Večer setkání
Lenka byla nejnenápadnější dívkou ve třídě. Alespoň si to sama myslela. Malého vzrůstu, hubená, a navíc s rezavými vlasy… Lenka se trápila svou vizáží a s obdivem sledovala své spolužačky s blond vlasy a modrýma očima.
– Dceruško, jednou rozkveteš jako poupátko růže, – utěšovala ji maminka, – já také původně vypadala jinak, do dívky jsem dorostla až kolem šestnáctých narozenin. Takže nespěchej, jednou budeš okouzlovat klučičí srdce. Vždyť ti je teprve třináct.
– Mami, já nespěchám, – Lenka sklopila víčka, ale její zelené oči ji prozradily. Lenka se smutně dívala do zrcadla a povzdechla si.
Už dlouho se jí líbil kluk z vedlejší třídy – Vít. Sportovní typ, vysoký, veselý. A odvaha, se kterou se pouštěl do her a nápadů, hraničila s nerozvážností. Když Lenka sledovala, jak kluci hrají basketbal v tělocvičně, neustále se dívala na Víta. Svým zápalem a energií inspiroval všechny hráče a tým vždy vyhrál.
Kdyby Vít nebyl tak hezký, přesto by se Lence líbil, ale jeho výrazná tvář jí nedávala šanci na přátelství s takovým lídrem.
Navíc se kolem Víta vždy točili kamarádi a kamarádky – nebylo lehké se k němu přiblížit. Nikdy nebyl sám. Vždy v partě kluků a holek. I občasná setkání s ním na chodbě během přestávek byla pro Lenku radostí. Ale zase zradila její nedůvěra k sobě samé. Když se s Vítem míjela, jen se na něj krátce podívala a hned sklopila oči…
Nikomu Lenka neřekla o své pubertální zamilovanosti, ale zdálo se jí, že celý svět její tajemství vidí a zná, a už při pomyšlení, že by se jí spolužáci mohli smát, nebo, ještě hůř, Vít sám, se červenala…
Proto se Lenka rozhodla na krasavce zapomenout stůj co stůj, snažit se ho vnímat jen jako dalšího spolužáka a vůbec na něj nemyslet. Zpočátku se jí to nedařilo, ale časem a vytrvalostí to zvládla. Lenka se uklidnila a bylo jí lépe. Dokonce na sebe byla vnitřně hrdá.
– Hlavně se s ním nepotkat zblízka, – šeptala si sama pro sebe. A když zahlédla svůj idol ve škole, rychle se obrátila a zamířila na druhou stranu, nebo se snažila nenápadně vyhnout jeho pohledu schováváním se za ostatními žáky.
Utekly dva roky. Lenka se dobře učila, povyrostla a přestala se tak stydět za sebe sama, protože předpovědi její matky se naplnily: z dívky se doslova přes léto stala jemná a štíhlá slečna.
Po osmém ročníku Lenka přešla na střední školu. O Víťovi a ostatních spolužácích se dozvídala jen občas od své bývalé třídní učitelky. Tereza Maléřová bydlela s Lenkou na jedné ulici.
Na školní srazy Lenka nechodila. Jejich třída nebyla příliš semknutá, a tak Lenka neměla mnoho školních přátel. Pouze jednou, když se konal sraz kvůli Jubileu paní Maléřové, se Lenka rozhodla přijít a pogratulovat své oblíbené učitelce.
Vždyť od jejich maturity uplynulo třicet let! Setkání bylo dojemné, protože mnoho spolužáků se od školních let nevidělo. Přišli i lidé z vedlejších tříd.
Lenka se zachvěla, když uviděla Víta. Vysoký, vyhlížející důstojně, s šedinami a upravenými vousky. Měl pramálo společného s tím klučinou, který byl kdysi plný života. Jen jeho oči, ty samé, veselé s jiskrami, zůstaly.
V aule bylo rušno. Po gratulacích adresovaných Tereze Maléřové se třídy setkávaly a povídaly si spolu, mnozí se objímali.
Jaká to byla překvapení pro Lenku, když k ní Vít přistoupil a s širokým úsměvem pozdravil:
– A tady je moje tajná školní láska… Lenka.
Lehce se uklonil a políbil Lence ruku. Jako by léta mezi nimi neexistovala – Lenka zrudla.
– Láska? Já? – vykřikla, – a to se dozvím až teď?
Oba se zasmáli. Samozřejmě, že všichni měli rodiny a děti. I Vít i Lenka.
Vít a Lenka stáli opodál. On jí vyprávěl o práci, rodině a synovi.
– Já mám také syna, – odpověděla Lenka, jak si to vždy představovala. Vzdychla a podívala se na Víta a zeptala se:
– Ale řekni mi: proč? Proč jsem se ti líbila? Vždyť jsem byla ta nejskromnější, nehledě na vzhled…
– Právě v tom to bylo. Nechtěla jsi být se mnou jako ostatní. Vždy jsi hrdě procházela kolem… Nemohl jsem si ani pomyslet, že bych se ti přiblížil. Hrdá. Ale moc jsi se mi líbila. I když to už teď zůstává jen jako sladká vzpomínka z mládí.
– A mně jsi se líbil stejně, ani ti to nemohu všechno říct… – vyhrkla Lenka, – ale nebylo možné prorazit přes dav tvé družiny… A přijít první bych nedokázala. Ale to všechno je, opravdu, jen dětská zamilovanost.
– Kdo ví… – zamyslel se Vít, – třeba jsme náhodou něco zmeškali ve svém životě.
– Možná, – zasmála se Lenka, – možná se setkáme příště. V příštím životě…
– Budu hledat tvoje zelené oči, – zašeptal Vít a smutně se usmál. Bylo jasné, že ho Lenka okouzlila. A ona byla skutečně krásná. Pozdní poupě, jak říkala kdysi její máma.
Najednou Lenku oslovili.
– Mami! Táta a já jsme tě vyzvedli, jak jsi chtěla…
K Lence a Vítu se protlačil přes dav mladý muž.
– Seznamte se, to je můj syn… – řekla Lenka a usmívala se.
– Vít, – zdrženlivě podal ruku Lenkův syn.
– Vít Zelenka, – natáhl širokou dlaň Vít. Podíval se na Lenku, jeho pohled byl plný překvapení, něhy a rozpačitosti.
Lenka mu zamávala a zamířila k východu. Na prahu ji dohonil Vít.
– Poslouchej, Lenko… – díval se na ni vlhkýma očima, – děkuji ti…
– Za co? – podivila se Lenka.
– Za syna. Ještě jeden Vít roste. Díky za vzpomínky…
Lenka kývla. Šla k autu a posadila se na zadní sedadlo.
Lencin muž se zeptal:
– Tak jak to šlo?
– Dobře, – odpověděla Lenka, – hodně lidí přijelo. Bylo hezké vidět. A trochu smutné, samozřejmě. Čas nás mění… Jsem ráda za Terezu Maléřovou. Hrdinská učitelka. Ať jí Bůh dá zdraví na mnoho dalších generací žáků…