Proč se Lenka rozhodla pomoci staré paní s obrovskou taškou? Nejenže se jí utrhly ucha, ale pod vydatnou dávkou peprného jazyka sbírala téměř znehodnocené potraviny ze silnice. Ty produkty snad stará paní sehnala v nejbližším kontejneru. Kvůli tomu Lenka přišla pozdě do práce.
Lenčina přehnaná soucitnost ji v tomhle dohnala. Nedokáže jen tak projít okolo někoho, kdo například leží na lavičce a téměř nevykazuje známky života. Lenka spěchá pomáhat, co kdyby šlo o něco vážného. A ani zřetelná vůně alkoholu, která se z něj line, jí nebrání zavolat záchranku. A jak to dopadá? Zdravotníci křičí, že je ten člověk jen opilý, a že ho volat nebylo třeba. Policie odvádí chlápka, co sotva vleče nohy, na stanici. A všichni se na ni dívají podezíravě. Potřebují to?
Lenka je zkrátka dobrá duše. Ačkoli ji někteří za jejími zády nazývají bláznivou a ťukají si na čelo. Dát byt nevlastnímu otci poté, co její matka zemřela, a přitom hlavně díky němu. Nepracoval, a matka kromě své práce ještě čistila chodby. Tak se nadřela. Ale Lence jej ho bylo líto. Starší muž nebude lehce hledat bydlení. A ona? Ještě mladá, vydělá si. Sousedé ji museli přemlouvat, aby se nezřekla vlastnictví.
Lenka se rozhodla jet do města… Tam je práce a dá se najít nájemní bydlení. Úspory jí vystačily na pokoj ve sdíleném bytě. Nejdřív myla podlahy v supermarketu, ale plat sotva pokryl nájem. I když to mělo své výhody. Při rozdělování prošlého zboží jí také zůstalo něco málo, a tedy nehladověla. Oblečení je však jiná věc. Není věčné. Kolik ho nevypere, opotřebovává se rychle. O botách ani nemluvě, lepidlo kupovat nestíhala.
Rozhodla se stát hospodyní. Ale neměla zkušenosti, nechtěli ji. Až jedna agentura, kde platili s opožděním a chovali se k personálu otřesně, ji milostivě přijala na zkušební dobu. Její první klientkou byla babička, která s velitelským hlasem dbala na každou drobnost.
– Čaj je málo horký, koupelna není dost čistá, nádobí mastné…
Tak začala její kariéra.
Ale Lenka zůstávala Lenkou. Neustále se omlouvala a celou práci předělávala, místo aby práskla dveřmi. Většinou ti, co využívají cizí služby, jsou ti, co potřebují svůj negativní náboj vyvrhnout na někoho jiného. A právě k takovým posílali nezkušenou Lenku a divili se, proč si po její návštěvě nikdo nestěžoval.
V ten den, když přišla pozdě, ji ani nerupli. Poslali ji urgentně k ležící paní, protože její stálá pečovatelka dala výpověď. Lenka přišla a zděsila se. Co to je za nestydatost? Pokud žena nemůže vstát a zkontrolovat, jak vypadá její byt po úklidu, znamená to, že je možné cokoliv?
Paní Zuzana Blahová byla překvapená, když jí Lenka opatrně vyměnila špinavé ložní prádlo. Převlékla ji do čisté noční košile a ošetřila jí malou proleženinu. Poté, co se dům provoněl vůní jídla, přišla Lenka s tácem, na kterém bylo vydatné knedlíčková polévka a voňavý čaj.
– Když jsem vyhazovala odpadky, napadlo mě, že by vám domácí polévka přišla vhod. Viděla jsem jen obaly od hotových jídel. Jezte, pak pomohu umýt nádobí a odjedu. Na dnešek už práce není.
Zuzana si s chutí polévku snědla a poprosila Lenku, ať s ní posedí. Chtěla vědět, odkud se vzala tak čiperná dívka a jaké má plány do budoucna. A také si přála jen s někým promluvit. Vždyť předchozí pomocnice byla vždy ve spěchu.
Lenka jí bez ostychu popsala svůj život.
– Ale není to náročné, uklízet každý den cizí byty a jak si myslím, snášet různé poznámky? – zeptala se Zuzana.
– Ach, paní Zuzano, o čem já vše nesnila. Být zpěvačkou nebo baletkou. Ale nemám hlas, nohy jsou krátké. Nevybrali mě na žádný kroužek. Když byla máma nemocná, chtěla jsem se stát lékařkou a zachraňovat všechny. Ale nebylo mi souzeno. Sotva jsem dokončila devátou třídu, protože jsem zároveň pracovala. Na stánku u pana Nováka. Ten si mě chválil. Dokonce mi někdy dal odměnu, protože jsem se starala o čistotu stánku a přijímala jen dobré ovoce. Byli tam totiž vykutálení dodavatelé, kteří se snažili podstrčit zkažené zboží. A teď na snění není čas. Běhám jako veverka v kole. Udřu se v práci, vrátím se domů. Bydlím v podnájmu. A zase je chodba špinavá, záchod nevyčištěný, papír zase došel. Tak všechno uklidím a hned spím. Jednou, neuvěříte, jsem usnula v toaletě s kartáčem v ruce, – zasmála se Lenka vesele.
