Příběh je založen na skutečných událostech, i když se zdá tak neuvěřitelný!
— Chodil jsem na 35. školu, a ty? — ptá se Antonín.
— Já také, — odvětila Antonie, překvapená náhodou. Jaké zvláštní shody se v životě někdy potkají.
Ještě zajímavější je, že i jejich jména jsou téměř stejná, jako by neexistovala žádná jiná. Ale není to přeci žádná překážka pro zamilované, aby byli spolu!
S Toničkou se potkal zrovna nedávno v obchodě. Úsměvná situace, ale zdá se, že osud nemohl najít lepší místo, kde by je dal dohromady. Antonín si nevěděl rady s výběrem oliv, a tak mu Antonie, jdouce okolo, poradila tu správnou značku. Slovo dalo slovo a vyměnili si kontakty. Kdo ví, jak každý z těchto setkání dopadne, takže když ji Antonín pozval na rande, s radostí souhlasila.
Antonín už měl za sebou zkušenost z manželství plnou každodenní rutiny a nevěry. Zato Antonie nikdy nikam nespěchala, v klidu věříc, že štěstí si ji najde samo. A teď byli na svém pátém rande.
Antonín na svých 35 let vypadal dle očekávání; měl lehce výraznější břicho a řídnoucí vlasy. Díky genům z otcovy strany, kde muži září lysinami už od třicítky. Zůstal mu tmavý vlasový lem, měřil asi 180 cm a jak říkávala jeho bývalá žena, byl docela pohledný, ale to jí nezabránilo v tom, aby měla románek jinde. Když k tomu přidáte jeho vzdělání, smysl pro humor a dobré chování, byla by to svým způsobem dobrá partie.
Antonie byla o deset let mladší. Krásná slečna s hustými hnědými vlasy po ramena, štíhlou postavou a výraznýma hnědýma očima. Usměv, jak říkávala, byl její vizitkou, a Antonín to neustále uznával. Uměla okouzlit kohokoliv. Muži se líbila její naivita, ale přesto byla Antonie chytrá. Druhým jejím poznávacím znamením byla elegance v mluvě, ve které se Antonín vyžíval a toužil po dalším.
— Pamatuješ si Růženu Bílou? — vzpomínal Antonín.
— Ano, ano, s tím parukou! — smála se Antonie a naznačila rukou účes, což je oba rozesmálo.
— Antonín Hruška?
— Čechov? — nechápala Antonie.
— To byl náš dílenský mistr, — kývla Antonie.
Procházeli se parkem, drželi se za ruce a probírali své plány do budoucna. Antonín miloval, jak Antonie mluvila o životě, snech a cílech a o své lásce k literatuře. Ukázalo se, že nečte jen knihy, ale má i vlastní sbírku, poměrně populární mezi čtenáři na internetu.
Byla to úžasná dívka: světlá, jemná a cílevědomá. Antonín si pomalu uvědomoval, že strach z druhého manželství mizí, nahrazený jistotou, že ne všechny ženy jsou stejné.
Jednoho dne, když byli u Antonie doma, rozhodli se podívat na staré fotoalba.
— Byla jsi nádherná, — lichotil Antonín.
— A teď? — škádlila ho Antonie.
— Teď jsi ještě větší kráska!
Antonie sklopila oči, jeho lichotky ji zahřály u srdce. Líbila se jí, necítila žádný věkový rozdíl, protože vedle Antonína se cítila pohodlně a přirozeně. Neměla potřebu se přetvařovat, mohla být sama sebou.
— To snad není možné! — Antonín byl v šoku, nevěřil vlastním očím. Na fotografii z 1. září, kdy přecházel do 11. třídy, byl on, i když z jiného úhlu. Byla to obrázek z minulosti, připomínající mu, jak mu bylo 17 let. Třídní učitel oznámil, že Antonín ponese prvňačku. A to navzdory tomu, že soupeřem mu byl Roman Matějka, jeho věčný rival.
Den byl nádherný, teplý. V bílé nažehlené košili, černých kalhotách a lesklých černých botách se cítil slavnostně. K němu přivedli dívenku, kterou si nepamatoval. Byla malá, hubená a působila trochu vyděšeně. Nebyl si jí vědom, koukající se po classmates. Prvního září chtěl udělat jeden odvážný krok. Zasmála se a odmítla, ale alespoň ho to motivovalo, a proto si ten den pamatoval dobře.
Nyní hleděl na fotografii, na které mu sedí dívka v bílé blůze, černé sukni a s obrovskými mašlemi ve vlasech na rameni.
— Kdo to je? — nedokázal se odtrhnout, stále nechápaje, co vidí.
— To jsem já, — řekla nechápavě Antonie.
Podíval se na dětskou tvář a pak na ženu před sebou.
— A tohle jsem já, — prst se zastavil na mladém klukovi a na tváři se mu rozlila zvláštní úsměv.
— Jak to? — nechápala Antonie, přisouvající k sobě album.
Pozorně studovala mladého Antonína, v jeho tváři poznávala svého dnešního partnera.
— To snad není možné! — vykřikla, ohromeně se dívajíc na Antonína. — Takže…
— To bude osud, — pokrčil ramena, stále nevěřící tomu, co vidí.
A muselo tomu tak být, že Antonín považoval onoho 1. září za důležitý den svého života. A i když Žofie odmítla, musel čekat tolik let, aby si uvědomil, že ten den nesl na rameni svou budoucí manželku.
Vzali se. Byla to jednoduchá svatba, ale velmi šťastná. A jak se sluší, nevěsta brečela a ženich objímal a cítil: Tady je, ta pravá, vyvolená osudem. Podruhé v životě měl nevěstu v náručí, jen tentokrát ji skutečně znal.
Dnes mají Antonie a Antonín dva chlapce, čtrnáct a třináct let staré. Antonie zůstala věrná literatuře, píšící nové romantické příběhy, protože to, co se jí přihodilo, je samo o sobě jako z knihy.