Na práci dorazila Lenka ve špatné náladě, protože se den předtím rozvedla s manželem. Kolegové o všem věděli a snažili se ji povzbudit:
– Leni, co se stalo, že ses rozvedla? Není to konec světa, nejsi první ani poslední. Jsi silná a zvládneš vychovat syny. Tvůj bývalý toho bude litovat, jen neztrácej odvahu, – říkala jí Kamila, která byla rozvedená už pět let.
– Kamila má pravdu, – přidala se Petra. – Takoví jsou chlapi: když vidí, že manželka po rozvodu trpí, lebedí si, jak se jí bez nich nedaří. Když však potkají bývalou ženu šťastnou a v pohodě, zlobí se, že se dá žít i bez nich. Takže, drž se, Leni, a všechno bude v pořádku!
Lenča přikyvovala, ale v duchu si přesto říkala:
– Jim se to mluví, ale jak se já s dvěma kluky uživím z jednoho platu, když navíc mají otce tak rádi? Musím se na to nějak přizpůsobit.
Lenka se rozvedla po deseti letech manželství. Jednoho dne přišel Michal domů a oznámil:
– Odcházím za jinou ženou. Nemáme už žádnou rodinu, nemiluji tě. Něco ve mně zkrátka umřelo.
– Asi jsi našel nějakou mladou, proto tě to táhne jinam, jsi stejný jako ostatní muži…
– Ne, není mladá, odcházím za ženou, která má dvě děti.
– No jistě, svoje děti opustíš a budeš vychovávat cizí. Jen jdi, ale nečekej, že tě přijmu zpět, – říkala klidně Lenka, ale uvnitř si slíbila, že její slzy neuvidí.
Plakala až poté, co si Michal sbalil věci a všechno skončilo. Potom přemýšlela:
– Jak může můj muž odejít za ženou s dětmi, když sám také odešel? A ta, ke které odešel, měla naopak pochopit, že je těžké zůstat s dvěma dětmi sama. Ale to ji nezastavilo. Nedokážu pochopit, proč musela ničit něčí rodinu. Je vážně možné, že nebylo žádného volného chlapa? Nyní žijeme ve stejném městě a děti často na Michala naráží.
Lenka neměla čas na sebelítost, musela se starat o syny. Otec s nimi od rozchodu nikdy nekontaktoval a nijak je nezajímal. Nevěděla, co má říkat dětem, když jednou náhodou potkaly Michala venku a radostně běžely za ním.
Dlouho s nimi diskutovala ten večer, odváděla jejich pozornost od otce, ale ony na něj stejně čekaly. Následující den Lence nervy nevydržely a zavolala bývalému:
– Měl bys občas navštívit děti nebo s nimi něco podniknout. Rozvedl ses se mnou, ne s nimi. Můžeš je vyzvednout ze školy, děti nemohou za to, že sis našel jinou. Jak jim mám tohle vysvětlit?
Michal však mlčky poslouchal a zavěsil. Lenka poté pochopila, že děti pro něj nic neznamenají. Časem se chlapci naučili žít bez otce, už o něm ani nemluvili a pokud ho potkali, prostě ho přešli.
Lenka děti odváděla od smutných myšlenek. Každý volný víkend s nimi trávila čas v parku, v kině či na výstavách. Když bylo chladno, raději se pak zdržovali doma. Tam s chlapci pekla cukroví, dávala jim těsto a nechávala je tvořit, co je napadlo. Jejich výtvory pak hledali na plechu a s radostí si je rozdávali a jedli.
Jednoho zimního dne, když spěchala z práce, uklouzla na ledu. Přiběhl k ní muž, který ji pomohl vstát. Vyběhl z auta na kraji ulice. Taška s nákupem ležela opodál, ale byla neporušená. Podal ji Lence zpět.
– Dobrý večer, – pozdravil ji s úsměvem.
– Dobrý večer to tedy nebyl, spadla jsem, – odpověděla naštvaně, ale pak se vzpamatovala a poděkovala zdvořile.
Muž, pochopiv, že ji bolí noha, se letmo usmál:
– Můžu nějak pomoct?
– Nevím, asi je všechno v pořádku, hlavně že to není zlomené. Bolí to, ale to je normální.
