Ostra a jasná: Nechci muže, kterého bych musela táhnout s sebou!
Jmenuji se Kateřina Nováková a bydlím v Kolíně, kde se Středočeský kraj rozkládá podél břehů Labe. Jsme s Milanem spolu téměř tři roky a poslední rok sdílíme jeden byt. Známe se s rodinami navzájem. Na jaře jsme oba začali pracovat, což nás inspirovalo plánovat odvážně: mluvili jsme o svatbě, dítěti, o budoucnosti, která se zdála tak blízká a reálná. Všechno se ale rozpadlo jednoho černého dne začátkem června, kdy se Milanův život rozletěl na kusy. Jeho matka zemřela – náhle a nemilosrdně. Vrací se z práce, zhroutila se na ulici z infarktu a zemřela cestou do nemocnice. Ten úder byl zdrcující a bolest nesnesitelná pro ně všechny.
Neopustila jsem ho ani na krok. Milan je muž, kterého miluju, se kterým jsem se rozhodla spojit svůj osud. Byla jsem vedle něj, sdílela jeho bezesné noci, utírala slzy stékající po jeho tvářích, tiše snášela, jak utápí svůj žal v pivu, jednu skleničku za druhou. Držela jsem ho za ruku, dokud nepadl do propasti zoufalství, do černé díry, kde nebylo světla. A i když mě vyháněl, křičel, abych neviděla jeho slabost, zůstávala jsem. Nemohla jsem ho nechat samotného v tom pekle. On byl pro mě vším a byla jsem připravena nést jeho bolest s ním.
Ale měsíce plynou a Milan je stále stejný – zlomený, ztracený. Uzavřel se do čtyř stěn, odtrhl se od světa. Nepotkává se s přáteli, celé dny nepromluví jediné slovo. Cokoli navrhnu – jít ven, odreagovat se, pokračovat v životě – odpovídá jen prázdnýma očima a mlčí. Celé dny sedí doma, civí na jedno místo a nic nedělá. Dokonce si vzal neplacenou dovolenou, riskuje, že ztratí práci navždy. Nevím, jak ho z té bažiny vytáhnout. Pochopitelně je to ztráta – přijít o matku, ale je, jako by s ní zemřel i on. Když se snažím říct, že život pokračuje, že je nutné bojovat pro živé, odsekne mi, že jsem bezcitná a cynická! Možná má pravdu, ale nemohu nemyslet i na něco jiného.
Co když toto není konec našich zkoušek? Život nepřestane udeřovat – před námi jsou nové problémy, nové zkoušky. Pokud se při každém neštěstí zhroutí jako suchá větvička, jak to zvládneme? Pokud budu stále ta, která táhne vše sama, prostě to nevydržím. A ani nechci takový osud! Potřebuji vedle sebe muže – silného, spolehlivého, se kterým budeme sdílet těžkosti napůl, ne někoho, koho musím vláčet jako těžké břemeno. Jsem unavená být jeho oporou, jeho záchranným kruhem, zatímco on se topí ve svých slzách a ani se nepokouší plavat na povrch.
Bojím se to přiznat i těm nejbližším. Co když mě odsoudí, nazvou chladnou, bezcitnou? Představuji si, jak se kamarádky pohoršeně podívají: “Jeho matka zemřela a ty myslíš jen na sebe!” Ale nejsem z kamene – také trpím, také v noci pláču, když se dívám na něj, na toho cizího, ztraceného člověka, kterým se můj Milan stal. Kde je ten kluk, který se smál se mnou, plánoval, snil o naší budoucnosti? Už tu není, a nevím, jestli se kdy vrátí. Mám strach – strach, že ztratím naši lásku, strach, že zůstanu s ním takhle, strach odejít a pak toho litovat.
Nechci ho opustit v nouzi, ale ani už nemohu být jeho pečovatelkou. Každý den vidím, jak se vytrácí a cítím, jak se vytrácím já sama. Práce, domov, jeho mlčení – všechno na mě tlačí jako betonová deska. Toužila jsem po rodině, po štěstí, a dostala jsem toto – nekonečnou melancholii a samotu ve dvou. Jak mám zachránit naši lásku? Jak ho vytáhnout z tohoto bahna? Nebo možná je čas zachránit sebe? Nevím, co dělat. Srdce se trhá mezi soucitem k němu a touhou žít svůj život. Prosím o radu – jak ho přivést zpět k životu, nebo jak najít sílu odejít, pokud už není tím, koho jsem milovala? Jsem na kraji propasti a potřebuji světlo, abych se dostala ven.