediná, Eliška, byla zlatíčko. Věnovala se krasobruslení, na podzim měla jít do první třídy. Dobře kreslila, už uměla plést – to ji babička naučila.
Jak rychle život utekl! Přišlo Jaroslave, že skoro ani nežila. Nedávno provdala mladšího syna, ještě neviděla vnoučata od něj, a teď tahle nemoc, ať je prokletá! Utřela si horké slzy okrajem povlečení, ale ony tekly dál po jejích tvářích. Ráno se pod očima objevovaly kruhy, její tvář tmavla a chřadla.
***
Nějak přežila Jaroslava jaro a léto, ale na podzim se jí už vedlo opravdu bídně. Dýchavičnost, hrozné bolesti v zádech a břicho, které nesnesitelně bolelo. Rozhodla se konečně objednat k lékaři a svěřit se manželovi.
Do gynekologické ordinace Jaroslavu doprovázela téměř celá rodina. Manžel, František, se starším synem zůstali v autě, ale obě snachy čekaly na ni na chodbě.
S obtížemi se vyškrábala na vyšetřovací lůžko a červenající se odpovídala doktorce na otázky: kdy skončila menstruace, kdy se začala cítit špatně, kdy naposled byla na vyšetření. Odpovídala Jaroslava dlouho a stihla během toho promrznout, zatímco doktorka zapisovala do karty, myla si ruce a natahovala gumové rukavice.
Doktorka ji důkladně vyšetřovala, čím dál víc se mračila a nervózně. Nakonec vyhrkla „oblečte se“ a sedla si k telefonu. Jaroslava si třesoucími se rukama natáhla neposlušnou sukni a s hrůzou poslouchala její rozhovor.
– Onkologie? – křičela do telefonu. – Tady z páté. Mám tu vážného pacienta, nutná urgentní konzultace. Urgentní! Ano, ano… Zřejmě poslední stadium. Nenacházím dělohu. Je jí padesát dva… První vyšetření. No jo, jako by žili v lese. Učíme je, učíme, informace visí všude, a oni nemají čas jít k lékaři. Ano, dobře, posílám ji.
Po hovoru se doktorka vrátila ke stolu a začala vyplňovat nějaké papíry.
— Jste tu sama, paní?
— Ne, s manželem a dětmi, autem jsme tu, — tiše odpověděla Jaroslava otupělými ústy. Právě teď pocítila prudkou bolest v celém těle. Dýchání jí bolest svíralo, nohy neposlouchaly, chtělo se jí křičet. Jaroslava se opřela o zárubeň dveří a začala plakat. Porodní asistentka vyběhla na chodbu a zavolala:
— Kdo je tu s Pospíšilovou? Pojďte dovnitř!
Snachy vyskočily a rychle vešly do ordinace. Uviděly tchyni, vše pochopily hned. Jaroslava plakala a svíjela se bolestí, jako by z dálky k ní dolehaly útržky pokynů doktorky: okamžitě, urgentně, první nemocnice, onkologie, druhé patro, sloužící lékař čeká… Tady je doporučení, tady karta… Je pozdě, je mi líto… Proč jste otáleli, jste přece vzdělaní lidé…
V autě jeli mlčky. František se neskrývaně vysmrkal, čas od času si utíral slzy hřbetem ruky. Syn se napjatě díval na cestu, až ho bolely prsty svírající volant.
Na zadním sedadle snachy z obou stran podpíraly tchyni, jejíž poslední síly ji opouštěly. Jaroslava sténala, a když bolest byla k nevydržení, křičela nahlas, což přivádělo Františka k novým záchvatům pláče.
Někdy bolest na několik okamžiků ustala, a tehdy Jaroslava stihla zahlédnout plynoucí žloutnoucí koruny stromů za okny auta. Loučila se s nimi, a tím i s dětmi, manželem i vnučkou Eliškou. Už ji nikdy nerozmazlí chutnými koláčky. A kdo ji teď povede do první třídy, kdo ji po vyučování přivítá? Kdo ji pevně obejme, políbí a bude obdivovat její první úspěchy?..
***
V nemocnici nebylo třeba dlouho čekat. Jaroslavu vzali ihned. Rodina v hrůze, ani neměla odvahu se posadit, postávala u okna. František už neplakal, jen ztraceně hleděl do prázdna. Snachy svíraly v rukách kapesníčky a syn se mlčky houpal ze strany na stranu.
