Opravdu skvělá
„Chápeš, mě skutečně štve, že máš peníze!“
„Štve?!“
„Ano!“
Markéta neodpověděla, jednoduše se otočila na podpatku a odkráčela pryč. Byla nesmírně rozhořčená, ale nemohla nic udělat. A proč by taky měla?
Markéta si všeho zvykla dosahovat sama. Ve škole se vždy snažila mít samé jedničky, čímž někdy překvapovala i učitele a spolužáky. Byla z těch, kdo brečel nad dvojkou. Spolužáci si klepali na čelo a potají záviděli i její dvojky. Oni by za ně byli rádi. A učitelé si povzdechli a říkali, že se na to nesmí tak upínat, někdy se chyby stávají a nic se neděje, že jedničku může dostat příště. Ale Markétě musela přijít hned. Teď.
Když přišla ze školy domů, hned se pustila do úkolů. Maminka a babička nad ní žasly.
„Běž si hrát ven, Markétko! Venku je tak krásně,“ říkala babička.
„Zítra píšeme test. Musím se připravit,“ odpověděla dívka.
A odhodila své krásné vlasy přes rameno a ponořila se do učebnic. Měla také velmi ráda čtení knih.
„Pokaž si oči! Říkali jsme ti, že nesmíš tolik sedět nad knihami!“ povzdechla si maminka.
„Ještě chvilku! Moc mě to zajímá,“ prosila Markéta, objímajíc knihu, kterou právě hltala.
Maminka zakroutila hlavou a odešla do kuchyně. Tam s babičkou hovořily o tom, jaká skvělá budoucnost jejich dívku čeká.
„Snad jen aby to nebylo na úkor zdraví!“ dodala babička. „Bůh tě ochraňuj…“
Samozřejmě, že Markéta absolvovala školu se zlatou medailí. Dobrala se na prestižní univerzitu a složila všechny zkoušky s vynikajícím výsledkem.
Práci hledat nemusela. Hned po obhajobě diplomu ji oslovili dvě firmy. Vybrala si tu, která byla blíž k domovu.
Díky své pracovitosti a vytrvalosti si rychle vedla skvěle. Její úsilí bylo oceněno, motivováno a plat stoupal. Brzy si pořídila svůj vlastní byt a odstěhovala se od maminky a babičky.
„Ach, naše vnučko,“ povzdechla babička, „už jsi dospělá, chceš žít sama, chápu to… Ale budeme po tobě tolik smutné!“
„Neboj se, babi! Budu často jezdit, jsme přece ve stejném městě, ne sto kilometrů daleko,“ usmála se Markéta a objala ji.
„Jen nezapomeň přivést nějakého ženicha na kafe, ať ho trochu prozkoumáme. Jsi krásná, a máš peníze, ať tě někdo neoklame. Mám pro takové lidi čich!“ usmála se babička s očima plnými slz.
„Ale babi, i já nejsem hloupá. Poznám je taky.“
„Podívej se, jedna už takhle poznala,“ zamračila se babička a významně pohlédla na Markétinu maminku Lenku, která se ohradila:
„Ale mami, opravdu! Ty mi to nikdy nezapomeneš?“
Maminka Markéty nerada mluví o svém bývalém milenci. Tom, do kterého se kdysi bláznivě zamilovala a se kterým měla Markétu. Utajila před matkou i známost s ním, toužila po životě s ním, ale on ji oklamal a ukázal se být někým jiným, než za koho se vydával. Skončil ve vězení a odtud Lenku kontaktoval. Myslel si, že ho stále milovala a že ho odpustí, ale ona neodpustila. Rozhodla se mít Markétu, a nikdy tohoto rozhodnutí nelitovala. A v zádech měla babiččinu podporu…
Navzdory babiččiným radám se Markéta nespěchala chlubit rodině Jaroslavem. Jaroslav se jí líbil. Prostě jí nic nepotřeboval, což na ní Jaroslava zaujalo. Byla chytrá, krásná, sebevědomá, věděla, co chce a jak toho dosáhnout, platila za sebe a byla naprosto nezávislá. Navíc se Jaroslav nedávno rozešel s úplně jinou dívkou. A hvězdy se usmířily.
Jaroslav byl svobodomyslný umělec, z těch, kteří „ještě nenašli sami sebe“. Praktičnost a pragmatismus, které Markétě chyběly, Jaroslavův romantičnost doháněla. Nosil květiny, dával dárky často z posledních peněz, protože nikdy neměl peníze. Objednávek bylo málo, ale talent byl zjevný. A Markéta se stala jeho múzou. Maloval její portréty a ty se dobře prodávaly, ale kdykoli ztratil inspiraci, upadal do deprese a nepsal vůbec. Často mu říkala, aby nelínil. Pro úspěch potřebuje tvrdou práci. A Jaroslav vždycky odpovídal žerty, že pro štěstí potřebuje jen ji, Markétu. A pak šli do ložnice…
Jaroslav často přespával u Markéty. V jeho malé garsonce měla svůj ateliér. Všude byly plátna a barvy, malý starý gauč stál v kuchyni.
