O nečekaných zvratech osudu: Lásku svého života jsem našla při stopování k moři
Kdyby mi někdo v mládí řekl, že jednoho dne potkám svého osudového muže přímo na kraji silnice, asi bych se jen zasmála. A teď, téměř padesát let poté, s úsměvem vyprávím ten příběh svým vnoučatům – nejdřív mi nevěří, pak se smějí a nakonec mě vždycky poprosí, abych to vyprávěla znovu. Protože pravá láska na nás může čekat i tam, kde ji vůbec nehledáme – třeba na D1 k Brnu pod spalujícím letním sluncem.
Bylo mi tehdy sedmnáct, právě jsem dokončila školu a rozhodla se, že než půjdu na vysokou, potřebuji si odpočinout. Vznikl nápad – jet s kamarádkami k moři do Chorvatska, o kterém jsme všichni snili. Peněz, jak to tak bývá, moc nebylo, a někdo z nás navrhl: „Pojedeme stopem!“ Rozdělily jsme se do dvojic, abychom snáz chytly odvoz. Zůstala jsem s Terezou – holkou, kterou jsem sotva znala, přidala se k nám na poslední chvíli.
Do Brna jsme se dostaly snadno. A pak… Ostatní odjely a my zůstaly stát v horku. Když konečně zastavil kamion, bylo volné místo jen jedno. Tereza naskočila s tím, že se sejdeme u babičky v Dubrovníku. Zůstala jsem sama na rozpálené silnici – osamělá, vysílená sluncem a s knedlíkem v krku. Už jsem chtěla zpátky do Prahy – všechno mi připadalo ztracené.
A v tom zastavila stará rachotina. Za volantem seděl kluk okolo dvaceti, světlá košile, opálený, mírně nesmělý úsměv. Řekl, že jede ke svému dědečkovi k Rijece. Váhala jsem, ale nastoupila. A tím začal příběh mého života.
Jmenoval se Láďa. Právě se vrátil z armády a chystal se na architekturu v Praze. Cestou mi vyprávěl veselé příběhy z vojny, vtipkoval, smál se, a já cítila, jak strach odchází a nahrazuje ho lehkost a… sympatie. Povídali jsme si, jako bychom se znali roky. Byl milý, upřímný a úplně jiný než ostatní kluci, které jsem znala. Dojeli jsme do Rijeky a on nabídl, že mě odveze až do Dubrovníku. Souhlasila jsem.
Když jsme se loučili, zrudl a tiše se zeptal, jestli se uvidíme v Praze. Samozřejmě jsem souhlasila. A ta schůzka se skutečně uskutečnila. Pak další. A potom – láska. Skutečná, tichá, jistá. Vzali jsme se o dva roky později, když už studoval a já pracovala. Žili jsme skromně, ale byli šťastní. Vychovali jsme dvě děti, načež přišla vnoučata…
A nedávno přišel náš nejstarší vnuk domů rozzářený. Říká: „Babi, zamiloval jsem se!“ Ukázalo se, že jel po dálnici a viděl, jak nějaká slečna nemůže nastartovat auto. Zastavil, pomohl jí. Pak si spolu dali kávu. Potom kino. A za měsíc nám ji představil. Krásná, chytrá, milá dívka. Teď se chystají na svatbu.
A já přemýšlím – jak je život nevyzpytatelný. Jak dlouhá byla cesta do Rijeky. A kolik štěstí mi přinesla. Nebojte se otevřít světu – láska přijde, když ji nečekáte.
