Proč se musela Lenka zastavit a pomoci staré paní se zarputilým balíkem? Nejenže se roztrhly úchyty a za zvuků peprného lamentování sbírala téměř zničené potraviny z asfaltu. Nejpravděpodobněji je stará paní sesbírala z blízkého kontejneru. Kvůli tomu se Lenka opozdila do práce.
To jsou přesně ty její soucitné sklony. Nemohla jen tak projít kolem. Když, například, viděla člověka ležícího na lavičce téměř bez známky života, hned běžela pomoci. A ani silný zápach alkoholu ji neodradil od přivolání záchranné služby. Jaký byl nakonec výsledek? Lékaři rozmrzele konstatovali, že muž je prostě opilý. Policie ho pak vedla pryč, jen těžce klopýtajícího, do jejich auta. Skoro jako by si všichni říkali: “Tohle opravdu bylo nutné? Bylo by lepší, kdyby se z toho vyspal na lavičce.”
Lenka byla zkrátka laskavá. Ačkoli ji za zády nazývali ne úplně rozumnou a klepali si na čelo. Nechat byt nevlastnímu otci poté, co její matka zemřela? Navíc hlavně kvůli němu, protože nepracoval, a ona musela kromě svojí hlavní práce ještě uklízet chodby v domech. Tak si přivodila podlomení zdraví. Lenka ho ale litovala. Muž už nebyl nejmladší a nebylo pravděpodobné, že by si rychle našel kam bydlet. A ona? Mladá, ještě si vydělá. Koneckonců sousedé jí poradili, aby se z bytu neodhlásila a nedala dům pryč.
Lenka se rozhodla přestěhovat do města. Tam byla práce a bylo možné si pronajmout bydlení. Naspořené peníze jí stačily na pokoj v bytě sdíleném s ostatními. Nejprve uklízela podlahy v supermarketu, ale mzda stěží pokryla nájem pokoje. I když měla jednu výhodu – když rozdělovali prošlé zboží, trochu jí zůstalo, takže netrpěla hladem. Oblečení ale ne. Jakékoliv prádlo nevydrží dlouho, kolik se ho nevypere, opotřebovává se to rychlostí zvuku. A boty? Jen lepidlo stačilo kupovat.
Rozhodla se, že půjde do práce jako hospodyně. Ale bez zkušeností ji nechtěli. Až v jedné agentuře, kde platili nepravidelně a zacházeli s personálem strašně, ji nakonec přijali na zkušební dobu. Její první klientkou byla babička, takový milý laskavý člověk, ale s velitelským hlasem. “Čaj není dost horký, špatně vyčištěná koupelna, nádobí mastné…” Tak začala její pracovní kariéra. Ale Lenka byla stále Lenka. S neustálými omluvami napravovala svou práci, místo aby prostě třískla dveřmi. Většinou ji poslali k důchodkyním, které potřebovaly někoho, na koho by si vylily svou nechuť.
A takové péči posílaly nezkušenou Lenku, a byli překvapeni, proč si po jejím odchodu nikdo nestěžoval na novou zaměstnankyni. A toho dne, kdy přišla pozdě, ji ani nenadávali. Rychle ji poslali k ležící klientce. Kolegyně, která tam dříve chodila, ukončila pracovní poměr. Když Lenka vešla dovnitř, byla šokovaná. Jak mohou být lidé tak bezohlední? Kvůli tomu, že paní nemohla vstát a zkontrolovat práci, to znamená, že to je dovolené?
Eva byla překvapená, když Lenka opatrně vyměnila špinavé povlečení. Převlékla ji do čisté košilky a ošetřila malé proleženiny. Pak spokojeně poslouchala, jak Lenka brousila nádobí, běhala tam a zpět se hadrou a vysavačem. Teprve když všechno zářilo a byt provoněl něčím lahodným, Lenka se zklidnila. Přinesla Evě na podnosu sytou polévku s knedlíčky a šálek voňavého čaje. „Při vynášení odpadků mě napadlo, že by vám domácí polévka prospěla. Nejsou tu žádné balíčky hotových jídel. Vyjezte, pak talíř umyji a půjdu domů. Na dnes už práce nemám.“
Eva s chutí snědla polévku a požádala Lenku, aby s ní chvíli poseděla. Chtěla se dozvědět, odkud se vzala tak činorodá dívka a jaké má plány do budoucna. A prostě si taky chtěla popovídat. Předchozí slečna se tu objeví jen na půlhodinu, podstrčí rozpuštěný karbanátek s přílohou a spěchala dál. Lenka bez váhání vyprávěla o svém životě.
