Narození malé Jany provázela porodní asistentka slovy, že bude mít šťastný život, že se narodila ve „šťastné košili“. A opravdu, až do svých pěti let byla Jana šťastná: maminka jí pletla copánky a četla obrázkové knížky. Jen občas se zlobila, že si Jana nechce pamatovat písmena. Tatínek ji učil jezdit na kole a bral ji s sebou na chalupu, kde jí dovolil řídit auto na polní cestě.
Když jí bylo pět, oznámili rodiče, že se brzy narodí bratříček.
– Budeš mít dárek k narozeninám.
Přitom dárek opravdu dorazil přímo na Janiny narozeniny, a tím ji připravil o všechny další oslavy: od prvního roku hrála v jejich rodině hlavní roli její bratr Karel. Nejdříve proto, že byl maličký, a poté, protože se ukázal být výjimečně nadaným dítětem.
Číst se Karel naučil dřív než Jana, která ani ve dvaceti nečetla rychleji než prvňáček (dnes by tomu říkali dyslexie, ale tehdy o tom nevěděli a poslali Janu do speciální třídy). Počítal tak, že učitelka matematiky, když ho viděla, jen kroutila hlavou a telefonovala svému profesorovi Pavlu Novákovi, natož že Karel skládal básně, sice velmi specifické, ale originálně nápadité.
Tak skončil Janin šťastný život – nejenže měla od té doby společné narozeniny s bratrem, ale celá její existence se točila kolem Karla. Právě Jana ho vodila do školy, na hodiny angličtiny, do plaveckého bazénu a k profesorovi Pavlovi Novákovi, do hudební školy i na poetický kroužek. Když sama projevila zájem navštěvovat domácí dílnu, maminka rezolutně protestovala:
– Takže chceš, abych se vzdala práce a vodila Karla já sama? Pořád myslíš jen na sebe!
Jana se podrobila. Kromě toho, pokud dělala vše správně – nepletla si složitý Karlův rozvrh, připravovala dvě večeře (od šesti let byl Karel vegetarián, zatímco tatínek si den bez masa neuměl představit) a vydělávala si peníze venčením sousedových psů večer, maminka ji chválila a hladila po ostříhané hlavě.
Vlasy jí ostříhali, protože maminka neměla čas plést copánky kvůli rannímu opakování angličtiny s Karlem nebo zapisování jeho nočních básní, zatímco sama Jana zvládala jen nevzhledný culík, a učitelka jej komentovala červeným perem v žákovské knížce. Maminka zápisy neměla ráda a Jana skončila v kadeřnickém salonu s krátkým účesem, docela hezkým, přesto po svých dlouhých vlasech plakala celou noc.
– Nějakou to školu musíš dokončit, a pak si rozhoduj, co chceš dělat, – říkala maminka vždy, když Jana slabě protestovala proti dalším povinnostem ohledně bratra. – Na tom stejně nezáleží, stejně nic neděláš kromě čtení svých receptů.
Po skončení nejen Janiny, ale i Karlovy školy, přestože očekávala svobodu, bylo jasné, že se nenaplní – nyní kromě vaření jídel bohatých na živiny, žehlení a praní oděvů a dalších drobností se stala Karlovou sekretářkou. Vedla jeho rozvrh, sledovala soutěže a olympiády, třídila jeho poštu. Když se zmínila, že by chtěla pracovat v psím útulku, i Karel se přidal k mamince ve výčitkách, že bez ní nemůže existovat.
A Jana se znovu podřídila.
Pouze jednou se vzepřela tradiční nespravedlnosti – když potkala Michala.
Michal nebyl nijak pohledný – byl vysoký, plný a trávil celé dny u počítače programováním. Příbuzní mu darovali psa s nadějí, že ho alespoň trochu donutí chodit ven. Místo toho si najal Janu – tak se seznámili. A nějak přirozeně to došlo tak daleko, že po vyvenčení psa u něj zůstávala na noc.
Maminka volala a trvala na tom, aby se vrátila domů – že nesnáší žehlení košil, a Karel jiné než košile nenosil. Karel také telefonoval a stěžoval si, že nikdo neostříhá tužky a že tatínek znovu donesl perníky a není nic jiného k jídlu, protože maminka je na další dietě.
– Nechte mě na pokoji! – křičela Jana. – Nejsem vaše služka!
Michal ji políbil na mokré oči a sliboval, že si ji jednou vezme. Pak však dostal nabídku práce v Americe a odjel.
– Odpusť, – řekl jen.
Když oznámili, že Karel získal cenu, rodiče byli tak hrdí, že to rozhlašovali po celé čtvrti. Maminka spěchala do kosmetického salonu a tatínka zejména zajímala peněžní stránka, protože chtěl novější auto, a peněz nebylo dost, takže doufal, že se syn podělí.
To znamenalo více práce pro Janu – kromě běžného „ukliď-podej-přines“ musela vést aktivní korespondenci, rezervovat let, hledat hotel s bazénem a vegetariánským jídelníčkem a tak dále. Byla tak vyčerpaná, že když dorazili a vše bylo připraveno: smoking, řeč a mysl pokojně čekající na předání ceny, Jana dala Karlovi únavou pusu na tvář a doufala, že rodiče obsadili místo i pro ni.
