Jmenuji se Jana Nováková a žiji v Třeboni, kde Jihočeský kraj objímá břehy Lužnice. Často slyším, jak muži sypou výčitky na nás ženy – prý je využíváme, podvádíme, jsme nedostatečné. Proč se ale nepodívají do zrcadla? Kdo jsou oni sami – ubozí tvorové bez špetky cti? Proto píšu tyto řádky, abych vyplivla bolest, jež mi žhne v duši jako rozžhavené uhlí.
S mým Jiřím jsme prožili 27 šťastných let. Společně jsme stavěli dům, vychovali dva syny, teď máme vnoučata. Vždy jsme si rozuměli, respektovali se, dělili se o radosti i starosti. Když mu však bylo 53, jako by mu někdo vyměnil duši. Začal zůstávat po práci, před zrcadlem trávil hodiny a o víkendech jsem ho neviděla. Pravda vyšla najevo: pobláznil se pro mladou milenku. Byla jsem ochotna odpustit, kdyby se kál a vrátil. Místo toho mi hodil do tváře, že jsem zestárla, že mu nerozumím. Tvrdil, že ji miluje, že prahne po její mladosti a vášni. A co ona? Co chce od něj – jeho ochablá záda, vrásčitou kůži? Láká ji jen jeho peněženka. Až mu dojdě koruny, vyhodí ho jako starý hadr.
Naši synové Tomáš a Martin se snažili otce přivést k rozumu. Řekli mu do očí, že je zahanbuje, že se za něj stydí. On je však nevnímal – hleděl na ně prázdným pohledem jako na cizí. Došla jsem až na okraj – pohrozila jsem rozvodem, myslela jsem, že se vzpamatuje. On však souhlasil, jako by na to čekal. Na sklonku života jsme se rozešli. Teď žije s tou holkou, živí její dítě místo aby choval naše vnoučata a těšil se z jejich smíchu. Zůstala jsem sama v domě, kde každá zeď dýchá vzpomínkami, zatímco on sní o novém životě.
Nevyčítám té děvce. Chytře nastražila sítě, aby přežila. Můj bývalý muž je jen pošetilec zaslepený krizí středního věku. Vážně si myslí, že v jeho letech založí novou rodinu? Že mu ta loutka s nalíčenýma očima porodí děti a bude ho hlídat? Ať si sní! Nehledám nového muže – přeludy a zrady mám dost. Nepotřebuji váš soucit ani cizí slzy. Neradujte se z mého příběhu – nehodlám číst žádné rady. Ano, prošla jsem peklem: zoufalství mě spalovalo, vztek na něj dusil jako oprátka. Zničil můj život v okamžiku, kdy jsem to nejméně čekala. Přesto jsem to přežila, bolest jsem vypustila jako starý déšť.
Teď mám děti a vnoučata – mé světlo, má opora. A co má on? Jednou pochopí, jak hluboce se mýlil. Ta holka se ho nezeptá, jestli vzal léky na tlak, nevypere mu ponožky, neuvaří polívku. Žije pro sebe, on je pro ni jen chodící peněženka. A až zaklepe na mé dveře – vím, že ten den přijde – čeká ho chladné přivítání. Ani já, ani synové mu neodpustíme. Opustil nás pro přelud, pro lacinou jiskru, zatímco my zůstáváme rodinou – bez něj. Ať si trčí s milenkou v pekle!
Vídám ho ve snech – mladého, s úsměvem, který hřál mou duši. Pak se probudím a vzpomenu si, čím se stal: sobcem, který vyměnil rodinu za přelud. Je mi ho líto, ale nesklonila jsem hlavu. Každý den hledím na vnoučata a vím: kvůli nim stojí za to dýchat. A on? Sklidí plody své hlouposti – samotu, prázdnotu, opovržení těch, kdo ho milovali. Myslel si, že mládí se koupí, ale láska se neprodává. Až ho vysaje do poslední koruny, zůstane sám – starý muž, kterého nikdo nečeká. My však žijeme dál, bez něj, ale pospolu. A to je má pomsta – ne nenávist, ale síla, kterou mi nevzal.