„Ale vždyť to musí být těžké, každý den uklízet cizí byty a snášet různé výtky. To je opravdu tvůj sen?“ zeptala se Eva. „Ach, Evo, čím já jsem jen nesnila být. Zpěvačkou, baletkou. Ale hlas nemám, a nohy? Krátké. Žádný kroužek mě nepřijal. Když byla maminka nemocná, chtěla jsem být doktorkou a všechny léčit. Ale nebylo to mým osudem. Stěží jsem dokončila devátou třídu, protože jsem současně pracovala. V krámku u Ahmeda. Chválil mě. Občas mi dával prémie, protože jsem dbala na čistotu pultů, přijímala jen kvalitní ovoce. Teď ani na snění čas nemám. Lítám jako křeček v kolečku. V práci padám únavou, přicházím domů. Bydlím ve sdíleném bytě. Tam zase špinavá chodba, nečistý záchod, papíry zase žádné. Uklidím a hned spát. Jednou jsem dokonce usnula na záchodě s kartáčem v ruce,“ smála se Lenka. Eva se na ni usmála. Tahle veselá, nezlomná dívka jí byla velmi sympatická.
„A chtěla bys pracovat jen u mě? Já se s tvým šéfem domluvím. Dostávám tu různé pečovatelky. Některé kradou, jiné mlčky a ve spěchu udělají svoji práci a běží domů k rodině. Když jsem onemocněla, vzala jsem slečnu na bydlení. Nejdřív byla milá. Jak se ale usadila, začala si dovolovat chodit v noci do klubu za zábavou. A mě přitom léky musí být podávány pravidelně. Přijde ospalá, s alkoholem pod nosem, nabádá mě rychle sníst pilulku a jít spát. Měsíc jsem to trpěla, pak jsem jí řekla, že pokud to bude pokračovat, vyletí odsud. Našla si pak jinou cestu. Přiváděla sem ctitele. Myslela si, že když ležím, tak jsem i ohluchla. Musela jsem se s ní rozloučit. Osmělela jsem se oslovit agenturu, abych se porozhlédla a našla si konečně vhodnou pečovatelku. Po lenivé Svetě jsem naposledy žádala pomocnici ve vaší agentuře. Myslela jsem si, jestli přijde taková, půjdu hledat jinam. Nemysli si, že jsem sama. Mám syna a vnuka. Ale bohužel žijí v zahraničí. Mají tam stálou práci. Pomáhají mi finančně. Navštěvují mě, ale zřídka. Ležím už pět let. Spadla jsem na kluzké schody. Léčila se dlouho. Lékaři slíbili, že budu i sedět. Ale asi mi není souzeno. Co myslíš, přestěhuješ se ke mně?“ usmála se Eva.
„Určitě. Potřebujete přece pomoc. Tolik práce je u vás. Závěsy nejsou vyprané, okna nejsou umytá, pod nábytkem se hromadí prach,“ vyjmenovala Lenka.
„No, no, už dost Popelko. Dnes tě beru do práce. Jeď do komunálky, sbal si věci a pojď ke mně. Budeš bydlet v sousedním pokoji. Já zatím zavolám vašemu šéfovi,“ smála se Eva. Lenka odchvátala. A Eva zavolala do agentury. Rozhovor byl nepříjemný, tam se bezostyšně zvyšovala cena, s odkazem na to, že Lenka je jejich nejlepší zaměstnanec. Eva si vzpomněla na rozhovor s dívkou a rozesmála se.
„A přitom jste nejlepšímu zaměstnanci dávali směšnou mzdu a posílali ho k nejotravnějším a nejobtížnějším klientům. Stačí žvanit. Ona zítra podá výpověď. Platit ji budu sama. A ani se nezmiňujte o dvoutýdenní výpovědní lhůtě. Zatočím s vámi finančně,“ a zavěsila telefon. Tak se Lenka přestěhovala k Evě. Od té doby byla každé ráno na snídani palačinky, tvarohové lívance nebo lívance. Každé ráno Lenka dbala na mytí, otírání, čistila zuby, přičemž opravovala nějaký veselý příběh. Byt byl uklizený do posledního detailu. Špína z pod nábytku byla pryč. I když už bylo čisto a hotovo, Lenka ne a ne se zastavit. Odběhla do knihovny a donesla hromadu časopisů a knih. „K čemu ti to? Směješ se,“ smála se Eva. „To je pro vás. Možná tam jsou nějaká cvičení. Pomáhají vám třeba alespoň sedět. Pak koupíme křeslo a budu vás vozit ven. Ve čtyřech stěnách žádná radost. Tam je čerstvý vzduch, ptáci zpívají,“ snila Lenka.
