Omlouvám se, ale zatím s tebou nechci bydlet…
Sergovi se zdálo, že do něj Aneta zamilovaná stejně jako on do ní, a proto ho její odpověď na návrh sestěhování docela překvapila.
– Omlouvám se, ale zatím nechci bydlet spolu! – řekla.
– A proč?
– Nevím, randíme teprve půl roku. Zdá se mi to ještě brzy…
– Brzy? Sluníčko, podle mě je ten pravý čas. Budeme spolu žít, poznáme se lépe, a nakonec možná přejdeme na další úroveň.
Sledujte nás na Facebooku a nebuďte ztraceni!
– Sergi, tohle není počítačová hra, tohle je život. A momentálně v mém životě není místo pro společné bydlení, ale to neznamená, že si našich vztahů nevážím. Prostě jsem spokojená s tím, jak to je.
– Ale já chci víc! Chci se ráno probouzet s tebou. Chci usínat spolu! Copak to nechceš?
– Vždyť to tak děláme. Dvakrát týdně, zapomněl jsi? Není to snad dost?
– Mně to nestačí!
– No, pokud mě miluješ, budeš muset ještě chvíli vydržet.
– Můžu čekat, pokud mi řekneš důvod! Proč nechceš? Vysvětli to! Je to tak těžké?
Aneta chvíli přemýšlela, pak se na něj usmála a rozhodla se, že by bylo lepší o všem podrobněji pohovořit.
– Sergi, řekněme si to na rovinu. Co pro tebe znamená společné bydlení s ženou?
– Říkal jsem, usínat a probouzet se spolu!
– A mezi tím?
– V jakém smyslu? – nechápal.
– Den má dvacet čtyři hodin, zapomněl jsi? Mluvíš jen o noci a brzkém ránu, a co ten zbytek času?
– A zbytek času jsme většinou v práci, ne?
– No proč? Například budeme večeřet nebo snídat?
– Doufám!
– A kdo bude vařit?
– Ty neumíš vařit! – uznal Sergej, ale ve skutečnosti udělal unáhlený závěr, protože už několikrát jedl její výtvory.
– Umím vařit!
– Tak kde je problém?
– Kdo bude vařit? Ty nebo já?
– No, ty, možná občas já. Ale proč to tak řešíš?
– Sergi, protože nechci, aby se můj život stal kolotočem, jako u mých kamarádek! Nechci se budit brzy, abych někomu připravila snídani. Nechci spěchat z práce, jít do obchodu, tahat tašky domů a pak ještě dvě hodiny stát u plotny a připravovat večeři!
– Ale přece občas vaříš, když u mě zůstáváš, ne? Myslel jsem, že tě to baví…
Sergej vypadal trochu zklamaně. Jeho přítelkyně je snad lenivá?
– Vaření mě baví, ale nejsem připravená to dělat každý den. Baví mě přijít domů, rychle si udělat salát a to je vše. Jsem ráda, že se potkáváme dvakrát týdně, občas častěji. To mi stačí! Možná někdy budu chtít víc, ale teď ne!
– Prostě mě nemiluješ! – konstatoval Sergi.
– Tohle zase začíná…
– Co? Není to snad tak? Když žena miluje, udělá vše pro svého milého!
– A milý? Udělá vše pro svou milovanou?
– Samozřejmě!
– Dobře, tak tedy bydleme spolu, ALE – všechny domácí povinnosti na půl. Vlastně každý si uklízí po sobě, vaříme na střídačku, pere si své věci sám. Jak ti ten nápad zní?
– Ale já moc vařit neumím. To jsi sama říkala!
– Budeš mít příležitost se naučit. Nemůžeme pořád jíst pizzu nebo burgery. S učením ti ráda pomůžu!
– Vůbec tomu nerozumím, tak složité to snad není? Proč to jiní zvládají? Jsi snad zvláštní? – neustále se divil Sergi.
– No, pokud to chceš takhle vidět. Klidně, jsem zvláštní. Nechci obětovat svůj osobní život na oltář lásky. Ne teď. Je mi teprve dvacet tři. Chci si užívat svobody!
– Aha, už chápu! Máš jiného chlapa! – zase vymyslel nečekaný závěr Sergi.
– A proč bych měla mít jiného? – nechápala Aneta.
– No, když se mnou nechceš žít, je ti zřejmě dražší!
– Tvůj vymyšlený muž je mi dražší? – usmála se ona.