Zuzana se pousmála. Tak se jí líbila ta veselá a nezdolná dívka.
– Nechceš pracovat jen u mě? S tvými nadřízenými se domluvím. Protože se mi různé pečovatelky neustále mění. Jedny kradou, druhé udělají svou práci narychlo a hned utíkají. Když jsem na začátku zaměstnala jednu slečnu jako pečovatelku s bydlením, začalo to dobře. Ale jakmile se sžila, začala dělat něco jiného. V noci se vytratila do klubu na zábavu, a já potřebovala léky přijímat na čas. Přišla ospalá s vůní alkoholu, podstrčila mi sklenici s tabletem a řekla: „Jdu spát. Když se vzbudím, vše nachystám.“ Tolerovala jsem to měsíc, pak jsem jí řekla, že pokud v tom duchu bude pokračovat, okamžitě ji vyhodím. Tak si našla jinou cestu. Začala si sem vodit nápadníky. Myslela si, že když tu ležím, tak jsem hluchá. Musela jsem se s ní rozloučit. Tak jsem začala hledat pomoc přes různé agentury. Po této nepořádnici jsem v agentuře požádala o poslední pečovatelku. Myslela jsem, že pokud přijde stejná, budu hledat jinde. Nemysli si, nejsem sama. Mám syna, vnuka. Ale žijí v jiné zemi. Mají tam stabilní práci. Hodně mi pomáhají finančně. Přijíždějí, ale zřídka. A já tady ležím už pět let. Sklouzla jsem na mokrém schodišti. Léčila jsem se dlouho. Doktoři slibovali, že bych mohla sedět. Ale nebylo mi souzeno. Tak co, souhlasit s přestěhováním ke mně? – usmála se Zuzana.
– Jasně. Pomoc potřebujete. Kolik práce tu máte. Závěsy nejsou vyprané, okna neumytá, pod nábytkem prach, – začala vyjmenovávat Lenka.
– Nuže, přestaň, Popelko. Dnes tě zaměstnám. Běž do svého bytu, sbal si věci a přijď ke mně. Bydlet budeš v sousedním pokoji. A já zatím zavolám tvým šéfům, – zasmála se Zuzana.
Lenka vyběhla. A Zuzana začala telefonovat do agentury. Rozhovor nebyl příjemný, tam se bezostyšně zvýšily náklady s tím, že Lenka je jejich nejlepší zaměstnanec. Zuzana si vzpomněla na rozhovor s dívkou a rozesmála se.
– A co jste jejímu nejlepšímu zaměstnanci platili tak málo a posílali ji k těm nejotravnějším klientům. Tak, dost řečí. Zítra podá výpověď a já jí budu platit sama. A ani se nezmiňujte o dvoutýdenní výpovědní lhůtě. Přihoďte to ke svým záměrům dodatečně, – a ukončila hovor.
Tak se Lenka přestěhovala k Zuzaně. Nyní každé ráno byla snídaně o palačinkách, sýrových knedlících. Každé ráno povinné umývání, otírání a čištění zubů. Povídáním a vyprávěním něčeho veselého všechno hravě zvládala. Okna byla obnovena do lesku. Pod nábytkem zmizela špína. A přestože bylo naklizeno a jídlo bylo připraveno, Lenka se nemohla uklidnit. Běžela do knihovny a nosila domů hromady časopisů a knih.
– Proč tohle děláš? – smála se Zuzana.
– To je pro vás. Možná tam budou nějaká cvičení. Která vám pomohou alespoň sedět. Pak koupíme vozík a budu vás brát ven. Být zavřený mezi čtyřmi zdmi, co je to za radost. Čerstvý vzduch, ptáci zpívají, – zasnila se Lenka.
Zuzana se rozplakala.
– Leni, ani lékaři mi nepomohli, a ty mluvíš o nějakých cvičeních. Neztrať mě. Vím, že máš dobré úmysly, ale mě bohužel nelze pomoci.
Ale Zuzana nevěděla nic o Lence. Ta přišla každý den k Zuzaně do pokoje. Sedla si do křesla a rozložila časopisy a knihy. Mlčky, jen se pohybujícími rty, četla. Zaznamenávala zajímavá místa.
A Zuzana nevydržela.
– Co jsi tam našla? Ukaž mi to.
