Igor pečlivě prohlížel svůj pracovní stůl. Obvykle na něm panoval kreativní nepořádek, jak se říká. Ale dnes se chystal odejít dřív, protože měl narozeniny, malý jubilejní den.
Také si Igor požádal o další týden dovolené, plánoval si odpočinout s rodinou u jezer, a proto se rozhodl uklidit své pracovní místo. „Tak, snad je to v pořádku,“ pomyslel si. Jeho pohled se zastavil na fotografii v rohu stolu a jeho srdce zaplavila tichá smutnost. Spíš už ne smutnost, ale stesk. Stesk po něčem, co je pro nás drahé, ale co se již nikdy nevrátí. Podobné fotografie, jen zvětšené, visely v jeho pokoji v bytě jeho rodičů a v obývacím pokoji Igora. Ten den má v paměti, i když uplynulo už několik let. A to nejen proto, že to byl den jeho narození.
Igor se svým bratrem seděli na lavičce před domem. Starší přeháněl příběh dalšího akčního filmu, který viděl v kině, a věrně napodoboval hlavní hrdiny. Tak byli zabráni, že si nevšimli, kdy přijelo auto jejich otce. Do reality je vrátil jeho veselý hlas. „Ahoj, synku. Všechno nejlepší k narozeninám.“ Otec se usmíval na Igora a vytáhl něco ze svého kabátu. „Tady je můj malý dárek,“ řekl a vytáhl malé chlupaté kotě. Kotě bylo šedé s bílými ponožkami na tlapkách a zvědavě se rozhlíželo.
Z domu vyšla maminka s modrou sportovní taškou v ruce. S ní otec obvykle jel na služební cesty. „Synku, musím na chvíli odjet. Ale hlavní dárek si vybereš později,“ řekl otec podávaje Igoru kotě. „Dejte mu doma mléko. Vrátím se ke konci týdne, půjdeme do obchodu a sám si dárek vybereš, ano? A pak půjdeme do zoo.” Otec je s bratrem objal a pohladil po hlavě. „Vrátiš se brzy?“ ptala se maminka. „Ano, zítra večer budu doma,“ odpověděl, přebíraje tašku z maminčiných rukou. „Co kdybychom udělali fotku na památku?“ navrhla maminka.
Nedávno si koupili fotoaparát typu „mýdlové krabice“, a maminka se snažila zaznamenat co nejvíce okamžiků jejich života. „Spěchám,“ usmál se rozpačitě otec. Jeho kolega, strýc Tomáš, který seděl za volantem, zatroubil a se širokým úsměvem jim ukázal na ciferník svých hodinek. Otec mu mávl, aby chvíli počkal. Postavil tašku na zem, znovu vzal do náruče kotě a Igor s bratrem se postavili po jeho stranách.
Všichni se s úsměvem dívali do objektivu a netušili, že to kotě se stane jediným dárkem pro Igora. A posledním. Protože otec se z té služební cesty už nevrátil. Později se ukázalo, že on a strýc Tomáš měli vézt velkou sumu peněz v hotovosti. Byla devadesátá léta a takové transakce byly běžné, a když se o tom dozvěděl někdo jiný, navedli na ně zločince.
Máma později říkala, že podle vyšetřovatele, který vedl případ, neměli v úmyslu je zabít. Pravděpodobně je sledovali, čekali na příležitost na prázdném úseku silnice k přepadení. Ale něco se pokazilo, náraz byl příliš silný, otcovo auto spadlo z útesu a po převrácení vzplálo. Nikdy nebyl dopaden ani organizátor, ani útočníci, a případ byl po pár letech odložen. Každé vzpomínání na tu dobu máma zakončovala slovy: “Nevím, kdo ti lidé byli, a už to nechci vědět. Bůh je jejich soudce. Ale že mohli pomoct a neudělali to, to jim nikdy neodpustím.”
Pohřeb měli ve stejný den. Otce i strýce Tomáše pohřbili v uzavřených rakvích. Igor stál vedle plačící babičky, otcovy matky, a nevnímal, že v té temně červeným sametem potažené dřevěné truhle leží jeho otec. Možná proto ještě více než měsíc doufal a utíkal ke dveřím při každém zazvonění. Doufal, že to vše byla nachmýřená noční můra a po otevření dveří projde jeho otec, veselý a živý, lehce cítící cigaretovým kouřem a benzinem. Otec měl vlastní klíče, ale pokaždé, když se vracel z výjezdu, vždy nejdříve zazvonil na dveře. Igor běžel k němu a otec vytáhl z tašky nějaký dárek, říkaje, že to je od „zajíčka“. Bratr, jako starší, ho škádlil: „Odkud by zajíci vzali dárky? V lese přece nejsou žádné obchody,“ smál se. “Á, jsi jen děcko.” Ale Igor si toho nevšímal a byl pyšný na to, že obyvatelé lesa o něm vědí a nikdy na něj nezapomínají.
