O tom je život: ztratili jsme 20 drahocenných let, ale náš čas konečně přišel!
Jmenuji se Dita Svobodová a bydlím v Kutné Hoře, kde Středočeský kraj ukrývá své útulné uličky mezi bukovými háji. Nikdy jsem nemohla být jeho milovanou – osud nám nedal šanci sblížit se jako pár. A on, můj Saša, se znovu a znovu vrhal do víru lásky, odevzdával se ženám, které mu lámaly srdce. Dvacet let jsme kroužili kolem sebe, ale až nyní, na sklonku naší mladosti, nám život projevil slitování.
Všechno začalo v desáté třídě, když se Saša přistěhoval do naší třídy. Nový, rozpačitý, otevřený, okamžitě upoutal mou pozornost. Po sedmi měsících se zamiloval do Lídy, naší spolužačky – čiperné, prohnané, s potměšilým úsměvem. Předstírala, že mu city opětuje, točila s ním jako s loutkou. Dokonce ho představila svým rodičům – byli nadšeni z “dobrého chlapce”. Ale za jeho zády Lída udržovala vztah s nejpopulárnějším klukem ve škole, Davidem. Saša zavíral oči před pravdou, dokud je nenachytal spolu na večírku u ní doma. Ale i poté neodešel – zůstal jejím stínem, její zástěrkou. Lídini rodiče považovali Davida za grázla a zakázali jí s ním chodit, zatímco Saša byl jejich “dokonalým zetěm”. Sdílel ji s jiným a trpěl. Já, jeho kamarádka, poslouchala jeho výmluvy, jeho slzy, jeho bolest. Trvalo to celé roky.
Potom přišla Natálie – milá, veselá, ale nepřipravená pro vážný život. Saša snil o rodině, o dětech, a když řekla “ano” na jeho manželský návrh, uvěřil, že je to navždy. Ale v den svatby utekla – nenavlékla šaty, nepřekročila práh matriky, prostě zmizela. Saša se zhroutil do propasti zoufalství. Byla jsem po jeho boku – už jako kolegyně, pravá ruka v práci. Viděla jsem, jak utápí bolest v práci, jak přísahal, že už se nikdy nezamiluje. Ale pak přišla Olga – duše společnosti, vtipná, bezstarostná. Všichni ji milovali, a zdálo se, že ona miluje všechny. Saša ji miloval bezhlavě. A pak zjistil: čeká dítě s jiným. Na porodu se objevil skutečný otec, ale dítě nepřiznal. Saša mu dal své příjmení a vychoval ho jako vlastního. Olga se zrovna zamilovala a znovu ho podváděla, a on trpěl – kvůli dítěti, kvůli lásce, která v něm hořela. Dokud ho nešokovala: pozvala ho za kmotra na svou svatbu s jiným mužem. Saša souhlasil – zůstal se starat o jejího syna, ospravedlňujíc její nevěrnost.
Další byla Mara – náročná jako rozmazlená princezna. Nutila ho vést ji do restaurací, servírovat snídani do postele, zařizovat luxusní dovolené. Tři roky se dřel pro ni, dokud neudělala scénu v letadle kvůli hodinovému zpoždění. Přímo ve vzduchu se s ním rozešla, řvouc, že na ni není hoden. A pak přišla Julie – žárlivá do šílenství. Saša – věrný, oddaný – nikdy nedal důvod. Ale ona mě, jeho přítelkyni, nenáviděla. Pracovali jsme spolu, byli jsme jako bratr a sestra. Julie ho přinutila, aby odešel – kvůli mně. Prý doma o mně mluví moc často. Ano, trávili jsme spolu celé dny, ale nic mezi námi nebylo, kromě přátelství. Tajně jsem ho milovala, a on to neviděl. Měla jsem přítele, Matěje, který věděl, že mé srdce patří někomu jinému. Smířil se s tím, žil se mnou, jako by čekal na zázrak. A Saša se pouštěl do nových vztahů, věřil v jejich upřímnost. Tak jsme se rozdělili na deset let.
O deset let později jsme se potkali v kavárně na náměstí v Kutné Hoře. Čas se zastavil. Hodiny jsme si povídali, smáli se, vzpomínali. Nevdala jsem se a on se také neoženil. Během těch let prožil další tři prázdné vztahy, a já jsem se rozešla s Matějem – našel ženu, co mu dala celé své srdce. Já čekala na Sašu. “Nenajdu pravou lásku, se kterou bych prožil celý život. Asi toho nejsem hoden,” řekl, hledíc do prázdného šálku. A pak jsem to nevydržela – popadla ho za ruku a políbila. Odskočil: “Co to děláš? Nemusíš ze soucitu!” Soucit? Litovala jsem jen sama sebe – za léta mlčení. “Sašo, nevidíš? Miluju tě od školy!” vyhrkla jsem se třesem. Zastavil se. Přiznal, že mě také miloval, ale považoval mě jen za kamarádku, bál se zeptat, bál se zničit to, co bylo. Ztratili jsme dvacet let kvůli této slepotě.
Teď jsme spolu už 22 let. Nedávno nám dcera, Lída, sdělila: je zamilovaná. Její kluk je dobrý, upřímný, vidím, jak ji obdivuje. Co jsem jí řekla? “Nečekej dvacet let, jako my. Žij svou lásku teď.” My se Sašou jsme propásli tolik času, ale náš okamžik přišel. Děkuji osudu za každý den po jeho boku – za jeho dobrotu, za jeho srdce, které mě tak dlouho hledalo v cizím náručí. Život je krutý, ale někdy dává druhou šanci. Tu jsme chytili – a nikdy ji nepustíme.