– Dobrý den! Jdu kvůli inzerátu ohledně pokoje!
Na prahu bytu, kde bydlela Jana Pavlová, stála opravdová „šedá myš“: měla na sobě opotřebované džíny, vybledlé tričko, na nohou ošoupané tenisky, a v ruce držela tašku, která také nic moc nevypadala. Světlé, vlnité vlasy měla svázané v jednoduchém ohonu. Na tváři ani stopa po kosmetice. Jediné, co tuto „bledou chudinku“ mohlo zaujmout, byly oči. Velké, modré a jasné…
Po důkladném prozkoumání dívky Jana Pavlová přikývla: „Pojď dál!“
– Tak tedy, drahoušku, elektřinu zbytečně nesviť, vodou neplýtvej, šetři, jasné?! Ať je čisto! A žádní hosté! Máš nějaké dotazy?
Dívka se usmála a přikývla: „Ano, dobře!“
– Pokorná, pomyslela si Jana – To je v dnešní době vzácnost… Je vidět, že přijela z vesnice.
Další rozhovor ukázal, že dívka se jmenuje Eliška a opravdu přijela z vesnice, kde má její rodina vlastní farmu, a ona sama přijela studovat jako veterinářka.
– Jasně! Budeš léčit prasata! – shrnula Jana Pavlová.
Eliška ani náznakem neurazila, jen se usmála: – I prasata, i krávy, i koně, ale také kočky, psy – všechny! I zvířata přece mohou být nemocná.
– No jo, no jo! Tady není nikdo, kdo by léčil lidi, ale prasata – to ano! – rozhořčila se upřímně žena.
***
Celkově nájemnice dělala na Janu dobrý dojem: skromná, nenápadná, tichá, poslušná, pečlivá, v bytě udržovala pořádek, vařila si a dokonce i hostitelku občas pohostila.
Obzvlášť se Elišce dařily palačinky: lákavé, tenké jako cigaretový papír, porézní a zlatavé. Janina ruka se sama natahovala po takové pochoutce! Tyto palačinky byly doslova zázrakem kulinářského umění: okamžitě se rozpouštěly přímo v ústech, než stačily dorazit do žaludku.
Jana Pavlová a Eliška se dá se říci i spřátelily, a občas si krátily večery u šálku čaje.
Všechno by možná dobře dopadlo a Eliška by v klidu dokončila svou školu, žijíc v Janině bytě. Jenže po půlroční službě na severu se vrátil Janin syn – Martin. Silný mladý muž, snad bylo možné říci – krasavec („celý otec“ – pomyslela si s povzdechem jeho matka).
Sama Jana Pavlová ráda syna oslovovala francouzsky „Martine“. Mladý muž nad tímto oslovením krčil nos, jako by cítil bolest zubu, ale snášel to: „Je to přece máma“.
Je třeba říct, že vychovávala syna sama a zřejmě z toho důvodu považovala ho za svůj majetek.
Možná proto ji fakt, že její Martin se mile baví s nájemnicí v kuchyni a s chutí snídá její palačinky, šokoval. A nejenom palačinky! Ten „nevychovanec“ přižmurkoval oči na tu „dojku“. Jana Pavlová z toho poznání málem zešedla na místě.
– Můj syn nemá vůbec žádný vkus! – hrozná myšlenka se jí hnala hlavou.
***
Od toho okamžiku svou nájemnici Jana znenáviděla: i podlahy teď myla špatně, a mluvila nesprávně, a dokonce i palačinky se jí zdály méně chutné. Nejvíce Janu děsil ten zamilovaný pohled, kterým její syn, její krev a krevní vztah, na tu „bledou poběhlici“, „venčanku z kravína“ hleděl…
– Na mě, svou matku, jediného blízkého člověka, se nikdy tak nedíval! – rozlobeně si myslela, topíc se v polštáři v slzách.
– Hada jsem si na prsou zahřála! – vzlykala do telefonu, sdílejíc svůj žal s nejlepší přítelkyní, stejně osamělou dámou v letech, Irmou Viktorovou.
– Myslela jsem, že na tu bledou poběhlici Martin ani pohledem nespočine! Proto jsem ji do domu pustila! A ona si zatím namalovala oči, rozpusťila vlasy a uhranula ho palačinkami!
Irmářina slova dolévala olej do ohně nenávisti a neporozumění, což přivedlo Janu téměř k srdečnímu záchvatu.
Ne že by Jana věřila v takové věci jako kouzla a odklínání… Všechno to nazývala „tmáristvím a divošstvím“, ale už jen samotná myšlenka, že cizí žena ovládla synovu pozornost, ji doháněla k šílenství.
Celé dny teď přemýšlela, co udělat, aby syna od té „venčanky“ odsunula. Ale samozřejmě se nechtěla chovat jako neslušná žena a vyhodit dívku na ulici. Přinejmenším ještě ne. Protože by mohla upadnout v synových očích a on by mohl odejít.
– Ne, musím jednat chytřeji, nějakým způsobem ukázat tu holku v nepříznivém světle, aby se od ní syn odvrátil.
***
Jana Pavlová pár dní přemýšlela, jak oddělit syna od nájemnice.
Ta si chodila jako by nic, pekla své palačinky, vařila boršč a dělala, že si nevšímá Janina přetrvávajícího pohledu. Jednou se jen zeptala:
– Paní Janová, nejste náhodou nemocná? Zdáte se být smutná a bledá… A nic nejíte…
– Všechno je v pořádku! – zabručela si pod nos Jana a zalezla do svého pokoje, aby přemýšlela o dalším plánu zničení „bezcenné holky“. Hlavou jí to vířilo vším možným… Dokonce ji napadlo otrávit drzou. Ale hned se pomodlila: – Odpusť, Bože! Jaký hřích mě to napadl?
