“`
Nevěsta zapomněla, jak říkat „děkuji“
„Terezo, máte něco k jídlu?“ zeptala se ve spěchu Nela. „Jsem tak hladová, je to hrůza. Spěchám. Dnes musím všechno zvládnout. Je svátek, Osmý březen. Holky mě ještě čekají, dneska jdeme do klubu.“
„Ano, svátek, máš pravdu. Náš den. To je pro tebe, miláčku. Gratuluji ti,“ Tereza podala Nele roztomilou malou krabičku s náramkem, po kterém Nela toužila už několik let.
Jenže si ho sama nikdy nemohla dovolit koupit. Celý její plat se vždy rychle rozkutálel. Jednou bylo nutné koupit novou bundu, pak si nechat prodloužit vlasy, nebo ji kamarádky pozvaly na výlet. Člověk si přece nemůže odepřít malé radosti.
Tereza o přání Nely dobře věděla. A toužila jí udělat radost. Byla pro ni jako vlastní. Tereza vždy snila o dceři, kromě svého dospělého syna. A když si Petr přivedl domů Nelu, svoji přítelkyni – její přání se jakoby splnilo. Tereza ji milovala celým svým srdcem a hodně ji rozmazlovala.
Tereza milovala tuhle křehkou dívku ne proto, že by Nela byla nějak zvláštní nebo velmi hodná a milá. Prostě Tereza byla taková. Hodně milovala syna. Proto měla ráda všechny a všechno, co se ho týkalo. Nela s ním chodila už tři roky a Tereza, jako dobrá budoucí tchyně, se snažila přijmout dívku do rodiny jako vlastní.
Jen jedno Tereza nebrala v úvahu: že lidé jsou někdy vychytralí. A taky si rychle zvyknou na dobré věci. A když pro ně někdo často dělá dobré věci, začnou si myslet, že to tak má být. Přestanou děkovat a časem si myslí, že je to úplně normální – dostávat všechno na stříbrném podnose.
To se stalo i s Nelou.
Od prvního dne seznámení se Tereza rozhodla, že udělá všechno pro to, aby se Nela v rodině cítila dobře a pohodlně. Tereza s manželem Pavlem, otcem Petra, se nedávno přestěhovali z města do krásného domu. Jednoho dne několik týdnů po seznámení navrhla Nele, aby u nich zůstala přes noc.
Od toho dne Nela vždy zůstávala v Petrovo pokoji, aniž by se ptala na svolení svého přítele nebo jeho rodiny. Jakoby to bylo samozřejmé.
Nikdo evidentně nebyl proti. Ale přece jen někdy měli rodiče dospělého syna touhu být sami, nebo jen jako rodina se synem.
Ale taková možnost už teď nebyla.
Neletu to v tomto domě nesmírně vyhovovalo, na rozdíl od jejího malého bytu, kde žila s mámou a babičkou. No, co? Dům je skvěle zařízený, všechny podmínky pro pohodlný život. Lednice je vždy plná chutného jídla. Delikatesní a čerstvé jídlo je vždy připraveno. Ani uklízet se nemusí. Tereza jako pravá žena a hospodyně vždy ráda dělala všechno sama.
A Nelu vždy brali s sebou. Všude. Včetně návštěv přátel v sousedním městě.
Tam také žili v domě. Přítelkyně Terezy, Jana, celou rodinu Terezy vždy vítala s otevřenou náručí. Skvělá večeře, měkká, čistá postel, zábava. To vše bylo samozřejmě zajištěno i Nele. Byla přeci členem rodiny.
Rodina Jany měla Nelu také ráda. A Nele se u nich líbilo. Nakrmí, napojí, vyvezou na výlet, rozveselí. Ne život, ale pohádka.
A taky Nela za ty tři roky, co byla s Petrovou rodinou, jako vlastní, dvakrát letěla k moři, a to zcela zdarma, i když pracovala a vydělávala docela dobře. A na venkovských chatách se zúčastnila všech možných výletů, také ani jednou nezaplatila, ani nenavrhla přispět.
Nehledě na to, že si nikdy nekoupila ani ty nejjednodušší zákusky k čaji.
Zvenčí by se mohlo zdát, že Nele je prostě dobře a pohodlně v téhle rodině – milé, štědré a pohostinné.
Ale ne. Ani Tereza, ani její muž, ani Petr by nikdy nemohli říct nic špatného o této dívce. Vždy byla veselá, spontánní, otevřená. Žádné špatné myšlenky Tereze nikdy nepřišly na mysl až do toho osudného dne. Osmého března.
V ten den se dvě nejlepší přítelkyně rozhodly oslavit svátek spolu. Jana přijela do města za Terezou. Pronajaly si luxusní pokoj v drahém hotelu. Součástí pobytu byl vstup do bazénu, wellness, dokonce i masáž k poctě svátku. A ještě mohly bezplatně pozvat několik hostů, ale jen do jedenácti večer.
Kamarádky si skvěle užívaly čas, pily šampaňské, hodně se smály, dokonce až smíchy řehotaly, a povídaly si o všem možném.