V ordinaci, kam Jaroslavu vzali, se zřejmě dělo něco strašného. Nejdříve odtamtud vyběhla sestřička s rudými tvářemi a zamířila na konec chodby. Pak tam rychlým krokem vešel starší lékař v chirurgickém plášti a sterilních návlecích. A hned na to vběhlo do ordinace ještě několik lékařů.
Když se na konci chodby ozval rachot, rodina automaticky, jako na pokyn, otočila hlavy za zdrojem hluku: rudá sestřička s dvěma sanitáři rychle vezli rachotící nosítka na transport ležících pacientů. Jakmile nosítka zmizela za širokými dveřmi ordinace, rodina pochopila, že je po všem. František si objal hlavu a zasténal, snachy začaly hledat v kabelkách srdeční kapky, synovi se na tváři nervózně cukal sval.
Náhle se dveře ordinace opět otevřely. Nosítka s Jaroslavou, přikrytou bílou plachtou, tlačilo najednou šest nebo sedm lidí. Všichni byli rozrušení, červení, s kapičkami potu na čele. Bledá tvář Jaroslavy byla odhalená. Hrůza se zračila v jejích opuchlých očích. Odhodiv snachy, František vyrazil k manželce. Starší lékař mu zatarasil cestu.
— Já jsem její manžel, manžel, — křičel František za vzdalujícími se nosítky. — Nechte mě se rozloučit. Jaruško, moje milá, jak je tohle možné, vždyť jsme chtěli odejít v jeden den…
— Už jste si vytrucovali, — sestřička zavírala dokořán široké dveře ordinace. – Nepřekážejte, dědečku, a nekřičte. Rodí. Hlava už je skoro venku…
***
V porodním sále byly dvě rodičky: Jaroslava a ještě jedna, úplně mladá, patrně studentka. Obě křičely současně a stejně tak najednou, jako na povel, utichaly mezi stahy. Kolem každé se hemžily porodní asistentky a lékaři. Starší profesor klidně a s nadhledem přecházel od jednoho stolu ke druhému a dával pokyny.
— Za co trpíme? – zeptal se profesor rodiček při dalším uklidnění.
— Za tu proklatou vodku, ona je všemu na vině, — posténala studentka.
— No, co vy, matko? — obrátil se profesor k Jaroslavě a poklepal ji po obnaženém stehně.
Jaroslava na chvíli mlčela, přemýšlela, a potom tiše, jako by už vůbec neměla sílu, zašeptala:
— Asi za lásku. Za co jiného? Oslavili jsme s mužem mé narozeniny ten den. Dvaapadesáté. Trochu jsme se pobavili…
— Dosti jsme se potěšili, — usmál se profesor. — Takže jste opravdu nic nezpozorovala, nebo lžete?
— Ale kdeže, pane doktore! Kdybych věděla, kdybych jen tušila!.. Taková hanba! Vždyť já už jsem babička dlouho. A silná jsem už od dětství, podle postavy mi od dvaceti let nikdo neříkal jménem, jen přízviskem… Myslela jsem si, že mám přechod a k tomu onkologii. Tak i na gynekologii nenašli dělohu, říkali, že se rozpustila, rakovina, poslední stadium…
— Zmatek máš, ne rak, — profesor otráveně mávl rukou. – Jsme všichni jen lidé, a bohužel, lékařské chyby se občas stávají. Ale dost řečí. Tlač, matko, tlač. Tvoje chyba chce spatřit svět!
***
Porodní asistentka vyšla z porodního sálu spokojená a vědry důležitosti. Bude co vyprávět kamarádkám – to není každý den, kdy babičky rodí.
— Pospíšilová Jaroslava. Jsou tady nějací příbuzní?
— Jsme, — odpověděla rodina jednohlasně a udělala krok vpřed.
— Gratuluji, — řekla porodní asistentka, se zjevným zájmem si prohlížejíc mužskou část rodiny. — A kdo je otcem?
— Já, — chraptivě, ještě nevěřil tomu, co se děje, zašeptal František.
— On, – odpověděly snachy najednou, ukazujíc na tchána.
– Úžasné, — neudržela se od emocí porodní asistentka a dodala už s patrným respektem. — Chlapec. Tři a půl kila. Padesát jedna centimetrů. Připravte oslavu, tatínku. Už jen hodina a nevím, co by bylo… Přímo na poslední chvíli jste to stihli. To jsou zázraky. Proč vás vůbec vezli na onkologii, nechápu….