Jarda, kam zase jdeš? – Pavlína nakoukla z kuchyně, utírajíc si ruce do utěrky, a překvapeně se dívala na manžela.
Jaroslav, pětačtyřicetiletý manažer velké stavební firmy, se rozhodl jednat. Zatímco jeho žena připravovala snídani, zabalil si kufr a teď stál v předsíni prostorného útulného bytu.
Pavlína každé ráno připravovala jídlo a starala se o rodinu. Věřila, že vydatná snídaně je nejen základem dobrého zdraví, ale i úspěšného dne. Dokud byly děti malé, vstávala dřív než všichni ostatní a vařila pro celou tu hlučnou smečku. Měli tři děti, a proto Pavlína nepracovala, ale věnovala se jejich výchově. Naštěstí Jarda vydělával dost, aby si rodina žila dobře, aniž by Pavlína musela pracovat.
Jarda mlčel. Pozoroval Pavlínu, s níž strávil dvacet pět let, a chápal, že je správné jednat rozhodně a okamžitě. V poslední době Pavlína zeslábla, ztratila jiskru a v jejích očích už neviděl tu energii, co mu byla kdysi tak blízká. Již dlouho ho nepřiváděla jako žena.
Na to měl Jarda Lenku, mladou energickou brunetu, kterou poznal na firemním pobytu. Byla chytrá, krásná a odvážná, což na Jardu udělalo dojem. I on byl takový – odvážný a rozhodný. Proto teď stál s kufrem v předsíni.
Je na čase! Kolik let ještě čekat? Proč by měl žít s ženou, kterou už nemiluje, a ještě na ni utrácet své těžce vydělané peníze? Děti vyrostly a žijí samostatně. Honza a Petr už pracují, po studiu na vysoké škole. Veronika ještě studuje na vysoké, ale on je vždy připraven jí pomoci.
Žena však… Proč by měla viset na jeho bedrech? To samé říkala i Lenka. A Jarda si uvědomoval, že má pravdu. Pracuje tvrdě a žena jen sedí doma a utrácí jeho peníze.
– Už bys ji měl dávno opustit. Fláká se, co jen může! – říkávala Lenka a objímala ho. – A byt rozdělit. Ať si žije v garsonce a sama se stará.
– Ano, Lenko, máš pravdu. Nic nás už nespojuje. Takže to musíme vyřešit.
– Ty někam odjíždíš, Jardo? – překvapeně se ptala Pavlína. – Proč jsi neřekl? Připravila bych ti něco na cestu. Nemůžeš jen tak odejít bez jídla. Stejně ještě nevíš, kdy se ti podaří najíst. Jedeš na služební cestu?
– Proč se pořád staráš o to, co jím nebo nejím? Jídlo! To je hloupost! Nevíš, že dnes je na každém rohu možnost dobře se najíst? Řeknu ti to rovnou – už dávno to jde! Slepičko! Věčně se motáš po kuchyni, jako by nic jiného na světě neexistovalo.
Jarda se zlobil na ženu, protože nedokázal říct, co chtěl opravdu říct – že ji opouští a jde za jinou.
– Co se děje? Proč jsi tak podrážděný, Jardo? – mile se ptala Pavlína. Už dávno tušila, že má milenku. A věděla, že jednoho dne ji opustí. Možná to bylo dnes. Ale Pavlína byla moudrá žena. A znala Jardu velmi dobře.
– Protože tě opouštím, je ti to jasné? Už mě to nebaví!
– Dobrá. A kam půjdeš? – jednoduše se zeptala jako by mluvil o počasí venku.
– Za jinou ženou. Je krásná a chytrá! Nikdy nebude jako ty, pořád v kuchyni! Má plno jiných zajímavých věcí v životě.
– Ó, podařilo se ti najít takovou ženu? Gratuluji, Jardo.
– Ano, a proč ne? Nejsem snad toho hoden? – Jarda nemohl uvěřit, jak snadno ten rozhovor probíhal.
– Ty? Jsi toho hoden. Dokonce více, Jardo.
– Opravdu to myslíš vážně? – nevěřil Jarda.
– Ano. Myslím to vážně. Kdo tě zná lépe než já? Pracuješ tvrdě, dobře vyděláváš, jsi chytrý a pohledný!
– No, víš, budeme muset rozdělit i tento byt, – už jemněji, omluvně, pronesl Jarda.
– Rozumím. To je spravedlivé. Plně tě podporuji. Byt rozdělíme, jak je podle zákona třeba, – s úsměvem řekla Pavlína.
– No, děkuju ti za pochopení. Upřímně, čekal jsem skandál. A ty jsi klidná. Konec konců, měl jsem dobrý vkus, když jsem si tě vybral za ženu, – pyšně řekl Jarda.
– Ale co bych dělala skandál? Už se nemilujeme. A co? Máme spolu žít navždy? Kdo to vymyslel? Nejsme první, – pokračovala Pavlína.
– Tak to je dobře. Není to špatné, že to tak vidíš. Jenže, taková věc… Asi by sis měla najít práci. Už ti nebudu dávat peníze. Musíš chápat, že právně budeme cizí. Nebo se dáš na alimenty? Ale rovnou říkám, že soud prohraješ. Jsi schopná, zdravá žena, Pavlíno. Prostě jsi roky seděla doma.
– Seděla? Takže to tak vidíš? A tři naše děti? No dobře, nebudu se s tebou hádat. Co se týče práce, nechystám se ji hledat.
– Jak to? Proč? A z čeho budeš žít? Nebo čekáš, že ti synové pomůžou? Sotva začali pracovat, sami toho moc nemají.
