S přibývajícími roky jsem si uvědomila, že už nikdy nechci být vdaná.
Během let jsem přišla na to, že jsem celý život byla dokonalou matkou – starostlivou, něžnou a bez špatných návyků, na kterou se děti mohly kdykoli spolehnout. Mám tři děti: dva syny a dceru, které jsem vychovala s láskou a obětavostí. Nejmladšího, Ondřeje, jsem porodila v 37 letech, a mezi ním a staršími dětmi je značný věkový rozdíl. Vždy jsem pro ně byla oporou, jako kamenná zeď, ale teď, když se ohlédnu zpět, chápu, jak málo času jsem věnovala sama sobě.
Celý život jsem dřela. Pracovala jsem bez únavy, podporovala rodinu, ale na sebe jsem utrácela jen drobné. Všechno šlo na děti, na dům, na jejich pohodlí. Nikam jsem nejezdila, neodpočívala, nerozmazlovala se – i když jsem to hluboko v duši chtěla! Před svatbou jsem byla jiná: svobodná, lehká, často jsem odjížděla k moři, na hory, kam mě srdce táhlo. Pak jsem si vzala Pavla. Nebyl špatný člověk — nepil, nekouřil, staral se o dům, jak to uměl. Ale nepořádek, který po sobě nechával, mě přiváděl k šílenství: všude se povalovaly věci, chaos se stal součástí našeho života. A když mi bylo 55 let, když děti dospěly a odešly, najednou jsem se na sebe podívala a pochopila: už to tak dál nemohu.
Žili jsme v prostorném domě poblíž Brna, ale tento dům přestal být mým domovem už dávno. Pavel měl drahou zálibu — myslivost. Tři lovečtí psi, arzenál zbraní, kůlny plné vybavení — to vše pohlcovalo jeho čas a peníze. A já? Nemohla jsem si pořídit ani kočku – kočky nesnášel. Tolik věcí, které jsem měla ráda, ho jen rozčilovalo. Mé sny, mé malé radosti se dusily pod jeho lhostejností.
Před šesti lety, v září, jsem šla do důchodu, ale zůstala jsem pracovat – zvyk mít všechno pod kontrolou mě nepouštěl. A když jsem se stala penzistkou, rozhodla jsem se. Navrhla jsem Pavlovi rozvod s podmínkou: nechám mu náš třípokojový dům, garáž, auto, veškerý nábytek, jeho psy a pušky, a na oplátku chci jen dvoupokojový byt pro sebe. Souhlasil bez námitek – v té době bylo naše pouto tenké jako nitka. Děti odešly, dům byl prázdný a já byla unavena žít pro něj, rozplývat se v jeho životě, aniž bych něco dostávala zpět.
V listopadu před dvěma lety jsem se přestěhovala do svého nového bytu v centru Prahy. S jednou opotřebovanou taškou v rukou, do prázdných stěn, kde nebylo ani stopy po minulosti. A víte, byla jsem šťastná — až k slzám, až mě to hřálo v hrudi! Poprvé za desítky let jsem mohla z plných plic dýchat. Začala jsem postupně zvelebovat: vyměnila jsem trubky, nainstalovala nová okna, obnovila dveře. Každý hřebíček, který jsem do toho bytu zatloukla, byl mým malým triumfem.
Oficiálně jsme se rozvedli a od té doby se můj život barevně rozzářil. Teď každý rok jezdím k Jadranu, poslouchám živou hudbu na koncertech, vydávám se na cesty, o kterých jsem v mládí snila. Mám dvě huňaté kočky – čistokrevné, hrdé, mé věrné společníky. S dětmi mám nádherný vztah: jsou za mě šťastné, volají, navštěvují mě. A teď, ve svých téměř 62 letech, se cítím tak lehce a klidně, že se nebojím říct: tohle jsou nejšťastnější roky mého života. Nechci nic měnit, nechci ztratit tuto svobodu.
Znovu vdaná? Nikdy. Dala jsem příliš mnoho – roky, sílu, sny – abych se znovu uvázala k poutu, které by se mohlo stát řetězem. Brzy mi bude 62 a modlím se jen za jedno: abych neuhasla zítra, abych si ještě dlouhá léta užívala tento nový, můj svět. To je můj příběh – příběh ženy, která po desetiletích obětí konečně našla sama sebe. A to štěstí nikomu nedám.