Když se Anička narodila, porodní asistentka řekla její mamince, že bude šťastná, protože se narodila ve šťastné košilce. A opravdu, do pěti let byla Anička šťastná: maminka jí zaplétala copánky a četla jí knihy s obrázky, občas se jen zlobila, že se Anička nechce naučit abecedu, a tatínek ji učil jezdit na kole a bral ji s sebou na chalupu, kde ji nechal chvíli řídit po polní cestě.
Když jí bylo pět let, rodiče jí oznámili, že brzy dostane bratříčka.
– Bude to dárek k narozeninám.
A dárek skutečně dorazil přesně k narozeninám, ale vzal Aničce všechny její další oslavy: od prvního roku se Matýsek stal středem rodiny. Nejprve proto, že byl maličký, a později, protože se z něj stal zázračné dítě.
Matýsek se naučil číst dříve než Anička, která i ve dvaceti četla pomaleji než prvňáček (dnes bychom to nazvali dyslexií, ale tehdy se to nevědělo, a tak Aničku poslali do speciální třídy), uměl počítat tak rychle, že matematikářka, které ho ukázali, se chytila za hlavu a běžela volat profesoru Jiřímu Vandasovi, nemluvě o tom, že Matýsek psal zvláštní, ale velmi originální básně.
Tak skončil Aniččin šťastný život – nejenže měla narozeniny společné s bratrem, ale celý její život se teď točil kolem Matýska. Anička ho vodila do školy, na angličtinu, do bazénu a k profesoru Jiřímu Vandasovi, do hudební školy a na poetický kroužek. Když ale sama chtěla chodit na kroužek domácích prací, maminka se rozzlobila:
– Chceš, abych dala výpověď a vodila Matýska k profesoru a do hudební školy sama? Pořád myslíš jen na sebe!
A Anička ustoupila. Navíc, když dělala všechno správně: nepletla si složitý Matýskův rozvrh, vařila dvě jídla k večeři (Matýsek byl od šesti let vegetarián, ale tatínek nemohl být den bez masa), a zejména když donesla domů peníze (večer venčila psy sousedů), maminka ji pochválila a pohladila ji po hlavě.
Aničce ostříhali vlasy, protože maminka neměla čas jí je zaplétat, musela s Matýskem opakovat angličtinu nebo zapisovat básně, které v noci složil, a Anička si sama dělala neúhledný cop s výstupky, a paní učitelka jí psala poznámky červeným perem. Maminka poznámky neměla ráda a vzala ji do kadeřnictví, kde jí udělali krátký střih, docela hezký, ale Anička stejně celou noc plakala za svými vlasy.
– Dokonči školu a pak si dělej, co chceš, – říkala maminka, když Anička slabě zkoušela něco namítnout proti dalšímu úkolu spojenému s bratrem. – Tobě je to jedno, ty stejně nic neděláš, jen si čteš ty svoje recepty.
Po škole, a to nejen Aniččině, ale i Matýskově, žádnou svobodu nezískala – v té době nejenže mu měla vařit snídaně, obědy a večeře s hodně živinami, žehlit a prát jeho oblečení a plnit jiné drobnosti v domácnosti, ale Anička se stala něčím jako jeho sekretářkou. Vedení jeho rozvrhu, sledování soutěží a olympiád, třídění jeho pošty. Když Anička zmínila, že chce pracovat v útulku pro psy, teď už nejen maminka, ale i Matýsek ji kárali, že bez ní by byli ztraceni.
A Anička se opět vzdala.
Pouze jednou se vzbouřila proti téhle nespravedlnosti – když potkala Petra.
Petr nebyl zrovna pohledný – byl vysoký, plný, neustále seděl u počítače a psal kódy. Příbuzní mu koupili psa v naději, že ho přimějí k aktivitě. Místo toho si najal Aničku, a tak se seznámili. A tak nějak se přirozeně stalo, že po vyvenčení jeho psa u něj někdy zůstávala na noc.
Maminka volala a požadovala, aby šla domů – nesnášela žehlení košil, a Matýsek nosil jen košile. Matýsek také volal a stěžoval si, že si nemá ostrouhat tužky, a tatínek znovu přinesl pirohy, a nic jiného není, protože maminka je na další dietě.
– Dejte mi pokoj! – křičela Anička. – Nejsem vaše služebná!
Petr ji líbal na uplakané oči a sliboval, že se jednou vezmou. A pak odjel do Ameriky, když dostal výhodnou pracovní nabídku.
– Omlouvám se, – bylo jediné, co řekl.
Když oznámili, že Matýsek získal cenu, rodiče byli na pokraji prasknutí pyšností – rozkřičeli to na všechny sousedy, maminka promptně vyrazila do salónu krásy, a tatínek se hlavně zajímal o peněžní část, protože si chtěl koupit nové auto, ale peníze neměli, tak doufal, že s ním syn podělí.
Přibylo i Aničky starostí – kromě obvyklých „ukliď-podej-přines“ musela aktivně dopisovat, rezervovat letenky a hotely s bazénem a vegetariánskou stravou a tak dále. Byla tak vyčerpaná, že když letěli a vše bylo připraveno: smoking, proslov, dav diváků v sále, Anička políbila bratra na tvář, když stál v zákulisí a šla do sálu, doufajíc, že jí rodiče zajistili místo.
