Jmenuji se Anna Kolářová a žiji v Třebíči, městě na Vysočině, kde historie žije v krásných renesančních domech a úzkých uličkách. Když jsem se ocitla v náručí mého kolegy Jiřího, srdce mi bilo radostí. Tenkrát jsem snila, že budu jeho jediná, jeho milovaná. Časem se ten sen stal skutečností, ale s hořkým pokračováním — musela jsem se o něj dělit s jeho manželkou, Markétou.
Právě jsem nastoupila do naší firmy, když mě hned poslali s Jiřím na služební cestu do Prahy. Bylo třeba uzavřít důležitou smlouvu. Práce se vydařila skvěle, a po úspěchu mi Jiří navrhl: „Dáme si skleničku na oslavu? Takhle velké zakázky se uzavírají málokdy.“ Souhlasila jsem s radostí. Seděli jsme v hotelovém baru, objednali si whisky, a alkohol nás rozmluvil. Šeptali jsme si jako řeka a najednou mě políbil. Zůstala jsem překvapená, ale neodtáhla se. V výtahu mě přitáhl k sobě s takovou vášní, že jsem nemohla vzdorovat — jeho dech byl opojnější než whisky. Noc v jeho pokoji byla kouzelná, nezapomenutelná, plná ohně.
Po návratu do Třebíče jsem to nemohla dostat z hlavy a svěřila jsem se mé kolegyni Petře — věřila jsem jí jako sestře. „Nezamiluj se do něj!“ zarazila mě. „Proč?“ divila jsem se. „Je ženatý.“ Ta slova mnou prošla jako blesk. Jiřímu bylo jen 27 a nemohla jsem uvěřit, že už má rodinu — dneska se muži žení tak brzy málokdy. Zeptala jsem se ho přímo, a on to nepřiznal: „Ano, jsem ženatý rok.“ Ale to nás nezastavilo. Stali jsme se milenci. Setkání v bytě, který zdědil po prarodičích, se stala tajným rituálem. Každým dnem jsem se do něj zamilovávala hlouběji.
Jednou ráno, když jsme byli spolu, odvážila jsem se: „Jiří, rozveď se. Se mnou bys byl šťastnější.“ Podíval se na mě smutně: „Miluji tě, ale nemohu.“ „Proč?“ vyhrklo ze mě. „Je těžce nemocná.“ Ztuhla jsem. „Co s ní je? Proč jsi mlčel?“ hlas se mi třásl. „Má rakovinu prsu, nedávno jsme to zjistili. Teď ji nemohu opustit.“ Jeho slova zabolela, ale pochopila jsem: v takové chvíli ji potřebuje. Bylo mi líto Markéty. Když řekl, že jde na operaci ve čtvrtek, modlila jsem se za ni celý den, upřímně, do slz. Po propuštění z nemocnice jsme se s Jiřím přestali vídat — věděla jsem, že jeho místo je vedle ní.
Uplynuly čtyři měsíce. Jiří mě ani jednou nevyhledal. Zeptala jsem se proč. „Markéta je stále špatně, možná bude nutná další operace,“ řekl unaveně. „Chápu tvou bolest, ale mysli i na mě,“ řekla jsem tiše. Přikývl: „Máš pravdu, něco vymyslíme na víkend.“ V sobotu jsme se setkali v tom stejném bytě. Noc byla vášnivá. Ale než jsem odešla, znovu jsem zmínila rozvod. Jeho tvář potemněla: „Nikdy to neudělám. Je sestrou mého šéfa.“ Zůstala jsem jako opařená. „Takže tohle je pravda! A rakovina je lež?“ Zmlkl a odešel, zabouchl dveře, aby hádka nepokračovala.
Několik dní poté do kanceláře přišla krásná brunetka. Poptala se po Jiřím. Petra ji zavedla do jeho kanceláře. „Kdo to byl?“ zeptala jsem se později Petry šeptem. „Jeho žena,“ odpověděla. Vymyslela jsem záminku a vstoupila k němu — jakoby pro dokumenty — abych ji viděla. Markéta nevypadala jen zdravě, ale přímo zářila krásou, sebevědomím, a elegancí. Cítila jsem se vedle ní jako šedá myš. Vrátila jsem se a zeptala Petry: „Slyšela jsi něco o tom, že by měla rakovinu?“ — „Ne, to je nesmysl, to by všichni věděli,“ řekla rozhodně. A v tu chvíli mě to zasáhlo: celou dobu mi lhal.
Brzy poté jsem začala pociťovat slabost, nevolnost. Svěřila jsem se Petře a ona navrhla: „Třeba jsi těhotná?“ Zaváhala jsem, ale udělala test — dvě čárky. Lékařka to potvrdila: druhý měsíc. Byla jsem šokovaná. Vzpomněla jsem si na tu noc — neochránili jsme se. Hlavou mi vířily otázky: nechat si dítě, nebo ne? Zavolala jsem Jiřímu. „Jdi na potrat!“ vyhrkl chladně. „Ne, neudělám to,“ odvětila jsem pevně. „V tom případě se postarám, aby tě vyhodili,“ hrozil. „Nestraš mě!“ odsekla jsem. Navzdory jemu jsem se rozhodla dítě si nechat. Myslela jsem, že blafuje. Ale ne — vyhodili mě. Kamarádka mě zařídila jako prodavačku v knihkupectví svého bratra. Ten nechtěl vzít těhotnou, ale slitoval se.
Dcera se narodila v sedmém měsíci — slabá, ale živá. Pojmenovala jsem ji Zdislava, po otci — Jiřím. Jemu jsem to neřekla. A asi nikdy neřeknu. Zradil mě, opustil v nejtěžší chvíli, když jsem zůstala sama s dítětem a bez práce. Vidím jeho tvář ve snech — krásnou, lživou — a srdce mě bolí. Vybral si ženu, kariéru, a mě vymazal jako nepotřebnou stránku. Ale nepoddala jsem se. Vychovávám dceru, bojuji za ni, ačkoliv každý den je boj s osudem. Ať žije se svou lží, já budu žít pro Zdislavu — můj jas v této temnotě.