Ocitla jsem se v komplikované situaci
Jmenuji se Hana Nováková a bydlím v malebném městě Třebíč, kde Vysočina ukrývá svá historická zákoutí. Když jsem se zapletla se svým kolegou Petrem, cítila jsem se nesmírně šťastná. Snila jsem o tom, že budu jeho jedinou a nejmilovanější. Tento sen se částečně splnil, ale měl hořkou příchuť – musela jsem se o něho dělit s jeho ženou Lenkou.
Právě jsem nastoupila do naší společnosti a hned mě s Petrem poslali na služební cestu do Prahy, abychom uzavřeli důležitou obchodní smlouvu. Vše se nám podařilo na jedničku a po podpisu Petr navrhl: „Zajdeme na skleničku? Takové kontrakty se neuzavírají každý den.“ Souhlasila jsem s nadšením. Seděli jsme v hotelovém baru, objednali jsme si whisky a alkohol rozvázal naše jazyky. Konverzace plynula hladce a bez zábran a najednou mě Petr políbil. Byla jsem v šoku, ale neodstrčila jsem ho. Ve výtahu mě přitiskl k sobě s takovou vášní, že jsem neodolala – jeho dech byl opojnější než whisky. Noc v jeho pokoji byla kouzelná, nezapomenutelná, plná žáru.
Po návratu do Třebíče jsem to nemohla udržet v sobě a svěřila jsem se s tím kolegyni Evě – důvěřovala jsem jí jako vlastní sestře. „Nebuď zamilovaná do něj!“ zarazila mě ostře. „Proč?“ byla jsem zmatená. „Je ženatý.“ Ty slova na mě dopadla jako blesk z čistého nebe. Petrových pouhých 27 let mi nedávalo pokoj, nevěřila jsem, že už má rodinu – v dnešní době se přece jen málokdy někteří rozhodnou pro manželství tak brzy. Zeptala jsem se ho na rovinu a on bez okolků přiznal: „Ano, jsem ženatý už rok.“ Ale to nás nezastavilo. Stali jsme se milenci. Naše setkání v bytě, který zdědil po dědečkovi a babičce, se stala naším tajným rituálem. Každý den jsem do něj čím dál více zabředávala.
Jednoho nedělního ráno, když jsme leželi vedle sebe, jsem se odhodlala: „Petře, rozveď se. Bude ti se mnou lépe.“ Podíval se na mě smutně: „Miluji tě, ale nemohu.“ „Proč ne?“ zaznělo zoufale z mých úst. „Je vážně nemocná.“ Ztuhla jsem. „Co jí je? Proč jsi mi to neřekl?“ hlas se mi třásl. „Má rakovinu prsu. Dozvěděli jsme se to nedávno. Nemohu ji teď opustit.“ Jeho slova mě zasáhla, ale pochopila jsem, že v takové chvíli ji potřebuje. Bylo mi Lenky líto. Když mi Petr řekl, že ji budou operovat ve čtvrtek, celý den jsem za ni plakala a modlila se. Po propuštění jsme se s Petrem přestali vídat – věděla jsem, že jeho místo je vedle ní.
Uplynuly čtyři měsíce. Petr mě nikdy nepozval na další schůzku. Zeptala jsem se na důvod. „Lenka je stále špatná, možná bude potřebovat další operaci,“ odpověděl unaveně. „Chápu tvou bolest, ale zvaž také mě,“ poprosila jsem ho. Přikývl: „Máš pravdu, něco vymyslíme na víkend.“ V sobotu jsme se setkali v tom samém bytě. Noc byla vášnivá. Avšak před odchodem jsem znovu zmínila rozvod. Jeho tvář potemněla: „Nikdy to neudělám. Je to sestra mého šéfa.“ Zůstala jsem ohromená. „Tak proto! A rakovina byla vymyšlená?“ On byl tichý a odešel, práskl dveřmi, aby se nerozčílil dál.
Po několika dnech do kanceláře přišla krásná bruneta a ptala se po Petrovi. Eva ji zavedla do jeho kanceláře. „Kdo je to?“ zašeptala jsem Evě později. „Jeho žena,“ odpověděla. Vymyslela jsem si důvod a vešla k Petrovi – jakože pro dokumenty – abych ji viděla. Lenka nevypadala jen zdravě, ona vyzařovala krásu, sebevědomí a eleganci. Vedle ní jsem se cítila jako šedá myška. Když jsem se vrátila, ptala jsem se Evy: „Slyšela jsi, že je nemocná rakovinou?“ – „Ne, to je nesmysl, všichni by to věděli,“ utvrdila mě. To mě dorazilo: lhal mi celou dobu.
Krátce nato jsem se necítila dobře, bylo mi nevolno. Svěřila jsem se Evě a ta navrhla: „Možná jsi těhotná?“ Odmávla jsem to, ale udělala si test – dvě čárky. Gynekolog to potvrdil: druhý měsíc. Byla jsem v šoku. Vzpomněla jsem si na tu noc – nechránili jsme se. Myšlenky mi běžely hlavou: mám si dítě nechat nebo ne? Zavolala jsem Petrovi. „Jdi na potrat!“ řekl chladně. „Ne, neudělám to,“ zdůraznila jsem. „Pak zajistím, abys byla propuštěna,“ pohrozil. „Nepřesvědčíš mě!“ odpověděla jsem odhodlaně. Rozhodla jsem se mít dítě. Myslela jsem, že blafuje. Ale ne – dostala jsem výpověď. Kamarádka mě dostala na práci prodavačky v knihkupectví u svého bratra. Chtěl přijmout těhotnou neochotně, ale slitoval se.
Dcera se narodila v sedmém měsíci – slabá, ale živá. Pojmenovala jsem ji Šárka, na počest jejího otce Petra. Jemu jsem to neřekla. A možná nikdy neřeknu. Zradil mě, opustil v nejhorší chvíli, když jsem zůstala sama s dítětem a bez práce. Vidím jeho tvář ve snech – krásnou, ale lživou – a srdce se svírá bolestí. Rozhodl se pro ženu a kariéru a mě vymazal jako nepotřebnou stranu. Ale nevzdala jsem se. Vyhazuji dceru, bojuji za ni, i když každý den je to boj o přežití. Ať si žije v lži, já budu žít pro Šárku – má světlo v temnotě.”