Eva se rozplakala. „Lenko, ani lékaři mi nepomohli, a ty mi říkáš o cvičení. Nedělej mi starosti. Vím, že to myslíš dobře, ale bohužel není mi pomoženo.“ Lenka ale dál několikrát denně navštěvovala Evu s knihami a časopisy v ruce. Neúnavně pročítala texty, podtrhávala zajímavá místa. Než Eva neodolala. „Co jsi tam našla? Ukaž už.“ Lenka se nadšeně vrhla k Evě s jedním časopisem. „Našla jsem tam jednoduchá cvičení. Ale musí se provádět pravidelně a několikrát denně. Ovšem pokud souhlasíte?“ Eva vzdychla. „Stejně mě nenecháš být?“ Lenka kývla hlavou. „Tak to zkusíme.“
Byla to tvrdá práce. Eva jednou plakala, jednou se smála. Vyhrožovala, že Lenku propustí a vyžene. Pomalu si ale začala zvykat. Cvičení se stávala náročnější, ale efekt téměř žádný. Až jednoho večera Eva zvolala: „Lenko, pojď sem!“ Lenka vyděšeně vyběhla z pokoje a přistoupila k Evě. „Kde bolí? Co bolí? Kde máš telefon?“ Eva zvýšila hlas: „Proč jsi tak vyděšená? Podívej se, velký palec na noze se trochu hýbe.“ Lenka zařvala: „Hurá!“ A v noci si vzápětí uvědomila. „Máte telefon na lékaře? Zavoláme mu ráno, ať se přijde podívat,“ a v pokoji začala tančit. Lékař přišel. Netěkladlé Lenka musely poslat do svého pokoje, abyste nepřekážela. Poté ji zavolal. „Jste dobrá, mladá dámo,“ řekl lékař překvapeně. „Nyní můžeme provést další operaci. Riskneme to, Evo?“ Eva zářila. „Samozřejmě, doktore.“
Během celé operace seděla Lenka na chodbě. Čekala. Ale zároveň pomáhala. Někomu podala berli, protože ji člověk upustil. Sestře pomohla dopravit léky v krabicích na místo. Když přišel doktor, ptala se s nadějí: „Jak se to povedlo?“ Sňal svou čepičku. „Teď už to ukáže jen čas. Rehabilitace bude dlouhá. Není nejmladší.“ „Budu se o ni starat! Díky moc. Mohu vás políbit?“ „Jistě,“ odpověděl doktor.
Lenka se postavila na špičky a políbila ho na tvář. Zatímco byla Eva v nemocnici, Lenka se od ní nevzdálila. Mizela jen proto, aby připravila jídlo. Vývar, zeleninovou polévku. Vše, co předepsal lékař. „Je to tvoje dcera nebo vnučka? Starala se o tebe?“ ptaly se ženy v oddělení. „Ne, ještě něco lepšího. Moje pečovatelka a můj strážný anděl osud mi ji poslal,“ hrdě odpovídala Eva.
Když Eva poprvé sedla do invalidního vozíku se speciálním korzetem, objaly se a plakaly z radosti. Když pak přijel syn s vnukem, Eva rozkvetla. „Teď tě, maminko, můžeme vzít domů,“ prohlásil syn. Ozvalo se bum. Byla to Lenka, která upustila misku s koláči. „Co? Proč?“ zeptala se smutně a utekla do pokoje. Plakala. Eva se na syna zamračila. „Jak jen můžeš, Seržane. Lenka, přestaň plakat. Pojď sem.“
Lenka se po patnácti minutách objevila. S taškou. „Mám hned odejít, nebo nejprve uklidit rozbitou servis?“ „Posaď se!“ nařídila jí Eva. „Rozplakala ses. A věci jsou stále brzy sbalené. Musíš ještě vyřídit dokumenty. Moje drahá, co bych bez tebe dělala? Pojedeš s námi. Navštívíme se a pak se vrátíme.“
Lenka se provdala. Ne za Evina vnuka. Ale za nového souseda, který se přestěhoval do vedlejšího bytu u Evy. Dlouho sledoval Lenku, jak nemohla otevřít zarezlý zámek ve dveřích. Pomohl a doporučil zámek vyměnit, protože už rozpadá. Tak se seznámili.
Eva byla spokojená. Nejenže byla hlavní host na Lenkově svatbě a měla úspěch u mužů, přestože byla na invalidním vozíku. Lenka pak po roce porodila dceru, i když ne svou. A její manžel Karel často jezdí s nimi na chatu. Kde pijí čerstvé kravské mléko a pochutnávají si na bobulích přímo z keříků. Vždyť Lenka neumí sedět na místě. Co je to za chatu? Když tam nejsou žádné bobule a žádné zelené koření ke stolu.