Statný muž u vchodu do sálu jí zatarasil cestu a řekl:
– Obslužný personál nemá vstup povolen.
– Cože? – nepochopila Jana.
– Počkejte na svého šéfa za scénou, – vysvětlil mladší muž s odvážným hodnotícím pohledem. – V takovém hadru se tam nepouštějte.
Jana sklopila zrak na své staré šaty – ne, že by neměla jiné, jen nestihla se převléct. Přesto nevypadaly až tak nepřijatelně, takže nešlo o šaty, ale o to, že ji opravdu považovali za personál. Nebyli daleko od pravdy – služka, co se dá dělat?
Bratr na ni pohlédl podivným dlouhým pohledem, a nakrátko se zdálo, že řekne: „Pusťte ji, to je moje sestra!“. Ale mlčel – konferenciér už hlasitě pronášel jeho jméno a on vykročil k pódiu, aniž by se ohlédnul na Janu.
Opřela se o nízké stoličky u zdi, zavřela oči a z paměti si procházela seznam úkolů: dojít pro oblek z čistírny, rezervovat hotel a večeři, roztřídit e-maily – už dva dny je nekontrolovala. Kolik teď přijde gratulací – ó můj bože, jak to všechno přečtu!
Co přesně Karel říkal, neposlouchala – včera před ní řeč nacvičoval, a samozřejmě byla perfektní. Obvyklé – poděkování rodičům, pedagogům, pracoval jsem pro vlast a světovou harmonii. Janina paměť byla výborná, na okraji vědomí sledovala výroky.
A pak se něco změnilo. Místo aby řekl: „A za to vše mohu děkovat svým rodičům (maminka dnes v zelených šatech s kloboukem a peřím, tatínek v tmavém obleku s košilí, čistou bílou, sedí v první řadě) a nezapomenutelnému Pavlu Novákovi (ten odpočívající na obláčku s radostí vzhlíží na svého nejlepšího studenta),“ Karel najednou pronesl:
– Měl jsem říct něco úplně jiného, ale poslouchejte… Ve skutečnosti je to jen jeden člověk, bez kterého bych tu dnes nebyl.
Jana si živě představila, jak se maminka s tatínkem potutelně usmívali – samozřejmě, každý z nich považoval svůj příspěvek za nejcennější, a profesor Novák musel v tom okamžiku sklouznout z obláčku.
– Celý svůj život mi věnovala. Dlouho jsem si to nevšímal, bral to jako samozřejmost. A víte co, je čas to oplatit dobrem za dobro, přestože její role v mém životě je neocenitelná, a i kdybych měl všechno bohatství světa, nebyl bych schopen jí úplně poděkovat.
Tatínka jistě na čele vystoupila žíla – vždy to tak bylo, když se zlobil, a maminka byla zčervenalá a oči jí jiskřily z radosti.
– Tento den věnuji tobě. A všechny ty peníze, které jsem dnes získal, bych ti chtěl věnovat, abys otevřela útulek pro psy, o kterém jsi vždycky snila, a vůbec, abys mohla dělat to, co chceš.
Jako by ta slova k ní přicházela blíž, a když ji Karel vzal za ruku a vedl na pódium, Jana si hned neuvědomila, co se děje.
– Zde je má sestra Jana. Kdyby nebylo jí, nikdy bych takového úspěchu nedosáhl.
Zatleskali, oslnivé světlo zasáhlo Janu do očí. A teprve tehdy si začala uvědomovat, co se vlastně děje. Dívala se na bratra s vděčnýma očima, a on na ni také pohleděl s úsměvem. A ten úsměv zaceloval vše – odešlého Michala, neuskutečněný kurz vaření, opuštěné psy v útulku… Stála ve světle reflektorů, shrbená a vystrašená, ale postupně se v ní probouzelo něco, co přimělo Janu narovnat ramena.
A opravdu všechny ty peníze jí Karel dal. A najal mladého muže, kterého Jana zaškolila do veškerých činností, které pro bratra vykonávala po celou tu dobu.
– Už nebudeš mou služkou, – řekl Karel. – Odpusť mi, Jano, byl jsem slepý hlupák.
A Jana mu odpustila. Skutečně zorganizovala útulek pro psy, začala se učit cukrářskému řemeslu, otevřela si vlastní podnik – byť malý, často musela stát za pultem sama, ale vše bylo přesně tak, jak si přála. Když jednou, za studeného říjnového večera, pokaždé zvonící zvonek oznamující příchod návštěvníka, začal Jana zvedat pokladnu a zaslechla ten známý zvuk. Vlídně se usmála vysokému muži v černém kabátu a začala se ptát, co si přejete, ale zarazila se.
Před ní stál Michal. Zhubnutý, přísný, unavený. Tak blízký.
– Vrátil jsi se…
Jana cítila, jak jí podklesávají kolena, a rukama se opřela o pult.
– Janinko, – usmál se. – Odpusť mi, byl jsem hlupák…
No co – druhý hlavní muž v jejím životě poprosil o odpuštění, co víc si přát?
Nepoprosil o odpuštění jen otec – s matkou teď s Janou nemluvili, rozhodli se, že Karel všechno to předání zařídil na její přání. Ale na tom nezáleželo – rodiče jsou rodiče, ať už jací jsou. A Michal… ten se vrátil, a teď se Janě určitě povede dobře.