Miloš potkal svou bývalou manželku a závistí mu doslova zezelenaly tváře. Prudce zavřel dveře lednice, takže se celý její obsah zatřásl. Jeden z magnetů připevněných na dveřích se s rachotem odlepil a spadl na podlahu.
Jana stála naproti, bledá, s rukama sevřenýma v pěst.
— No co, je ti teď líp? — vydechla a zvedla bradu.
— Už mě prostě štveš, — řekl Miloš na pokraji nervového zhroucení, i když se snažil mluvit klidně. — Co to je za život? Bez radosti, bez budoucnosti.
— Takže zase já? — hořce se pousmála Jana. — Samozřejmě, že nic není tak, jak sis přál.
Miloš chtěl něco říct, ale jen mávl rukou. Vzal láhev minerální vody, napil se přímo z ní a položil ji na stůl.
— Miloši, nemlč, — řekla Jana třesoucím se hlasem. — Řekni mi aspoň jednou na rovinu, co ti vadí?
— Co mám říct? — usmál se ironicky. — Už mě tohle všechno unavuje. Do háje!
Pár vteřin na sebe mlčky hleděli. Nakonec Jana hluboce vzdychla a odešla do koupelny. Miloš s těžkým srdcem sedl na pohovku. Zpoza dveří se ozval zvuk tekoucí vody — Jana si zřejmě pustila kohoutek, aby přehlušila vlastní pláč. Ale jemu to bylo jedno.
Ze života se stala rutina.
Před třemi lety se vzali. Nejprve bydleli v Janině bytě, který dostala od rodičů, a pak se přestěhovali do venkovského domu, přepsání bytu na dceru. Žili v prostorném, ale nezrekonstruovaném domě s nábytkem, který pamatoval ještě socialistickou éru.
Miloš byl zpočátku spokojený: centrum města, pohodlné umístění poblíž práce. Ale časem mu to začalo lézt na nervy. Janě se líbila její „rodinná pevnost“ s hnědými tapetami a historickým bufetem, zděděným po prarodičích. Miloš to viděl jako stagnaci.
— Jano, řekni na rovinu, — opakoval. — Nechtěla bys změnit tu odpornou žlutou linoleum? Osvěžit interiér, udělat ho moderním?
— Miloši, teď nemáme peníze na rekonstrukci, — odpovídala klidně. — Taky toužím po změnách, ale počkejme na prémie.
— Čekat?! To je tvoje filozofie — vydržet a čekat!
Miloš často vzpomínal, jak se do Jany zamiloval. Byla tehdy nenápadnou studentkou, jejích upřímných modrých očí a jemného úsměvu se nemohl nabažit. Říkal přátelům: „To je pupen, který teprve rozkvete.“ Ale teď se zdálo, že květ nikdy nerozkvetl a už uvadl.
Jana se nepovažovala za neviditelnou. Žila tak, jak to považovala za správné, radovala se z maličkostí — z šálku čaje s mátou, nové ubrousku, klidného večera s knihou. Ale pro Miloše to byla stagnace a rutina.
Na rozvod nespěchali — Miloš se nechtěl vrátit k rodičům a žít odděleně zatím nebylo možné. Janina matka, Jitka, vždy stála na straně snachy:
— Chlapče, Jana je dobrá dívka. Buď rád, že máš byt.
— Mami, nic nechápeš! — zlobil se Miloš.
Otec jen mávl rukou:
— Nech ho, ať si to vyřeší sám.
Doma Miloš čím dál víc chladl: „Je jako stín, jako šedý přízrak…“, pomyslel si. V jednom z hádek vykřikl:
— Viděl jsem v tobě krásný květ! A teď? Žiju s ledovým pupenem…
Tehdy Jana poprvé po mnoha měsících plakala.
V ten den, kdy se vše zhroutilo, Miloš tiše řekl:
— Jano, jsem unavený.
— Z čeho? — zeptala se.
— Z toho života, z nekonečné rutiny.
Jana vzala tašku a odešla. Miloš doufal, že se vrátí a poprosí ho, aby zůstal, ale ona odešla klidná:
— Možná bys opravdu měl zkusit žít sám. Přestěhuj se.
Miloš vybuchl:
— Neodejdu!
— To je byt mých rodičů, — řekla chladně Jana. — A už nechci žít s někým, pro koho jsem jen přítěž.
Milošovi nezbylo nic jiného než odejít. O několik týdnů později byl jejich rozvod oficiálně vyřízen.
Setkání, které změnilo vše
Uplynuly tři roky. Miloš stále žil s rodiči, snažil se začít nový život, ale štěstí se mu neukazovalo. Práce přinášela jen málo peněz a jeho radosti byly jen malé.
Jednoho jarního večera, když se procházel po ulici, míjel kavárnu a při pohledu do okna se zastavil. Na prahu stála Jana.
Ale to nebyla ta Jana, kterou si pamatoval. Před ním stála sebevědomá žena s elegantně upravenými vlasy, vkusným kabátem a klíči od auta v ruce.
— Jano? — překvapeně řekl Miloš.
Otočila se, poznala ho a usmála se.
— Miloši? Ahoj! Jak se máš?
— Jo… dobře, — zamumlal, neschopný odtrhnout oči od ní.
— Máš se dobře? — zeptala se klidně.
— A tobě se zřejmě daří ještě lépe… Práce stejná?
— Ne, otevřela jsem si vlastní květinové studio. Bylo to strašidelné, ale… našel se někdo, kdo mě podpořil.
— Kdo to je?
Ze stolu v kavárně vstal vysoký muž v drahém kabátu a jemně Janu objal kolem ramen:
— Miláčku, stůl už je volný, půjdeme?
— Miloši, seznam se, to je Pavel, — řekla Jana, obracejíc se k němu. — Rádi jsme tě viděli.
— Jsem rád za vás, — tiše řekl Miloš, cítící, jak se v něm míchá tvrdá závist.
— Děkuji, — klidně odpověděla Jana.
Pavel přikývl a spolu vešli do kavárny, zatímco Miloš zůstal stát na chladném chodníku.
Kdysi říkal: „Žiju s ledovým pupenem.“ Ale pupen nakonec rozkvetl. Jen ne vedle něj.