Odmítám vstoupit do manželství – nepotřebuji problémy ve vyšším věku
Je mi 56 let a už dva roky žiji s mužem, kterého miluji a vedle kterého se cítím v klidu. Avšak stále častěji přichází s otázkou: “Proč se nevzít?” A já si stále více uvědomuji, že to nejen nechci, ale že se toho bojím. V tomto věku už po všech životních bouřích člověk nemyslí na svatbu jako na zázrak. Touží po stabilitě, duševním teple a jednoduchosti. Manželství totiž znamená zodpovědnost, byrokracii, majetková práva, nespokojenost dospělých dětí a nekonečné “co když…”. A já jsem unavená těmito “co když”.
Můj partner se jmenuje Aleš. Je o pět let starší než já. Seznámili jsme se náhodou – v lázních, kam jsem jela načerpat zdraví po těžké nemoci. Ze začátku bylo vše snadné: procházky, rozhovory do noci, výlety do okolních měst, stejné smysly pro humor. Pak ale začal opravdový život. Přestěhoval se ke mně do třípokojového bytu, který jsem zdědila po rodičích. Můj syn je již dospělý a pracuje v Praze, dcera je studentka a bydlí se mnou. Aleš je rovněž rozvedený, z prvního manželství má dvě dcery, které studují a žijí s matkou.
Žijeme spolu, dělíme si domácnost, jezdíme na venkov, ale každý hospodaří se svými penězi. Aleš má svůj důchod, svoje auto. Já mám byt, chatu na venkově, úspory a auto koupené ze svého platu. Aleš pomáhá svým dcerám více, než je někdy potřeba. Já podporuji svou dceru, ale snažím se ji vést k samostatnosti.
Máme svůj klid. Nepři se, neřešíme vztahy. Každý máme své osobní prostor. Ale on chce razítko v pasu. Já ne.
Ne proto, že bych ho nemilovala. Ale protože jsem už jednou vdaná byla. Manželství skončilo těžce – křikem, dělením majetku, soudem a ponížením. Bývalý manžel chtěl získat byt, na který jsem šetřila dlouhá léta, předstírajíc svůj ublížený pocit. Trvalo mi léta, než jsem opět začala někomu věřit.
Teď mi Aleš říká: “Proč nechceš být mojí ženou?” Nerozumí mi. Nemohu mu to vysvětlit, abych ho neranila.
Nechci, aby můj domov, moje práce, můj život se staly předmětem dělení, pokud bychom si přestali rozumět. Nejsme přece děti. Nebudeme mít společné děti, už nebudeme stavět život “od nové stránky”. Vše už je vystavěné. Proč to bourat a přestavovat?
A moje děti. Nikdy nic proti Alešovi neřekly, ale vidím, že se dcera od něj drží dál, i když se chová zdvořile. Syn ho vůbec nekomentuje. Jsem si jistá, že kdybychom se vzali, začaly by řeči. “A co když teď bude chtít byt?” “A co když na něj mamka něco přepíše?” Ani jim to není v životě snadné. Chtěla bych byt prodat, koupit si malý, útulný byt a zbytek peněz dát dětem. Aby měly na hypotéku nebo aby si mohly pronajmout slušné bydlení. Pokud se vdám, všechno se zkomplikuje. To by se stalo “společně získaným”.
Nechci se topit v papírech, nechci soudní spory, pokud se věci zvrhnou. Chci jen žít s milovaným člověkem a být si jistá, že je se mnou ne kvůli přihlášení k trvalému pobytu, nebo bytu, či strachu ze samoty.
Ale poslední měsíce se Aleš změnil. Mlčí, uzavírá se do sebe, stále častěji mě obviňuje, že “ho nemiluji”. Je urážlivý, sarkastický. Říká, že vše dělám “z vypočítavosti”. Bolí mě to slyšet. Protože já s ním jsem z lásky, z touhy být s ním. Prostě se nechci vdát.
Nejsme zamilovaní dvacetiletí, kteří věří, že razítko něco změní. Nezmění. Jen přidá potíže. V našem věku láska není svatba, prsteny ani příjmení. Je to ruka, kterou držíte v těžkých chvílích. Je to člověk, se kterým můžete mlčet večer, dívat se na televizi a vědět, že je vedle vás a jste v klidu.
Ale Aleš si myslí, že bez razítka to není vážné. Čím dál víc přemýšlím: možná je to opravdová zralost – milovat bez smluv a závazků?
Nevím, jak náš příběh skončí. Možná odejde, uražený. Nebo to pochopí. Ale já svoji pozici nezměním. Prožila jsem příliš mnoho, abych znovu ztratila samu sebe ve vztazích. Chci klid, respekt a vnitřní mír. Ne hádky, dělení majetku a formálního “manžela”.
Nepotřebuji status – potřebuji člověka. A pokud to nepochopí, možná ani není ten člověk, na kterého jsem čekala.