Celý život jsem snil o tom, že budu na místě svého bratra, ale brzy se všechno změnilo.
Moje maminka otěhotněla, když jí bylo osmnáct. Otec nás opustil hned, jak se to dozvěděl – nechtěl rodinu, jen nekonečné večírky a přátele. Maminy rodiče, moji prarodiče, byli rozzuření. V malém městečku poblíž Ostravy bylo dítě bez manžela hanbou, a děda ji vyhnal z domu se slovy: „Nechci vidět tak nezodpovědnou dceru!“ Nedokážu si představit, jaké to pro ni bylo – mladá, sama, s miminkem na rukou. Ale zvládla to: dálkově studovala, našla si práci a makala nadoraz. Dali jí pokoj na koleji a my začali žít sami. Musel jsem dospět rychleji než ostatní děti – chodil jsem na nákupy, uklízel, ohříval jídlo. Hry? Na ty nebyl čas. Od malička jsem byl její oporou, jejím jediným mužem.
Nikdy jsem si nestěžoval – byl jsem na to hrdý. Krátce na to však vkročil do našich životů Vít. Měl jsem ho rád: nosil bonbóny, dopřával nám dobroty, staral se o mámu. Vedle něj rozkvetla a jednoho dne řekla: „S Vítem se vezmeme, přestěhujeme se do velkého domu.“ Byl jsem šťastný – toužil jsem po opravdovém otci a doufal, že jím Vít bude. Zpočátku to bylo jako v pohádce. Měl jsem svůj koutek, mohl jsem si odpočinout, poslouchat hudbu, číst knihy. Vít pomáhal mámě a její oči zářily štěstím.
Pak však oznámila, že čeká dítě. A brzy Vít prohlásil: „Pepíku, budeš se muset přestěhovat do komory. Tam bude dětský pokoj.“ Nechápal jsem: dům měl spoustu pokojů, proč zrovna já? Následující den už byly moje věci v malé komůrce, kam se sotva vešla postel. Bylo to nespravedlivé, ale mlčel jsem – byl jsem zvyklý to snášet.
Když se narodil bratr Michal, začala noční můra. Jeho křik mi nedal spát, chodil jsem jako zombie. Zhoršily se mi známky ve škole, učitelé mě kárali a máma křičela: „Musíš být příkladem pro bratra! Přestaň nás ostudit, lenochu!“ Michal rostl a na mě padly nové povinnosti – chodit s ním ven, vozit kočárek na dvorku. Kluci se mi smáli a já červenal hanbou, ale mlčel jsem. Vše nejlepší – hračky, oblečení – bylo kupováno Michalovi. Když jsem si něco přál pro sebe, Vít suše odpovídal: „Peníze nejsou.“ Vodil jsem bratra do školky, vyzvedával ho, krmil, uklízel doma – žil jsem v očekávání, kdy vyroste a dá mi svobodu.
Michal začal chodit do školy a máma mi přikázala pomáhat mu s úkoly. Byl rozmazlený, vrtošivý – učil se příšerně a mé pokusy mu domluvit končily jeho stížnostmi mámě. Ta se vždy postavila na jeho stranu a já byl pokárán: „Jsi starší, musíš být trpělivější!“ Stále ho přehazovali ze školy do školy a všude selhával. Nakonec ho dali na soukromou, kde za peníze přehlíželi jeho špatné známky. Odešel jsem do učiliště na automechanika – ne proto, že bych chtěl, ale abych utekl z domova.
Potom následovaly dálkové kurzy, práce – dřel jsem ve dne i v noci, šetřil na vlastní bydlení. Oženil jsem se, našel klid. A Michal? Vít mu daroval byt, ale on přesto žije s rodiči, pronajímá byt a peníze utrácí za hlouposti. Pracovat nechce, povaluje se před televizí. Jednou jsme se na Nový rok sešli u rodičů. Přišla jeho další dívka, Lenka. Náhodou jsem zaslechl jejich rozhovor v kuchyni.
— Máš štěstí s bratrem, — říkala mé ženě, Táně. — Pepík je takový dříč, zodpovědný. Proč není Michal taky takový? Prosím ho, abychom se sestěhovali, založili rodinu, a on jen stále u maminky. Peníze z pronájmu má, a co dál?
— Ano, Pepík je úžasný, — usmála se Táňa. — Opusť Michala, nestojí za to. Z něj muž nebude.
Zamrzl jsem. Michal střídal dívky jako ponožky, ale žádná se nezdržela dlouho – máma je všechny vyháněla, považovala je za nedůstojné svého „zlatého chlapce“. A on se ani nevzpíral, žil ve své lenosti jako v kokonu. A tehdy jsem si uvědomil: už mu nezávidím. Všechno, o čem jsem snil – být na jeho místě, – bylo prázdné. Osud mi dal zkoušky, ale za to mě odměnil. Mám rodinu, milující manželku, dceru, dům, který jsem sám postavil. Jsem na sebe hrdý a poprvé v životě nelituji toho, že nejsem Michal. Můj život – moje vítězství, vystálo mě mnoho úsilí a je skutečné.