– Tvůj vymyšlený muž! Proč bych si měl nějaké muže vymýšlet?!
– Aha, ty muže nepotřebuješ, proto sis vymyslel pro mě, tak?
– Úplně jsi mě zmátla! – téměř zakřičel.
– Protože říkáš nesmysly! Nemám nikoho jiného! Někdy je i tebe dost, proto zatím nechci žít spolu! Miluju své soukromí a nejsem připravena se ho vzdát. Ne teď!
– Jak můžeš milovat osamělost, když jsi ve vztahu? – divil se Sergi.
– Velmi jednoduše. Máš nějaké věci, které rád děláš, když doma nikdo není?
– Například?
– Nevím, číst knihy, dívat se na seriály, koupat se, brouzdat se sociálními sítěmi, zkoušet si oblečení, tančit ve tmě!
– Chlapi takové věci nedělají! – rozčílil se on.
– Ale holky to dělají! A mně se to líbí! Zatím nejsem připravena se vzdát obyčejných radostí svého svobodného života!
– Ale i ve společném životě jsou vlastní radosti! – stále ji zkoušel přesvědčit Sergi.
– Například?
– Usínat a probouzet se spolu! – znovu opakoval svoji písničku.
– Sergi, víš, že chrápeš jako traktor?
– Cože? To jsi nikdy neříkala! A ostatní si nestěžovali!
– No, o ostatních nemohu říct, ale poté, co ti Ládík přejel po nose na grilovačce před pár měsíci, začal jsi chrápat příšerně. A mimochodem, říkala jsem ti to! Můžu to snášet dvakrát týdně, ale každý den ne! I já si chci někdy odpočinout.
– Ty se vedle mě nevyspíš?
– Jen ve vzácných chvílích, kdy usnu dřív než ty!
– Ale obvykle jdeš spát později…
– Právě proto!
– Aha, takže chrápu, neumím vařit, nejsem vhodný pro společné bydlení?
– A navíc, jak se ukázalo, jsi strašný puntičkář! – neudržela se ona.
– Jakto já jsem puntičkář!?
– Už půl hodiny mě přesvědčuješ udělat něco, co vlastně dělat nechci. Co to je, když ne puntičkářství?
– Anetko, já s tebou ve skutečnosti chtěl oženit! Proto jsem navrhl společné bydlení! – řekl dotčeně.
– A říkala jsem, že se chci vdávat? – zasmála se smutně ona.
– A ty se snad nechceš? Všechny holky se chtějí vdát!
– Zjevně ne všechny…
– Nebo se snad nechceš vdát za mě? – uhodl.
– V podstatě se vdávat nechci, ale pokud bych to s tebou probírala, co můžeš nabídnout budoucí manželce? Usínání a probouzení se spolu?
– Chceš říct, že jsem nic? – urazil se Sergej. – Že nic neumím?
– Už ti je skoro třicet. Máš plat dvacet tisíc korun měsíčně, žiješ v rozpadajícím se bytě svého strýce, abys nemusel platit nájem, oblékáš se v levných obchodech. Dokonce ani auto nechceš pořídit, protože je třeba ho krmit!
– Když tě poslouchám, tak jsem fakt skvělý dárek! Tak proč se se mnou vůbec stýkáš?
Aneta pokrčila rameny.
– Jsi hezký, dobře stavěný, jsi zábavný a skvělý milenec.
– Pro zdraví?
– A taky pro duši!
– Ale rodinu mít nebudeme!
– Dokud nedospěješ, tak určitě ne!
– Skvělé! Tak moje nabídka se stahuje z jednání! A ve skutečnosti ti řeknu ještě víc! Rozcházíme se!
– Vážně? – ironicky se zeptala Aneta. – Myslela jsem, že to už ani neřekneš! Takže sbohem? – řekla a zamávala mu rukou, připomínajíc mu, že se hádají v jejím bytě.
– Tak tedy sbohem! – hrdě prohlásil, natahuje si kalhoty. – Přesněji na shledanou!
– Tak na shledanou! – řekla s úsměvem a hodila mu tričko.
Sergi odešel, a Aneta si pustila hudbu, zhasla světlo a začla tancovat. To jí vždy pomáhalo uklidnit nervy a vrátit pozitivní náladu. Věděla, že se zítra nebo pozítří stejně vrátí, ale jestli ho znovu pustí dovnitř? To už byla otázka!