Opravdu velmi závidím své sestře. Její muž je ochoten jí dát celý svět, zatímco já nesu na svých bedrech celé břemeno rodiny.
Nesmírně závidím své mladší sestře Kláře. Její život vypadá jako pohádka, kde je ona princeznou a její muž splňuje každé její přání, jako věrný rytíř. Kdežto já, jako unavená Popelka, táhnu na sobě celou rodinu, lapám po dechu vyčerpáním a beznadějí. Často mám pocit, že jsem ta nešťastnější a nejhloupější žena na světě. Se svým mužem Martinem jsme spolu už skoro deset let. Během té doby jsme prošli mnohým: byly chvíle štěstí, ale ještě častěji temné časy plné zkoušek.
Teď nastal jeden z nejtemnějších období našeho života. Před rokem se Martin rozhodl změnit práci. Slíbili nám hory doly: stabilní příjem, dobré podmínky, světlou budoucnost. Ale realita byla krutým výsměchem našim nadějím. Nová pozice se ukázala jako skutečné peklo, horší než ta předchozí, a Martin teď vše svádí na mě, jako bych já byla ta, která ho do této propasti strčila.
“To přece ty jsi chtěla, abych změnil práci? Tak spokojená?” vyčítá mi s kousavým úsměvem při každé příležitosti.
Ale kdo mohl tušit takový obrat? Chtěla jsem jen, aby se posouval vpřed, aby se naše rodina konečně dostala z věčné bídy. Jak jsem mohla vědět, že se vše obrátí v katastrofu? Teď se potápíme v dluzích. Můj plat je jediný, který nás drží nad vodou, protože Martinovi už několik měsíců opožďují výplaty. Sotva dáme dohromady na živobytí a každý den cítím, jak to břímě tlačí stále víc.
Minulé jaro se mi rozbil telefon. Oprava by stála skoro stejně jako nový přístroj, a tak jsme rozhodli odložit nákup. Několik měsíců jsem se trápila se starým tabletem, než jsem ho musela dát do zastavárny. Tam skončily i téměř všechny mé zlaté šperky – ty malé věci, které mi připomínaly lepší časy. Peníze byly potřeba okamžitě, a tak jsem dala všechno, co jsem měla. A věci Martina? Ne, ty jsme nedotkli – jen mé oběti šly na řadu.
Mladší sestra Klára se nade mnou slitovala a dala mi svůj starý telefon, abych mohla aspoň nějak zůstat ve spojení. Dávám do toho všechno, abych naše rodinu udržela sytou. Ano, Martin také pracuje, občas si vezme přivýdělek, ale dělá to s takovým vzdorem, jako bych ho nutila na galeje. Pokaždé ho musím přemlouvat, skoro na kolenou prosit.
Nedávno Klářin muž, Lukáš, zmínil, že na 8. března si Klára přála jako dárek nejnovější iPhone. Uvnitř mě propukla žárivá závist – pocit, za který se stydím, ale nemohu ho potlačit. Oni s Lukášem bydlí v Praze, stejně jako my s Martinem, ale jejich situace je úplně jiná. Klára si točí manželem jako loutkou: večery jezdí jako taxikář, je na služebních cestách, šetří peníze a ve všem jí vyhovuje. Její mzda je její osobní poklad, který utrácí jen na sebe. Loni prostě šla do butiku a koupila si luxusní kožich, protože se jí jednoduše zachtělo.
„Za bydlení, jídlo a ostatní starosti by měl odpovídat muž,“ říká s jistotou královny.
Klára je opravdová kráska. Všechny své peníze investuje do sebe: prodlužování řas, dokonalá manikúra, upravené obočí, stylové účesy, módní oblečení a další ženské radosti. Vedle ní se cítím jako šedý stín – otlučená, zanedbaná, zapomenutá. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy byla u kadeřníka, o manikúře ani nemluvím. Vše, co vydělám, jde na rodinu, a Martin ani nepřinese domů jedinou korunu navíc. Každý přivýdělek nebo změnu v životě z něj musím tahat kleštěmi.
Nedávno jsem dostala výplatu a Martin opět nenápadně naznačil, že za byt a jídlo budeme muset zase platit z mé peněženky. Mě roztrhává obří zklamání: on se ani nesnaží něco změnit, neudělá to pro nás.
“Víš přece, že je to s penězi těžké, znovu mi zpožďují výplatu,” bručel, když jsem se ptala, co mi dá k narozeninám.
Ale když on nedostane dárek k svátku, umírají jako dítě. Vždy se snažím ho potěšit, najít aspoň nějakou maličkost, aby se necítil ošizený. A on? Neočekávám od něj drahé telefony nebo luxusní překvapení – štěstí není v penězích. Ale ani obyčejnou pozornost, malý projev péče od něj nedostanu. On to prostě nechápe.
Myslela jsem si, že naše potíže jsou dočasné, že je to jen temná etapa, která brzy skončí. Ale teď vidím: není to etapa, ale celý život. Snažila jsem se promluvit s Martinem, vedlo to k hádkám, ale on jen krčí rameny: “Zpožďují mi výplaty, co s tím můžu dělat?”
„A kdybychom měli děti, jak bychom přežívali?“ zeptala jsem se jednou zoufale.
On mlčel. A já se dívám na Kláru a závist mě sžírá zevnitř. Stydím se za tyto pocity, ale jsou silnější než já. Její muž ji nosí na rukou, zahrnuje dárky, kupuje vše, co si přeje, a já stále používám její starý telefon, který odložila jako nepotřebný. Proč některým ženám, jako je Klára, připadne všechno? Je to šťastný osud? Nebo jde o muže? Proč je pro některé život jeden velký svátek, jenom lusknutím prstu, a pro mě nekonečná šedá nuda?