Markéta se neangažovala v jeho intimní život a on nenaléhal na stěhování. Neovládala ho, nepožadovala svatbu, nesnila o rodině a dětech, drahé dárky nežádala, za co, když si mohla koupit, co chtěla.
Markéta často platila za oba: romantické večeře, výlety a jiné zábavy, promíjela mu období bez peněz s řešením v rukávě. Nabídla asistenci v prodeji obrazů a zakázky zlepšit, nebo dokonce místo, kde by mohl vydělávat, aniž by musel malířství vzdát. Ale novoty Jaroslava nebavily, nabízené práce nikdy nevycházely. Buď to byl plat, nebo rozvrh. „Jsem svobodný pták,“ říkal trpce, a Markéta nesouhlasila, a tak mu pokoušela pomoci.
A přesto Markétu naplnil. Neměla vůči němu žádné výhrady. Byla s ním šťastná, odpočívala s ním tělem i duší.
Ale jednou, při procházce po banálních debatách o počasí a kulturních událostech, které obvykle Jaroslav zajímaly, oznámil, že by se měli rozejít. Markéta byla šokovaná. Zastavili se a posadili na lavičku. Markéta plánovala dnešní večeři, připravila jídlo, pití. Plán byl po procházce jít k ní. Nic takového nerozpoznala…
Jaroslav nevysvětlitelně vykládal, že je pro něj příliš dobrá, on ještě ničeho v životě nedosáhl, nemá jí co nabídnout. A ona je tak nezávislá, všechno řeší sama, nikdy nic nepotřebuje, je jistá a má peníze.
„A to mě rozčiluje! Chápeš, rozčiluje!“ řekl Jaroslav. „Věnuješ se tomu, jak chceš, a nikdy si nic neodepíráš. Můžeš si koupit kdykoliv cokoliv, zatímco já počítám koruny. Všiml jsem si, když dostaneš moje dárky. Jsi zdvořilá, děkuješ, ale děláš z nich málem divadlo, zatímco já si na ně šetřím dva měsíce, zatímco ty můžeš jít, vzít kartu, a koupit, co chceš. Tedy, kolik tvoje kabelka stála! Měsíce na ni pracuji.
„Takže tě irituje můj blahobyt?!“ Markéta byla šokovaná. „Jak můžeš toto říct? Víš přece, jak jsem ty peníze získala! Tvrdě pracuji, to je důvod. Vytýkat mi moje finance? Nikdy jsem nevyčetla nic tobě. Nepožadovala, nesmála se ti…“
Jaroslav mlčel, otočil se pryč.
Markéta vstala a odešla. Nebyly tu pro rozhovory důvody, proč? Místo aby se muž pokusil dostat na její úroveň, skrývá se. Mohli si ale o všem promluvit, najít řešení. Ale nic takového. Rozchod. Peníze ho obtěžují! Kdo mu brání vydělat? Má talent, ruce, pracuj, tvoř! Ne! No, ať se mu daří. Chtěl být sám.
Markéta vřela vůči Jaroslavovi. Babička měla pravdu, všude jsou lidé, kteří se chtějí přiživit a pak ještě něco vyčítají.
***
„Proč nás stále neseznámíš se svým ženichem?“ ptala se babička při další návštěvě Markéty.
„Ale žádný ženich není, babi…,“ smutně odpověděla Markéta.
„Jak to, děvče? Není možné.“
„Je možné. Asi budu sama jako kůl v plotě. Jak se říká, se čtyřiceti kočkami,“ usmála se Markéta.
„Nebuď smutná, holčičko, máš čas!“ řekla maminka. „Měla bys hledat někoho, kdo je k tobě rovný.“
„Možná bych měla. Jenže mi to nějak nejde. Pochopila jsem, že si vše mohu zajistit sama, proč bych měla někoho navíc? Nervy trápit?“
Ačkoliv byla sklíčená, Markéta později našla pravou lásku. Stejně cílevědomý mladý muž ji miloval a ona jeho.
Chápali se povětšinou na jedno slovo, protože byli velmi podobní. Soustředěným úsilím dosahovali svých cílů. Společně, jednotně. Sdíleli své plány a úspěchy.
Jednou Markéta spatřila Jaroslava na ulici. Maloval dívku, sedící u stojanu na bulváru. Vedle něho byli jiní umělci s modelkami. Markéta ho nepoznala hned. Jaroslav vypadal unavený, trochu seschlý. Ale on ji poznal okamžitě a rychle se odhlédl, jako by ji neznal.
Procházejíc kolem v nových botách, za dvě jeho léta, jak tvrdil Jaroslav, si pomyslela, že každému co jeho jest. Zjevně byl spokojený na svém chvástání. Jak říkáváme, lepší vrabec v hrsti než holub na střeše…