– Nemám v plánu brát dětem peníze, co si myslíš? – tak trochu dotčeně odpověděla Pavlína. – Mám jinou možnost.
– A jakou, dovol mi se zeptat?
– Opravdu tě zajímá můj život poté, co mě opustíš?
– No, starám se z čiré lidskosti. Pořád máme něco společného, třeba děti.
– Vdám se. Můj muž mě bude živit, – řekla Pavlína a čekala na reakci Jardy.
– Vdáš se? Jak to myslíš? – zůstal v šoku.
– Přímočaře. Brzy budu rozvedená svobodná žena. A mám právo se znovu vdát.
– A to máš nějaké nápadníky? Nebo si myslíš, že najít důstojného manžela je jako nakupování? Navíc, v tvém věku, Pavlíno, – Jarda si ji prohlédl od hlavy k patě s nedůvěrou.
– To nebude problém! Ani chvíli neváhej! – s jistotou odpověděla Pavlína.
– A odkud to přesvědčení? – Jarda si povolil kravatu. Neuvědomil si, že se z předsíně přesunul do kuchyně, kde začal mimoděk žvýkat čerstvé placky, které Pavlína připravila.
– Promiň, Jardo, budu s tebou upřímná. Říká se: upřímnost za upřímnost.
– Tak povídej, – Jarda žvýkal už druhý piroh. – Můžeš mi nalít čaj? Skoro se dusím…
– Už dávno mám podezření, že mě chceš opustit, – mezitím co nalévala čaj, řekla Pavlína nevinně.
– Opravdu? A kde tě to napadlo? – podivil se Jarda.
– To je můj ženský tajemství. Pak jsem začala přemýšlet, co by se stalo, kdybys mě opustil, a rozhodla se jednat.
– Jednat? – Jarda byl tak překvapený, že přestal jíst.
– Přesně tak. Zaregistrovala jsem se na seznamce. A byla jsem mile překvapená, kolik mužů se se mnou chtělo seznámit.
– Vážně? Jak tě napadlo jít na takové stránky? To jsem od tebe nečekal, – pronesl Jarda znechuceně.
– Teď je každý sám za sebe. Tak jsem začala hledat vhodné kandidáty. Není to jednoduché a vyžaduje to čas. Nechci udělat chybu, aby mě ten vybraný opustil kvůli někomu mladšímu. Ale ty to znáš, nemusím ti to vykládat.
– A už máš kandidáty? Nebo jen doufáš?
– Samozřejmě, že mám! A ne málo, – řekla Pavlína s jemným, ale potutelným úsměvem.
– Vážně? Jak bys mohla zaujmout muže v takovém věku?
– Víš co? Ženy v mém věku jsou na těch stránkách velmi populární. Jsme velice žádané pro zralé muže. Mladé ženy jsou nestálé, věčně něco hledají. My jsme naopak klidné, pohodové, víme, co muži potřebují.
– To je nesmysl! Muže vždy přitahují mladší ženy, – odporoval Jarda.
– Přitahují, to nepopírám. Ale nakonec stejně hledají klid u jiných žen. A když jsem ještě napsala, že skvěle vařím a mám vlastní byt – rozdělíme ho přece, jak jsi říkal – nemohla jsem si na nedostatek zájmu stěžovat!
Jarda byl zticha. Přemýšlel, co mu žena pověděla. Nechtělo se mu to přiznat, ale nechtěl, aby po něm měla Pavlína dobrý život. Cítil snad žárlivost? Proboha, tohle mi ještě chybělo.
– Ale vážně, ty odcházíš? Myslím, že tě čekají, Jardo. Není dobré nechat dívku čekat. A i já mám dnes schůzku s prvním uchazečem. Musím se nachystat. Dlouho mě už zve. Když už jsi se rozhodl, není důvod to odkládat, že?
– Víš, vzpomněl jsem si. Dnes mám důležitou schůzku s dodavateli. Nechám si ten kufr tady. Vyřeším to později. Buď večer, nebo zítra. A ty nikam nechoď. Taková aktivní, to je neuctivé vůči mně. Muž ještě neodešel a žena už si plánuje život. Chvilku posečkej s tím.
Jarda odešel do práce. Celý den ho trápily pochybnosti. Jedná správně? Neodsoudí ho děti? Nebude litovat toho rozhodnutí? Otázky vířily a znemožňovaly mu jasně uvažovat.
Sám si Jaroslav představoval, že odejde k Lence, ale pokud něco nevyjde, může se kdykoliv vrátit k Pavlíně. Ale teď se zdálo, že nebude mít kam se vrátit. Pavlína bude mít zase manžela.
K večeru mu konečně zavolala Lenka.
– Proč jsi nepřijel ráno s věcmi? Čekala jsem tě. Už jsem vybrala nám byt v hezké čtvrti. A musíme do nábytku, chceš schválit můj výběr. A taky zajet k Jirkovi v cestovce – zaplatit výlet na Kanáry. Pamatuješ na to, miláčku?
Lenka brebentila dál, bez toho, aby poslouchala, jestli jí Jarda něco odpovídá.
– Lenko! Na moment mlč! – zakřičel.
– Dobře, – přestala.
– Co máš dnes k večeři? – zeptal se z ničeho nic Jarda.
– Večeři? Nic…- Lenka ztratila slova. – Jsem na dietě. A i ty bys měl shodit, to jsme si přece řekli. Ale když teda chceš, můžeme objednat z restaurace…
Ještě něco říkala, ale Jarda ji už nevnímal. Věděl, že doma ho čeká vydatná večeře a klidný večer. Na Kanárské ostrovy mu vůbec nechtělo.
Nepřipustí, aby jiný muž nazýval jeho Pavlínu manželkou. To nepřipustí!