Lenka nadšeně vyskočila, vytáhla jeden časopis ze stohu a podala Zuzaně.
– Našla jsem jednoduchá cvičení. Ale musí se dělat pravidelně a několikrát denně. Ale nebojte, mám to pod kontrolou. Když s tím samozřejmě souhlasíte?
Zuzana vzdychla.
– Ty mě nenecháš v klidu?
Lenka zavrtěla hlavou.
– Tak pojďme to zkusit.
Ano, byla to těžká práce. Zuzana občas plakala, občas se smála. Hrozila Lence, že ji vyhodí a vyžene. Pomalu si však zvykala. Cvičení se stala vážnější, ale efekt byl téměř nulový.
Až jednoho dne v noci Zuzana vykřikla:
– Lenka, pojď sem!
Ta vystrašeně vyvalila oči a přiběhla k Zuzaně.
– Kde to bolí? Bolí něco? Kde je telefon?
Zuzana na ni houkla.
– Co šílíš? Podívej, můj palec u nohy se hýbe.
Lenka vykřikla.
– Hurá! – a hned si uvědomila, že je ještě noc.
– A měli byste mít telefonní číslo doktora? Zavoláme mu ráno. Ať přijede a podívá se, – rozjela se po pokoji.
Doktor přijel. Nedočkavou Lenku poslali do jejího pokoje, aby nepřekážela. A pak ji zavolali.
– Jste skvělá, slečno, – s údivem řekl doktor. – Nyní je možné provést další operaci. Zkusíme to, paní Blahová?
Ta zářila radostí.
– Samozřejmě, Ivan Teofilovič.
Celou operaci Lenka proseděla na chodbě. Čekala. Ale také pomáhala ze zvyku. Komu podat berli, protože ji někdo upustil. Přesunout krabice s léky sestrám.
Když konečně vyšel Ivan Teofilovič, s nadějí se zeptala:
– Jak to dopadlo?
On si sundal čepici.
– Teď to ukáže jen čas. Rehabilitace bude dlouhá. U pacientky našeho věku.
Lenka zvolala:
– Já se o ni budu starat. Moc děkuji, mohu vás políbit?
– To můžeš, – svolil Ivan Teofilovič.
Lenka se postavila na špičky a políbila mu drsnou líc.
Zatímco byla Zuzana v nemocnici, Lenka ji téměř neopouštěla. Odcházela jen na to, aby nachystala nějaké jídlo. Vývar, zeleninovou polévku. Vše podle předpisu doktora.
– Je tohle tvoje dcera nebo vnučka? Podívej, jak o tebe pečuje, – ptaly se jí ženy na pokoji.
– Ne, je to ještě lepší. Je to moje pečovatelka a můj strážný anděl, kterého mi osud poslal, – odpovídala hrdě Zuzana.
Když se Zuzana poprvé posadila v ortopedickém korzetu do invalidního vozíku, obě se objaly a z radosti se rozplakaly.
A když přijel syn s vnukem, Zuzana doslova pookřála.
– Tak teď, mami, tě můžeme vzít k sobě, – prohlásil syn.
Ozval se rachot. To Lenka upustila mísu s koláči.
– Jak? Proč? – zeptala se smutně a odběhla do svého pokoje plakat.
Zuzana se zachmuřeným pohledem obrátila na syna.
– Jsi nerozvážný, Sergeji. Lenka, přestaň vzlykat. Pojď sem.
Lenka se objevila za čtvrt hodiny. S kufrem.
– Mám odejít teď nebo nejdřív uklidit rozbití nádobí? – zeptala se pochmurně a popotáhla nosem.
– Sedni si! – přikázala jí Zuzana. – Co pláčeš? A sbírat si věci je ještě brzy. Ještě potřebuješ zařídit dokumenty. Moje bláznivá děvče, kam bych bez tebe šla? Jedeme s tebou. Zůstaneme u nich nějaký čas a vrátíme se.
Lenka se vdala. Ne za Zuzanina vnuka. Ale za nového souseda, který se přestěhoval do sousedícího bytu s Zuzanou. Dlouho pozoroval, jak Lenka nemůže otevřít zaseklý zámek ve dveřích. Přišel a pomohl, doporučil vyměnit ho za nový. Protože už dosloužil. Tak se seznámili.
Zuzana je spokojená. Nejen že byla hlavní host na Lenkou svatbě a měla úspěch u nápadníků, i přes invalidní vozík. Ale Lenka porodila o rok později vnučku, ač ne pokrevsnkou. A Leničky manžel Karel je často vozí všechny na chatu. Tam pijí čerstvé kravské mléko a pochutnávají si na bobulích přímo ze záhonu. Vždyť Lenka neumí sedět nečinně. Co z toho, když na chalupě nejsou čerstvé bobule ani zelenina k jídlu.