Idylu přerušila… Kdo jiný? Samozřejmě Nela. Překvapivé, ale pravdivé.
„Terezo, dobrý den. Petr mi řekl, že dnes relaxujete ve wellness? Můžu se k vám na chvíli připojit?“
Tereza se zpočátku zmátla. Myslela si, že dvě dospělé ženy, nejlepší přítelkyně, by měly mít právo alespoň někdy být spolu samy. Koneckonců, v tento nádherný den se dostaly z nekončící rutiny domácností a povinností, nechaly manžely a děti (a Jana měla, mimochodem, tři). Tak proč by k nim ještě někdo měl přijít? Už tak měly skvěle. Veselé, klidné, nádherné.
Ale bylo nějak nesprávné, snad trapné, Nelu odmítnout.
„No dobře, přijeď,“ řekla rozpačitě.
„Čekáme někoho dalšího?“ divila se Jana.
„Ano. Nela se k nám na chvíli přidá.“
„Tak to ale. Měla jsem pro ni připravený dárek, chtěla jsem ho předat s tebou, ale tedy ho předám osobně.“
„Mám ho taky s sebou. Samozřejmě jsem ho chtěla předat doma… no dobře.“
Během patnácti minut už Nela stála na prahu pokoje.
„Ach, jak je to tu nádherné! Co je tu za krásu. Už wellness funguje? Jdu se uvolnit, nemám moc času.“
Nela si okamžitě oblékla bílý župan a šla relaxovat a užívat si.
Jana a Tereza se překvapeně podívaly jedna na druhou, ale pokrčily rameny a pokračovaly v přerušeném rozhovoru. Mezitím jim do pokoje přinesli objednanou večeři z restaurace. Byla skvělá. Byly tam ústřice, mušle, vybrané ovoce a dobroty. Ryby, kaviár, všechno bohaté a drahé. V jejich den si nesměly nic odepřít.
Zatímco si kamarádky užívaly úžasnou večeři, do pokoje se vrátila Nela.
„Tak, co tu máme? Jaké lahůdky, m-m-m…“ bez obalu se připojila ke společnosti.
Tereza s Janou znovu na okamžik ztuhly, ale nenechaly to znát.
Tereza se rozhodla trochu uvolnit atmosféru a předala Nele dárek.
„Ó, skvělé. To jsem přesně chtěla!“ nevýrazně odpověděla, a dále se věnovala ústřici.
Jana také popřála Nele. A jemně ji políbila na tvář.
Ovšem v odpovědi bylo ticho. Neřekla ani pořádné díky, ani žádné blahopřání. Zdálo se, že Osmý březen je dnes jen o ní.
„Tak dobře. Musím běžet. Holky už mě doma vyhlížejí, musím si umýt vlasy a převléct se.“
„Zajímavé, Nelu, víš, že tě Petr čeká doma? No, dobře, dnes jsi pracovala. Ve dne jste se neviděli. A teď? Řekl ti to?“
„Řekl, řekl. Ale, jak jsem říkala, holky už zarezervovaly stolek v klubu. Chci si s nimi dnes užít.“
„Ale doma ti připravil večeři. A dárek. Bude se ti líbit, uvidíš.“
Maminka se s Petrem domluvila na předání dárku předem. Koupila náramek a Petr, když několik měsíců šetřil, pořídil k němu náušnice. O něčem takovém Nela ani nesnila. Ale když viděla její chladnou reakci na svůj dárek, Tereza byla samozřejmě zklamaná. Buď Nela očekávala něco jiného, nebo zapomněla být vděčná.
Pravděpodobně bylo spíše druhé varianty. Rodina Petra ji nejspíše tak rozmazlila, že cokoliv pro ni bylo uděláno, brala jako samozřejmost.
„Nelu. Nech si pro Petra také trochu času. On se přeci připravoval, čekal na tebe,“ Tara nemohla pochopit, „on tě pak i do klubu odveze a zase vyzvedne.“
„To nic. Ráno přijedu k němu. Přátelé nás zrovna zvali zítra na výlet na čtyřkolkách. Už dlouho jsem chtěla.“
„A večeře? A dárek?“
„Večeři ať si sní sám, a dárek si vezmu zítra, nenaděje.“
Nela zmizela stejně rychle, jak přijela. Nepopřála ani Tereze, ani Janě ke svátku, ani nic nedala. A jela se bavit dál. Ne tam, kde ji čekal milovaný a blízký člověk, ale tam, kde se chtěla dnes bavit. Právě v tu minutu se mnoho věcí vyjasnilo.
V pokoji zavládlo mlčení.
„Terezo, samozřejmě, nechci nic říkat, ale…“
„Ano. Všechno jsem pochopila. A vím, že za mnohé můžu já sama. Udělala jsem pro tuhle dívku příliš mnoho dobrého. Tak moc, že se ani slovo ‚Děkuji‘ zapomněla říkat. Zato se naučila skvěle využívat lidí.“
Kamarádky se rozhodly, že si večer nenechají zkazit rozhovory a myšlenkami o bezohledné Nela.
A Petra druhý den ráno čekal velmi vážný rozhovor s matkou…
“`