Říká se, že každý je strůjcem svého štěstí či neštěstí. Já jsem toho živým důkazem. Všecko, co se mi stalo, bylo mojí vlastní vinou. Osud, zlá náhoda, ani zásahy třetích stran tu nehrály roli. Jen moje slepota, arogance a naivní zamilovanost do vzhledu místo podstaty.
Jmenuji se Pavel, pocházím z Brna. Je mi 38 let a už tři roky jsem v manželství, které mi místo radosti přináší zkoušky. Přitom jsem kdysi věřil, že jsem chytil štěstí za pačesy.
V té době mi bylo 32. Žil jsem sám, měl skvělou práci, dvě byty po babičce a malý krámek, který jsem pronajímal. Rodiče se odstěhovali na venkov, a já si užíval svobodného života a doufal, že brzy potkám „tu pravou“.
Vždy jsem snil o manželce s módním vzhledem: dlouhonohá, s perfektní postavou, zářícími vlasy a bezchybným make-upem. Myslel jsem, že taková žena je zárukou mého úspěchu a závisti okolí.
Vedle mě však byla Jana, moje nejlepší kamarádka. Chytrá, dobrosrdečná, s jemným smyslem pro humor, vždy věděla, jak mě podpořit. Často jsme spolu chodili na procházky a povídali si. Bral jsem to za samozřejmé. Viděl jsem v ní dobrého člověka vedle sebe, nic víc mě nenapadlo.
Jednou, když jsem s přáteli vyrazil na lyže do Špindlerova Mlýna, jsem potkal Ivetu. Štíhlá, nápadná, s plnými rty, dlouhými nehty a zlatými lokny až po pas. Vypadala přesně jako moje představa ideální manželky.
Během týdne jsme se spíše válěli na pokoji než lyžovali, pili, smáli se a flirtovali. Na vrcholu opilosti a pobláznění hormony jsem jí jako blázen požádal o ruku. Ano, přímo v hotelovém pokoji, s rozespalým hlasem a sklenkou šampaňského.
Iveta, když uslyšela o mých bytech, podnikání a rodičích, se jen skromně usmála a kývla. Za pár dní se ke mně nastěhovala.
Když jsem o tom řekl Janě, byla zaskočená. Klidně, bez hysterie, mi řekla:
— Pavle, unáhlil ses. Ženy z dovolených málokdy přicházejí z lásky. Zkus ji pořádně poznat.
Rozzlobilo mě to. Obvinil jsem ji ze závisti. Ani jsem ji nepozval na svatbu. Myslel jsem, že je prostě uražená, že jsem si nevybral ji.
Velmi rychle se však moje vysněná pohádka rozpadla jako domeček z karet.
Nejprve mi Iveta zakázala dotýkat se jejích prsou:
— Mám implantáty. Nemůžu si dovolit je poškodit.
Záhy se ukázalo, že vůbec nevaří – ani konvice na čaj se jí nechtěla zapnout. Saláty? Ne. Večeře? Ne. Otřít prach? Nikdy. Vše jsem dělal já, jídlo přinášela máma v hrncích.
Iveta chodila po salonech, spa a nakupování jako do práce. Utrácela mé peníze, jako by hrála monopole.
Když jsem navrhl děti, chladně odpověděla:
— Blázníš? Moje tělo je moje investice. Ne dřív než za deset let.
Nevedli jsme konverzace — prostě jsme vedle sebe existovali. Cokoliv jsem zmínil, buď nerozuměla, nebo se tvářila znuděně. Její témata byla: nehty, cukrování, příběhy na Instagramu. Moje? Smutek.
A tak jsem se opět obrátil k Janě. Hledal jsem u ní teplo, rozhovor, porozumění. Poslouchala mě, povzbuzovala, vtipkovala, snažila se mi navrátit víru v sebe. Stěžoval jsem si, vyléval jsem si srdce a ona — prostě byla tam.
Jednoho dne mi ale řekla, že se vdává. Za našeho známého, Michala.
— Milovala jsem tě, Pavle, — řekla. — Vždycky jsem tě milovala. Ale unavila jsem se čekáním. S Michalem, i když bez vášně, budu mít klid. A to je, věř mi, občas daleko důležitější.
Tehdy jsem pochopil všechno. Co všechno jsem ztratil. Co jsem svýma rukama zničil.
Mohl jsem být s ženou, která by byla mou oporou, opravdovou přítelkyní, manželkou, matkou mých dětí. Místo toho jsem si vybral panenku. Schránku bez obsahu.
Nyní žiji v krásné kleci, vedle ženy, která je mi cizí. Nevím, jak dlouho tento fraška potrvá. Ale jedno vím jistě: Janu jsem ztratil navždy. A to je moje největší chyba.
Pokud to čtete a vedle vás je člověk, který vás chápe, podporuje a chrání – nepouštějte ho. Nevyměňujte živé za nablýskané. Protože jednoho dne se můžete probudit v hedvábí… a zjistit, že kolem vás je prázdno.