O Pavle jsem se rozhodl rozvést svého syna. Proč by měl mít tak nevýraznou manželku?
Existuje stereotyp, že tchyně jsou zlé čarodějnice, které trápí své nešťastné snachy bezdůvodně. Projděte si diskuze na internetu — najdete tam spoustu takových příběhů. A já jsem právě ta “zlá tchyně”, která nejen že vyčítá své snaše, ale rozhodla se rozbít manželství svého syna. A víte co? Nestydím se za to. Jsem přesvědčena, že mám pravdu, a nyní vysvětlím, proč si to myslím, zatímco ve mně vře hněv a bolest za mého chlapce.
Můj syn, Pavel, se seznámil s touhle dívkou, Alenou, před pěti lety. Ale představil ji mi až poté, co ji požádal o ruku a chtěl se ženit. Na první pohled mi nebyla sympatická a, jak se později ukázalo, intuice mě neklamala — tato dívka byla skutečnou noční můrou.
Pozvala jsem je k nám domů, do našeho útulného bytu na předměstí Brna. Alena si nestačila ani zout boty, když jí zazvonil telefon. Místo aby se omluvila a řekla, že zavolá později, začala si povídat s kamarádkou přímo v předsíni. Patnáct minut! Stála jsem, zubama zatínala, a ona se pochechtávala a řešila nějaké hlouposti. Už tehdy jsem cítila: něco je s ní v nepořádku.
U stolu jsem jí nekladla vážné otázky — pouze jsem pozorovala. Ale když přišla řeč na ni samotnou, na její život a plány, bylo vše jasné. Školu splnila jen s odřenýma ušima, je na posledním ročníku střední, ale na vysokoškolské studium ani nemyslí. Proč? Podle ní má být žena jen manželka a matka — konec diskuse. Pracovat se nechystá. Teď ji živí rodiče a potom, jak se zdá, to přejde na mého syna. Bydlí s rodiči, ale po svatbě plánuje stěhování do našeho bytu. A to nejlepší nakonec: je těhotná. Termín je ještě krátký, takže svatba musí být rychle, než se bříško stane znatelné. Chovala se, jako by jí celý svět něco dlužil a její krása ji měla dovést k bezstarostnému životu.
Ale nejhoršího jsem se dočkala, když Pavel šel kouřit na balkon. Alena okamžitě vzala balíček tenkých cigaret a šla za ním. Těhotná — a kouří! Skoro jsem se neudržela od rozhořčení. Co bude s dítětem? Zdálo se jí to jedno.
Brzy se vzali a my jsme začali žít společně v mém bytě. Chodila jsem do práce brzy ráno, vracela se večer, a Alena spala do poledne, pak se potulovala po domě, nic nedělala a neustále chodila s cigaretou na balkon. Ve škole si vzala potvrzení o těhotenství a odešla na akademickou dovolenou. Každý večer mě čekal chaos: hromada špinavého nádobí ve dřezu, rozházené věci, prázdná lednička. Nic nevařila, neuklízela — jen visela na telefonu, povídala si s matkou nebo kamarádkami.
Když jsem ji žádala, aby mi pomohla s domácími pracemi, odbyla mě: jednou to byla nevolnost, podruhé únava. Ale to jí nebránilo pobývat s kamarádkami v kavárnách nebo se bavit s Pavlem v nočních klubech až do rána. Zatínala jsem zuby, ale mlčela — kvůli synovi. A potom se narodil vnuk. A co myslíte? Alena se nezměnila ani trochu. Pavel vstával k dítěti v noci, venčil s kočárkem, vozil ho k lékaři. Pomáhala jsem večery a víkendy, vyčerpána po práci. A Alena? Ležela na gauči, listovala telefonem a kouřila, jako by se nic nedělo. Zlostí jsem se třásla.
Snažila jsem se s ní mluvit — nejdřív klidně, pak tvrději. Procházelo jí to jedním uchem, druhým ven, a na mě se dívala s drzým úšklebkem. Ale nejhorší bylo, že ji Pavel vždycky bránil. Když jsem mu poukazovala na její lenost, na to, jak je zbytečná, postavil se proti mně: „Mami, ona se snaží, jen jí to jde těžko.“ A my se hádali. Křičel na mě, ale k ní ani slovo obvinění. Můj syn, můj jediný chlapec, zaslepen láskou k této prázdné schránce.
Napětí v domě se stalo nesnesitelným. Jednoho dne jsem to už nevydržela a v hněvu jsem vybuchla: „Vezmi si svou manželku a dítě a vypadni odtud! Žijte sami, uvidíme, jak to zvládnete!“ Odjeli. Pavel se urazil, přestal se mnou mluvit. Snažila jsem se mu vysvětlit, otevřít mu oči na pravdu, ale on se ode mě oddělil zdí. Teď už skoro nevolá, nejezdí na návštěvu. Jsem přesvědčena: to Alena ho poštvává proti mně, vkládá mezi nás klín. A přitom svého syna miluji víc než svůj život a svého vnuka zbožňuji celým svým srdcem.
Rozhodla jsem se: taková žena není pro Pavla dobrá. On si zaslouží lepší — chytrou, starostlivou ženu, ne tuto línou, nezodpovědnou dívku. I když to teď nevidí, udělám vše, aby se jejich manželství zhroutilo. Nezastavím se, dokud svého syna neosvobodím od těchto pout. Věřím, že dříve nebo později pochopí, že jsem měla pravdu, obejme mě a řekne: „Děkuji, mami.“ A vnuka vychováme sami — bez její neschopné stopy, bez její lhostejnosti a cigaretového kouře. Neodstoupím, protože to je moje válka za štěstí mého chlapce.