Ale otec se nevrátil, a postupem času si chlapec vymyslel pohádku, celé fantasy o tom, že otec vůbec nezemřel, jen ho nějaký zlý čaroděj proměnil v šedou kočku. Každá fantazie přibývala nové podrobnosti, takové, že někdy začal věřit, že je to pravda. Teď už Igor neví, co to bylo. Zda ochranná reakce těla, nebo naivní dětská víra v zázraky. Ale tehdy mu tyto fantazie nejspíše pomohly překonat prvotní bolest ze ztráty. O mnoho let později s bratrem, přemítajíc o těch dávných časech, cítili něco zvláštního. Jako by duše jejich otce přebývala v tom šedém kotěti. Dokud kotě, a později dospělá kočka žila s nimi, cítili nepochybně otcovo přítomnost. Jako by byl někde poblíž, ale neviditelný. Ale tehdy se o tom s nikým nesdíleli, ani mezi sebou. Kotě pojmenovali Butch, podle postavy z Disneyho filmů, které se tehdy každou neděli vysílaly TV.
Igor s bratrem, a i mamka, si kočku velmi oblíbili. Stala se talismanem a ochráncem jejich rodiny. Vyprovázela a vítala je ze školy, později z univerzity, maminku z práce. Když někdo v rodině onemocněl, Butch zůstával u něj, tichým vrněním uklidňoval, lehal na nemocné místo, snažil se zahřát. A neodešel, dokud se osoba neuzdravila. Kočka strávila s nimi dlouhý život. Ale čas byl neúprosný a jednoho letního nedělního večera tiše odešla. V té době už byl o něco starší bratr ženatý a bydlel jinde. Když se dozvěděl o smrti jejich dlouholetého mazlíčka, okamžitě přijel. Celá rodina se sešla, aby se rozloučili s kočkou. Jak jinak? Byla živou vzpomínkou na zesnulého otce. Otec jim zůstává v paměti navždy takový, jaký byl ten poslední den. Veselý, trochu spěchající, s kotětem v náručí. Igor nebyl jistý, ale zdálo se, že matka cítí něco podobného, protože na památku otce byl vytesán nejen celý jeho portrét, ale na druhé straně pomníku podle jejího přání byla vyobrazena pustá cesta a auto blížící se k zapadajícímu slunci. Pohřeb kočky se konal na kraji města v mladém tehdy borovicovém lese. I když od té doby uplynulo hodně let a z hrobku zůstala jen nevýrazná pahorkatina, Igor to místo dobře pamatuje a pokaždé, když jede kolem, vždycky tam odbočí, aby se na chvíli zastavil a uctil památku jejich dlouholetého mazlíčka.
Co si povídat, byl bez malého debat členem rodiny, s jehož smrtí skončila celá etapa jeho života. Etapa dětství a mládí. Ještě jednou pohlédl na fotku a smutně se usmál vzpomínkám, které na něj padaly. Vzal si notebook ze stolu, otřel si už vlhké oči dlaní a vyšel z kanceláře.
Doma na Igora čekali. Všichni byli v plné sestavě. Dorazila mamka, bratr s rodinou a několik blízkých přátel. Když se všichni sešli v obývacím pokoji, bratr s neteřemi slavnostně přinesli krabici a podali ji Igoru. Všichni začali tleskat a neteře se šibalským úsměvem vyzvali Igora, aby hádal, co tam je.
Rodina a přátelé věděli o jeho zálibě v počítačových hrách, a tak začal hádat: „Skvělý joystick, volant na závodní hry? Uhádnul jsem?“ Neteře se smály a zavrtěly hlavou a otevřely krabici. Igor se podíval dovnitř a zůstal stát, ohromeně tvrdnoucích nohou na stoličce, kterou mu kdosi přistrčil. Vzpomínky z dětství mu znovu prolétly hlavou a slzy mu tekly po tvářích. Nepokoušel se je skrýt. V krabici sedělo kotě, přesně stejné, jako to, které mu kdysi dal jeho otec. Šedé, chlupaté, s bílými ponožkami na tlapkách. Vzpomínky ho zavalily. Otec, Butch… Když byl malý, Igor trávil hodiny povídáním s kočkou, svěřoval jí svá dětská tajemství, radosti i smutky. Měl pocit, jako by mluvil s živým otcem. Přinejmenším měl pocit, že ho slyší.
V tomto tajemném smyslu byl Igor vždy jistý, i když dospěl. A kočka na něj koukala chápavým, téměř lidským pohledem a tiše uklidňovala.
Nyní jeho dospívající dcera, když přijde ze školy, jde první do kuchyně a po chvíli se ozve její nespokojený hlas: „Jak to, že má Butchova miska prázdná?!“ „Pojď kocourek, pojď si, teď tě nakrmím.“ A kocour, jen před chvílí snědl svou porci granulí a zapil čerstvým mlékem, vyběhl z kuchyně na volání své malé paní, šibalsky se podíval na Igora.