Zklamal jsem se v ženě, kterou jsem si vybral, a skončil to hned po návštěvě jejího domova.
Třináct let jsem byl ženatý a moje bývalá manželka nikdy nebyla považována za typickou krásku. V mládí mě okouzlila svou křehkostí, něžností a jakousi nepostřehnutelnou jemností, která chytla za duši. Nemohu říci, že byla oslnivá, ale vždy uměla zapůsobit. Luxusní krajkové prádlo, kterým si potrpěla, poličky v naší koupelně přeplněné krémy, parfémy, oleji a kosmetikou – to vše byl její svět. Lahviček a dóz bylo tolik, že jsem se v nich ztrácel, ale ona vždy voněla jako rozkvetlá zahrada. Oba jsme slušně vydělávali, žili v hojnosti a ona si mohla tyto malé radosti dovolit.
Moje bývalá manželka nikdy nenosila po domě vytahané oblečení – její vlasy byly vždy upravené, oblečení vyžehlené. Mně se takové ženy líbily: upravené, vědomé si své hodnoty. Osud však rozhodl jinak – před pěti lety jsme se rozvedli a od té doby se můj život stal sledem prchavých setkání. Ženy přicházely a odcházely, aniž by zanechaly stopy, dokud jsem nepotkal ji – Alžbětu. Byla jako z jiného světa: krásná, přitažlivá, s jemnými rysy a sebejistou chůzí. S takovou lehkostí vedla mužský tým v práci, že jsem neodolal obdivu. Rozhodl jsem se: takovou nemohu propustit.
Vše začalo nevinnými rozmluvami, ale brzy jsem ji pozval k sobě do bytu v Brně. Nepřipravil jsem jídlo – objednal jsem večeři z restaurace, stůl jsem však připravil s láskou. Večer byl kouzelný: víno, smích, dlouhé pohledy. Alžběta u mě zůstala přes noc a od té doby se stala častou návštěvnicí. Ale čím častěji přicházela, tím víc mě její chování zaráželo. Nikdy si nepřinesla žádnou kosmetiku, náhradní oblečení ani prádlo. Ráno jsem ji vídal ve strašném stavu: rozmazaná řasenka, zacuchané vlasy, unavený obličej. Po sprše si oblékla stejné věci jako včera a to mě bolelo. Upřímně, byl jsem zklamaný až k jádru duše.
Jednoho dne mě Alžběta pozvala k sobě. Šel jsem s myšlenkou, že uvidím chaos – její zvyky u mě doma naznačovaly nepořádnost. Ale když jsem překročil práh jejího bytu, zasáhl mě šok. Přede mnou se objevil ne nepořádek, ale něco jiného. Uvnitř byla čerstvá rekonstrukce – stylová, drahá, s kvalitním nábytkem a módními detaily. Vše hovořilo o vkusu a hojnosti. Když jsem však vstoupil do koupelny umýt si ruce, srdce mi sevřel smutek. Na poličce stál osamoceně pouze šampon a zubní pasta. A to vše. Žádný náznak luxusu, žádný náznak péče o sebe. Vzpomněl jsem si na svou bývalou – její poličky byly přeplněné lahvičkami, koupelna voněla vůněmi a pro mě to byl znak ženskosti a sebeúcty. Tady byla prázdnota.
Alžběta nedávno oslavila 33 let, ale zdá se, že ani nepřemýšlela o tom, jak si udržet mládí. Nelekají ji vrásky, vadnoucí pleť? Stál jsem a hleděl na tu skromnou poličku a cítil, jak uvnitř narůstá zklamání. Ale skutečný šok mě čekal na balkóně. Tam, na šňůře, viselo její prádlo – šedé, prosté, bez náznaku elegance. Zpozorovala můj pohled a lhostejně prohlásila: „Pro mě je hlavní pohodlí.“ Tyto slova zněla jako rozsudek.
Možná jsem ve svých 42 letech příliš náročný? Možná mé zvyky, mé očekávání jsou břemenem minulosti, které nemohu shodit? Ale uvědomil jsem si: s takovou ženou nemohu žít. Rozešli jsme se – sám jsem to ukončil. Odejít, aniž bych se ohlédl, s těžkým srdcem, avšak s jistotou, že tu prázdnotu nemohu přijmout tam, kde jsem čekal vidět krásu a starostlivost. Alžběta byla nádherná na pohled, ale uvnitř jejího domova jsem viděl jen lhostejnost k sobě samé – a to zničilo vše, co mezi námi mohlo být.