Vysoký ochránce v sále jí zastoupil cestu a řekl:
– Obsluhující personál tam nesmí.
– Cože? – nechápala Anička.
– Počkejte v zákulisí na svého pána, – vysvětlil jí mladší kolega se drzým pohledem. – V takové oblékání se není třeba ukazovat.
Aniččina stará šaty nebyla to, co jí bránilo, ale spíše to, že ji opravdu vzali za služebný personál. Přesto byli blízko pravdy – byla skutečně služebná.
Bratr na ni hleděl překvapeným pohledem a na chvíli si Anička myslela, že ochranka poví: „Pusťte ji, to je má sestra!“. Ale bratr mlčel – moderátor už hlasitě ohlašoval jeho jméno a on šel na pódium, aniž by se ohlédl na Aničku.
Ona se posadila na nízkou židli u zdi, zakryla si oči a v duchu si přejela seznam úkolů: vzít kostým z čistírny, zarezervovat hotel a večeři v restauraci, roztřídit e-maily. Kolik gratulací teď přijde – panebože, jak to všechno přečte!
Když Matýsek začal mluvit, nevnímala – včera před ní oslovení zkoušel a bylo samozřejmě perfektní. Jak obvykle – děkuji rodičům, děkuji učitelům, jsem připraven pracovat pro blaho vlasti a světovou harmonii. Aniččina paměť byla skvělá a podvědomě sledovala věty.
Ale pak něco šlo mimo plán. Místo toho, aby řekl: „A za to vše vděčím rodičům (maminka dnes v zelených šatech a klobouku s peříčkem, tatínek v tmavém obleku, sedí v první řadě) a nezapomenutelnému profesoru Jiřímu Vandasovi (ten ve svém modrém obřadním obleku sedí na obláčku a radostně se dívá na svého nejlepšího studenta), Matýsek najednou řekl:
– Měl jsem říci něco jiného, ale poslouchejte… Ve skutečnosti existuje jen jedna osoba, bez které bych tady teď nestál.
Anička živě představovala, jak se maminka se tatínkem triumfálně podívali jeden na druhého – samozřejmě že každý z nich považoval svůj příspěvek za cennější, a profesor Vandas se zřejmě v tom okamžiku převalil na oblaku.
– Celý svůj život věnovala mně. Dlouho jsem si toho nevšímal, bral jsem to jako samozřejmost. A víte, je čas vrátit dobré za dobré, i když přiznávám, její role v mém životě je neocenitelná a ani všechny poklady světa ji nemohou plně odměnit.
Tatínkovi pravděpodobně naběhla žíla na čele, jak to vždy bylo, když se zlobil, a maminka jistě zčervenala a oči se jí rozzářily radostí.
– Tento den věnuji tobě. A všechny ty peníze, které jsem dnes získal, ti chci dát, abys založila útulek pro psy, o kterém jsi vždycky snila, a vůbec abys dělala, co chceš.
Tato slova zněla jinak, jako by se k ní blížila, a když ji Matýsek chytil za ruku a táhl na pódium, Anička si hned neuvědomila, co se děje.
– Seznamte se, toto je moje sestra Anička. Kdyby nebylo jí, nic bych nedokázal.
Zazněly potlesky a jasné světlo zasáhlo Aničku do očí. A teprve v tom okamžiku jí začalo docházet, co se děje. Dívala se na bratra s vděčnýma očima a on se na ni díval a usmíval se. A ten úsměv léčil všechno – odcházejícího Petra, nenaplněný kroužek, toužící psi v útulku… Stála ve světle lamp, sklíčená a vystrašená, ale postupně se v ní probudilo něco, co donutilo Aničku narovnat ramena.
Opravdu všechno peníze jí dal. A najal mladého kluka, kterého Anička naučila vše, co po všechny ty roky pro bratra dělala.
– Už nebudeš mojí služebnou, – řekl Matýsek. – Odpusť mi, Aničko, byl jsem slepý hlupák.
A Anička mu odpustila. Opravdu zřídila útulek pro psy, šla studovat cukrářství, začala podnikat – ač nevelké, a za pultem často stála sama, ale všechno bylo přesně tak, jak snila. A jednoho dne, chladný říjnový večer, když už chtěla zavřít pokladnu, zacinkal zvonek oznamující, že do dveří vešel návštěvník. Anička se přívětivě usmála na vysokého muže v černém plášti, začala se ptát, co by si přál, ale zarazila se a oněměla.
Před ní stál Petr. Zhubnul, byl přísný a unavený. Tak známý.
– Vrátil ses…
Anička pocítila, jak se jí podlamují nohy, a na přepážce se zachytila rukama.
– Aničko, – usmál se. – Odpusť mi, byl jsem tak nesprávný…
No co, druhý nejdůležitější muž jejího života ji požádá o odpuštění, co víc si může člověk přát?
Jen otec o odpuštění nikdy nepožádal – s matkou teď s Aničkou nepromluvili, rozhodli se, že to ona přiměla Matýska, aby jí všechno dal. Ale to nevadilo – rodiče jsou rodiče, jak už jsou. A Petr… ten se vrátil, a teď už bude mít Anička určitě všechno v pořádku.