Říká se, že každý je strůjcem svého neštěstí. A věřte mi, já jsem toho živým důkazem. Vše, co se mi stalo, je jen mou vlastní vinou. Ani osud, ani smůla, ani zásah druhých. Jen má zaslepenost, arogance a naivní zaslepení v obalu místo podstaty.
Jmenuju se Roman. Pocházím z Brna. Je mi 38 let a už tři roky jsem v manželství, které je spíše zkouškou než radostí. A přitom jsem kdysi věřil, že jsem chytil štěstí za pačesy.
Tehdy mi bylo 32 let. Žil jsem sám, měl dobrou práci, dva byty zděděné po babičce a menší obchod, který jsem pronajímal. Moji rodiče se dávno přestěhovali na venkov a já si užíval svobodného života, věříc, že brzy potkám tu pravou.
Vždy jsem snil o ženě s atraktivním vzhledem: dlouhé nohy, ideální postava, lesklé vlasy a dokonalý make-up. Věřil jsem, že taková žena je zárukou mého úspěchu a závisti ostatních.
Vedle mě stála Nina — moje nejlepší kamarádka. Inteligentní, laskavá, s jemným smyslem pro humor, ta, která vždy věděla, jak mě podpořit. Často jsme se setkávali, povídali si, a někdy po večírcích přespala u mě. Bral jsem to jako samozřejmost. Byla jen dobrý člověk nablízku. Nenapadlo mě, že pro ni to může znamenat více.
A tak jednoho dne, když jsem jel s přáteli na lyže do Krkonoš, jsem potkal ji — Veroniku. Vysoká, atraktivní, s plnými rty, dlouhými nehty a zlatými kadeři až k pasu. Vypadala přesně tak, jak jsem si ideální ženu představoval.
Týden jsme spíše trávili v hotelovém pokoji než na svahu, pili, smáli se, flirtovali. Na vrcholu alkoholového a hormonálního opojení jsem jí, jako poslední blázen, požádal o ruku. Ano, přímo v hotelovém pokoji, s ospalým hlasem a skleničkou šampaňského v ruce.
Veronika, když zjistila o mých bytech, podnikání a rodičích, se jen skromně usmála a kývla. Za pár dní už se ke mně nastěhovala.
Když jsem o tom vyprávěl Nině, byla ohromena. Klidně, bez hysterie, řekla:
— Romane, příliš jsi se unáhlil. Ženy z dovolené málokdy přijíždějí kvůli lásce. Zkus ji lépe poznat.
Rozzuřil jsem se. Obvinil ji ze závisti. Ani ji na svatbu jsem nepozval. Zdálo se mi, že je jen uražená, že jsem si nevybral ji.
Brzy se má pohádková bublina rozplynula jako hrad z karet.
Nejprve mi Veronika zakázala, abych se dotýkal její hrudi:
— Mám implantáty. Ty nelze mačkat.
Pak se ukázalo, že vůbec nevaří — dokonce i na konvici zapomíná. Saláty? Ne. Večeře? Ne. Prach utřít? Nikdy. Vše jsem dělal já a jídlo nám nosila maminka v hrncích.
Veronika chodila po salonech, spa a obchodech, jako by to byla její práce. Utrácela mé peníze, jako by to byla hra v monopolu.
Když jsem zmínil děti, odpověděla chladně:
— Co ti šibe? Mé tělo je má investice. Alespoň deset let ještě ne.
Nekomunikovali jsme — jen přežívali. O čemkoli jsem chtěl mluvit, ona to buď nechápala, nebo předstírala nezájem. Měla své zájmy: nehty, líčení, příběhy na Instagramu. Já měl jen prázdnotu.
Znovu jsem se přiklonil k Nině. Hledal jsem u ní teplo, rozhovor, porozumění. Poslouchala, povzbuzovala mě, vtipkovala, snažila se mi vrátit sebedůvěru. Já si stěžoval, vyléval si srdce, a ona byla stále vedle mě.
Jenže jednoho dne mi oznámila, že se vdává. Za mého známého, Tomáše.
— Milovala jsem tě, Romane, — řekla. — Vždycky jsem tě milovala. Ale už jsem unavená čekáním. S Tomášem, i když bez vášně, budu spokojená. A věř mi, to je někdy důležitější.
Tehdy jsem pochopil všechno. Všechno, co jsem ztratil. Všechno, co jsem zničil vlastníma rukama.
Mohl jsem být s ženou, která by byla oporou, skutečnou přítelkyní, manželkou, matkou mých dětí. A místo toho jsem si vybral kouzlo povrchnosti. Obal bez obsahu.
Teď žiji v krásném vězení, vedle ženy, která je pro mě cizí. Nevím, jak dlouho tento fraška potrvá. Ale jedno vím jistě: Ninu jsem ztratil navždy. A to je moje největší chyba.
Pokud čtete tohle a vedle vás je někdo, kdo vám rozumí, podporuje vás, o koho se můžete opřít — nenechte ho odejít. Nepodceňujte skutečné kvůli povrchnímu. Protože jednoho dne můžete procitnout v přepychu… a cítit kolem sebe prázdnotu.