O vztazích s mými syny a dcerami jsem přemýšlela dlouho, protože mě mate, jak se věci vyvinuly na stará kolena…
Vychovala jsem pět dětí. Dala jsem jim celý svůj život, neohlížela se na zdraví ani touhy. Před třiceti lety jsem žila v malém sídle poblíž Brna, kde jsem každý den bojovala za jejich štěstí. Dnes mají mé dcery a synové vlastní rodiny a cesty vedoucí daleko ode mě, zanechávajíc jen prázdnotu.
S dcerami máme pevné vztahy. Přijíždějí ke mně, přivážejí dárečky, pomáhají s pracemi doma, naplňují můj dům smíchem a radostí. Všechny svátky trávíme společně – jsou si vědomy, jak mě tíží samota. Mám velký dům, kde je místo pro všechny a vždy je vítám s otevřenou náručí. Ale synové… Jsou jako cizinci. Jako bych nebyla jejich matka, ale jen stín z minulosti. Chápu, že mají své ženy, děti a starosti. Ale lze tak snadno zapomenout na tu, která jim dala život?
Když můj manžel, Petr, zavolal a žádal je, aby přijeli opravit střechu, odmávli nás jako otravné mouchy. Dům nám promokl deštěm, voda kapala na podlahu a my jsme s Petrem dali poslední koruny cizím řemeslníkům, abychom ochránili své hnízdo. Synové se ani nezeptali, jak jsme to zvládli. Nevolají, nepíší. Ani na narozeniny, když člověk čeká alespoň slovo, kapku úcty, nepřijde odpověď. Ticho.
Nemyslím si, že jejich ženy je proti nám poštvávají. Zdá se, že je to jejich vlastní rozhodnutí – zapomenout na staré rodiče a zbavit se nás jako nepotřebného břemene. Pozorovala jsem nevěsty – všechny tři jsou zdánlivě laskavé, rozumné ženy. Ale synové se neustále vymlouvají na práci, na povinnosti, na stálou zaneprázdněnost. Jsou dcery snad bez práce? Nemají rodiny? Proč si tedy najdou čas přijet, obejmout nás, přivést jídlo, zatímco synové s manželkami nám ani neukáží vnoučata, neumožní se radovat z jejich hlasů?
Teď potřebujeme s Petrem více pomoci než kdy dříve. Zdraví se hroutí jako starý dům ve větru a synové se odvrátili, jako bychom pro ně byli mrtví. Dcery s manžely nás vozí po lékařích, platí za léky, přivážejí jídlo, zahřívají duši péčí. A chlapci, které jsem vychovala, krmila a učila životu – ti nás nechali napospas osudu.
Před dvěma lety střední dcera, Tereza, měla vážnou nehodu. Teď je na invalidním vozíku a místo aby nám pomáhala, sama potřebuje péči. Nejstarší, Jana, odjela minulý rok do Kanady za lepším životem – je pochopitelné, ale daleko, a já zůstala bez její podpory. Nabízela najmout pečovatelku, ale odmítla jsem to, až jsem se téměř rozplakala od lítosti. Porodila jsem pět dětí, aby na stará kolena přišla cizí žena utírat mé slzy a vařit mi polévku? Je tohle odměna za všechny mé oběti?
Jedna ze snach, manželka mého nejmladšího syna, se zmínila, že bychom měli prodat dům a přestěhovat se do domova důchodců. „Tam se o vás postarají, dostanete jídlo, a nikdo vám nic nebude vyčítat,“ řekla ledovým tónem, jako by mluvila o starém nábytku, ne o živých lidech. Jak jí mohla ta slova vyjít z úst? Málem jsem se zadávila rozhořčením. Ano, jsme staří, ale nejsme bezmocní! Chodíme, myslíme, žijeme – jen síly už nejsou, a zdraví selhává každým dnem. Nežádáme mnoho – jen kousky pozornosti, trochu tepla od těch, které jsme s láskou vychovali.
Znovu jsem se utvrdila v tom, že nikdo není bližší než dcery. Jsou mou oporou, mými anděly, kteří mě nenechají zhroutit se do propasti samoty. A synové… Ať je Bůh soudí. Dala jsem jim vše – zdraví, mládí, bezesné noci, a na oplátku jsem dostala jen prázdnotu a lhostejnost. Zasloužila jsem si tohle zapomnění na stáří od těch, pro které jsem žila?