– Chcete svést? Nebojte se, jsem Lukáš. Zrovna jsem tady projížděl, nebo snad náhoda chtěla, abyste právě tady zakopla, – pokusil se o žert.
Lenka se usmála:
– Ne, děkuji, tady bydlím, už to nějak zvládnu. Díky, Lukáši, já jsem Lenka. Nashle.
Lukáš ji sledoval, dokud nezmizela v domovních dveřích.
Za dva dny Lenka přišla z práce a viděla Lukáše čekat před domem s kyticí.
– Dnes je večer v pořádku, Lenko?
– Ano, dnes je, – odpověděla s úsměvem.
– Tak tohle je pro vás, – podal jí kytici.
– Děkuji, ale proč?
– Jen tak, pro radost. Chtěl jsem vás zase vidět a kdybyste snad zas potřebovala pomoc… Řekl jsem si, že se na vás těším.
– Děkuji, ale tentokrát nikam neupadnu, – zažertovala Lenka.
Rozhovor se rozvinul a Lukáš ji pozval na kávu.
– Dnes nemůžu, doma čekají moji kluci, ale co zítra? Mám dva syny, takže…
– Dobře, zítra. Kde pracujete? Dám na vás pozor, mám své dva syny… měl jsem.
V kavárně následující den povídal o sobě:
– Měl jsem rodinu, ženu a dva syny. Manželka s kluky vyrazila na víkend na vesnici, ale já pracoval a nemohl jsem s nimi. Zpět jeli s sousedem, který tam bydlel. Byla bouřka, silnice kluzká, sklouzli pod kamion… Ztratil jsem všechny milé. Přešlo šest let. Žiji sám, – zakončil smutně Lukáš.
– Opravdu, tolik jsi musel prožít, je mi tě tak líto. Omlouvám se, že ti to připomínám.
– Nic se neděje. Už jsem se s tím smířil. První tři roky byly těžké, ale pak jsem jen toužil po normální rodině. To se mi nedaří najít snadno.
– Já si myslela, že je můj problém obrovský, protože mě opustil manžel, ale tohle…
Lenka soucítila s Lukášem, přemítala si, jak moc by si přála, aby všichni byli šťastní a zdraví. Už čekala na jeho nabídku.
Po nějakém čase si Lukáš uvědomil, že Lenka a její synové by mohli být jeho nová rodina. Lenkovi synové si na něj zvykli, trávili s ním večery, a i když chtěl mluvit s Lenkou, kluci ho vždy zabavili. To mu lichotilo, Lence také, když viděla, jak potřebují mužskou přítomnost, jak se radostně podělí o své zážitky a dětské nápady.
Nakonec Lukáš požádal Lenku o ruku. Téměř to očekávala, už si bez něj nedokázala život představit.
– Samozřejmě drahý, souhlasím a těším se, – zářila Lenka, a Lukáš zářil také.
Plynul čas, a žili spokojeně ve své rodině. Jen je mrzelo, že Lenka nemohla mít další dítě. Ale o její chlapce se Lukáš staral jako kdyby byli jeho vlastní.
Lenka vyprávěla kolegům:
– Mám pocit, že jsme vždy bydleli spolu. Jako by žádný Michal nikdy nebyl. Někdy mám pocit, že i děti jsou od Lukáše.
Uteklo několik let, když se nečekaně ozval bývalý manžel. Věděl, že Lenka je vdaná, několikrát ji viděl s Lukášem. Viděl ji šťastnou a vyzařovalo z ní štěstí. Když Lenka zvedla telefon, navrhl začít znovu.
– Poté, co jsem se zbavila veškerého zármutku, uklidnila se a oči mi září štěstím, myslíš, že se k tobě vrátím? Zapomněla jsem, že vůbec existuješ. S Lukášem mám opravdovou rodinu. Děti na tebe zapomněly, oslovují Lukáše tátou, zasloužil si jejich lásku. Nepotřebujeme tě! – odsekla mu.
– Ale bez vás je mi zle a…
– Nám je dobře. Sbohem!
Možná, kdyby několikrát zavolal dříve, byla by ráda jeho hlas slyšet, ale již ne. Vzpomněla si, co jí říkali kolegové, že někteří exmanželé si myslí, že bývalé manželky stále patří jim. Nepředpokládají, že jejich místo zaujme někdo jiný a že mohou být pro někoho také důležité.