Zatímco Jana Pavlová přemýšlela, Martin jednoho dne přišel domů s prstenem a květinami a požádal Elišku o ruku! Z toho Jana Pavlová naprosto ztratila kontrolu nad sebou a doslova „zešedla“.
– Ani před matkou se neostýchal, ten hříšník! – znovu se do polštáře rozplakala celou noc – Nedává mi žádnou cenu! Miluje jen tu holku!
Jana zlostně setřela slzy a přistoupila k oknu…načež se otočila a její pohled padl na noční stolek. Tam ležely její smaragdové náušnice. Starobylé náušnice, jejichž cena nebyla malá. Děděné po matce, a té po své matce… Vzpomněla si, s jakým obdivem Eliška vždycky na náušnice hleděla a obdivovala jejich krásu.
– Nech mě! – zlobiličtě zasyčela Jana, rozhodně uchopila náušnice, zabalila je do kapesníku a strčila do kabelky.
Pravda je, že v té době opravdu nerozuměla, co dělá a jak bude dále jednat.
***
Ráno se Jana probudila s dobrou náladou, dnes se chystala tu venčanku vyhodit z domu. Navždy.
S neupřímným úsměvem vyšla na snídani…mazajíc si máslo na chléb, se obrátila na syna: – Martine, ty jsi náhodou nevzal mé smaragdové náušnice, nemohu je najednou najít…
– Mami, proč bych je bral? Jsem snad krásná dívka? – podivil se Martin.
Pak se Jana Pavlová s úsměvem otočila k Elišce: – A ty jsi moje náušnice neviděla?
Eliška zrudla, pouhá představa, že by ji mohli obvinit z krádeže, způsobila, že ztratila řeč, schovala oči a rozplakala se.
– Nic jsem nevzala! – tiše řekla Eliška, dusící slzami.
– Vždyť jsem ti říkala! To ona! Přivlastnila si mé náušnice a poslala je svým chudým příbuzným na vesnici…
– Moji příbuzní nejsou vůbec chudí – bránila se dívka – Nikdy bychom cizí věci nevzali! Proč to říkáte?
– Proč to říkáš ty? Okamžitě mi vrať mé náušnice a vypadni odtud.
– Nemám nic vašeho… Můžete klidně zavolat policii!
– Co by to mělo za smysl volat, už jsou u tvé rodiny!
Jana ztratila kontrolu sama nad sebou a padala, jako by se propadala stále hlouběji. Nedokázala zastavit proud ošklivých slov směřovaných k dívce.
– Mami, co to říkáš? Liza by to nemohla udělat! Možná jsi zapomněla a dala je někam sama.
Všichni tři pečlivě prohledávali byt, zatímco Martin omylem narazil do matčiny kabelky a náhodou vypadl kapesník s náušnicemi.
Muž tak zůstal stát s nálezem v rukou.
– Jak jsi mohla, mami? – jen s úžasem hleděl na matku, jeho oči plné zklamání.
– Jen jsem se spletla, synu, chápeš, zapomněla jsem! – pokoušela se Jana Pavlová lhát.
– Mami, já jsem všechno viděl! Byla jsi hrozná! My s Lisou odcházíme na nájemní byt – prohlásil Martin.
– Počkej, ještě tě tahle holka bude bolet! – vykřikla Jana Pavlová přes slzy.
Martin mlčky odešel z místnosti, vzal Elišku za ruku a odvedl ji z domova Jany Pavlové.
Pronajali si byt, vzali se a byli spolu šťastní. Jednoho dne Martinovi zavolala Irma Viktorová.
– Martine, matka je v nemocnici! Má infarkt. Chce tě vidět…
Eliška, jakmile se dozvěděla, že tchýni je zle, začala se ihned chystat, připravila parní karbanátky, uvařila kuřecí vývar s knedlíky, po cestě koupila ovoce…
Martin ke své matce nešel, vymluvil se na zaneprázdnění.
***
Když se Eliška objevila na prahu jejího pokoje, Jana Pavlová plakala. Doufala, že přijde syn, ale přišla ta nenáviděná dívka, která jí zničila život, vzala to nejcennější.
– Proč jste onemocněla, mami? Tady máte, polévku, knedlíky… – řekla Eliška. – Chcete, abych vás nakrmila lžičkou, dokud je to teplé?
– A Martin, proč nepřišel? – tiše a s rozčarováním se ptala Jana.
– Martin má moc práce…
Jana Pavlová chápavě přikývla a rozplakala se…
– Odpusť mi, Lizo, tak jsem se provinila… Vraťte se domů, je mi bez vás smutno…
– O čem to mluvíte, mami, vy jste se provinila, jen jste se spletla, zapomněla a rozrušená! Všechno bude v pořádku.
Když Liza odešla, sousedka na pokoji řekla Janě Pavlové: „Máš dobrou dceru! Krásnou, milou, pozornou!“
Jana se usmála: „Ano, je skvělá!“
Když se Jana Pavlová uzdravila, z nemocnice ji domů vzali Martin a Eliška. A oni společně žili v Janině bytě, dokud Eliška nedostudovala. Pak všichni spolu odjeli na farmu, k rodičům Elišky. Dům je tam velký, místa dost… a další pomocné ruce se hodí.
Janě Pavlové se na farmě tak zalíbilo, že teď o městě nechce už ani slyšet. O to víc, když se mladým narodil klouček, Saša, ve kterém se všichni rozpouštějí. Zatímco rodiče Elišky se o farmu starají, Liza léčí zvířata a Martin řídí farmářský stánek, Jana Pavlová se zcela věnovala malému Sašovi.
Teď se od ní často ozývá:
– Takovou nájemnici mi tehdy sám Bůh poslal!
Tak to bývá.