Moje dcera mi zlomila srdce. Myslela jsem, že umí být vděčná, že ve svých pětadvaceti letech vidí pravdu a umí rozlišit mezi dobrem a lhostejností. Její čin však ukázal opak — hořký, bolestivý opak. Nepozvala svého otčíma, mého manžela Petra, na svatbu, přestože ji vychovával od jejích devíti let a vkládal duši do každého jejího kroku. Naopak pozvala svého biologického otce, který se o ni celé ty roky vůbec nezajímal. Po tomhle se mi na tu oslavu zrady nechce ani pomyslet.
Rozvod s mým prvním manželem, Ondřejem, byl nevyhnutelný jako bouře po klidu. Poslední čtyři roky našeho manželství jsem jen díky své trpělivosti a prosbám tchýně, která mě žádala o toleranci vůči jejich nezodpovědnému synovi, vydržela. Ale i trpělivost má své meze, a moje se naplnila, když dcerce, Lence, bylo sedm. Její otec vždy stavěl rodinu na poslední místo. Zajímal se o ni jen tehdy, když byl v dobré náladě — což bylo zřídka. Obvykle by zmizel na několik dní a vrátil se, aby prosazoval svou pravdu fyzicky, zanechávaje modřiny nejen na mně, ale i v mém srdci.
Zpráva o jeho milence byla poslední kapkou. Myšlenka na to, že by se další žena nechala obalamutit tím „pokladem”, mě probudila. Rozvedla jsem se, aniž bych se ohlédla. Ondřej se ani nesnažil rodinu udržet — prostě si sbalil věci, rozbil zrcadlo v předsíni a odešel se vztyčenou hlavou jako nějaký hrdina tragédie. Tchyně, která dříve lila slzy nad osudem svého „chudého chlapce”, se obrátila proti mně a obvinila mě ze všech problémů, a snažila se Lence namluvit, že já vyhnala jejího „milujícího tatínka”, i když on nás už dávno vyškrtnul ze svého života.
Lenka vždy k otci tíhla více než ke mně. Já byla ta přísná — vychovávala jsem ji, učila, nutila sedět nad domácími úkoly. A on se objevoval zřídka, vždy v dobrém rozmaru s levnými sladkostmi a planými sliby. Když přišel zlý, vrhla jsem se, abych dceru chránila před jeho hněvem. Proto si ho v paměti uchovala jako nějakého pohádkového rytíře, zatímco já jsem zůstala jako věčná dozorkyně. Vysvětlovat jí pravdu bylo marné: tchyně otrávila její mysl a Lenka toužila po „dobrém tátovi“, který na ni přitom ani zdaleka nestačil. Skřípala jsem zuby a dál za ni bojovala. Po roce tchyně zemřela, tlak na Lenku ustal, ale ona si přesto stále idealizovala otce a vinila mě z jeho nepřítomnosti.
Když bylo Lence devět, potkala jsem Petra v našem městečku poblíž Hradce Králové. Hned se mi zalíbil — dobrý, spolehlivý, s vřelým úsměvem. Zamilovala jsem se a on city opětoval. Ale bála jsem se ho ztratit, a tak jsem ho varovala: mám dceru, která ho nemusí přijmout, a čekají ho obtíže. Petr neustoupil. Požádal mě o ruku s vědomím, že to nebude snadné. A komplikace se dostavily hned: Lenka házela záchvaty, byla hrubá, provokovala ho na každém kroku. Myslela jsem si, že se vzdá — kdo by chtěl snášet urážky a skandály? Ale on zůstal. Za šestnáct let na ni zvýšil hlas jen dvakrát — a to zaslouženě. Vozil ji na soutěže, vyzvedával z večírků, kupoval oblečení a ani jednou ji nevyčítal. Dokonce její studium na univerzitě financoval on, ne ten její vychvalovaný biologický otec.
Na střední škole se Lenka k němu začala chovat klidněji. Nepožalovala se, ale ani vděčnost neprojevila. Doufala jsem, že časem pochopí, jak výjimečná je Petrova péče — tak se málokterý otčím k cizímu dítěti chová. Věděla jsem, že se občas vídá s Ondřejem. Nemíchala jsem se do jejich setkání, ale každé její narozeniny mi rvaly srdce: čekala na jeho hovor do půlnoci, a on nezavolal. A přesto čekala — rok za rokem, jako slepá.
Po maturitě odešla studovat do jiného města. Když se vrátila, usadila se s chlapcem, s nímž se setkávala od třetího ročníku. Pak oznámila svatbu. Byla jsem si jistá, že Petr tam bude s námi. Ale ona ho vyškrtnula ze seznamu hostů. Snažil se svou bolest skrýt, ale viděla jsem, jak jeho oči ztratily jiskru. Lenka mi hodila do tváře:
— Na svatbě bude můj táta. Jak si představuješ, že by tam byl Petr s ním? Chceš uspořádat cirkus?
Nemohla jsem tomu uvěřit a vyhrkla jsem:
— Pozvala jsi otce, který se na tebe vykašlal, a vyloučila jsi člověka, který tě vychoval? Jsi nevděčná! Na tvou svatbu nejdu. O pomoc jdi teď za svým „tatínkem”.
Snažila se něco říct, ale už jsem zabouchla dveře.
Doma mě Petr přesvědčoval, abych svůj postoj přehodnotila: prý je to naše jediná dcera, její den. Ale já nemohu. Ukázala, co je pro ni důležité. Tolik let jsme s Petrem o ni bojovali, a ona stále uctívá toho, kdo ji opustil. Ať je tedy po jejím. Už mám dost bolesti a zklamání.