— Ty a on nejste pár, — řekla Růžena své sestře. — Je mladší a více se hodí ke mně. Svatbu byste měli zrušit.
Jitka bydlela ve prostorném třípokojovém bytě v dobré čtvrti Prahy. Byt zdědila po babičce. Blízké příbuzné, kromě mladší sestřenice, Jitka neměla. Přesto s Růženou nebyly jako rodina.
Bylo zvláštní, že Jitka ve svých třiceti pěti letech zůstala sama, ale zato s bytem. Věděla, že se nemůže na nikoho spolehnout, a proto se dobře učila, vystudovala prestižní univerzitu a získala vysoce placenou práci ve velké firmě. Všechno v jejím životě bylo v pořádku, kromě jedné věci…
— Jitko, měla by ses vdát, — občas říkávala Růžena, když se ozývala, aby zjistila, jak se Jitce daří.
Ve svých třiceti letech už Růžena stihla porodit tři děti a dvakrát se rozvést. Žila se syny na předměstí, snažila se v životě prosadit, ale ne vždy se jí to dařilo.
— Ano, měla bych, ale za koho… — odpovídala Jitka. V práci se soustředila na úkoly a volného času neměla skoro žádný. Osud ji ale jednou překvapil v podobě nového souseda shora. Seznámili se, když Jitka náhodou narazila do jeho auta na parkovišti… a začali se sbližovat.
Vojtěch byl o pět let mladší než Jitka, ale to nemělo na zamilovaný pár vliv. Jitka byla žena spořádaná a nechtěla s mužem žít před svatbou, takže po dvou měsících vztahu daroval Vojtěch Jitce prsten.
Namísto svatebních šatů si Jitka koupila bílý kostým a místo velké hostiny se rozhodli společně vyrazit na cestu do zahraničí. Vše probíhalo podle plánu… ale Růžena jejich plány narušila. Zavolala Jitce týden před svatbou.
— Ahoj, ségra… mohli bychom s dětmi u tebe na chvíli zůstat? Je pro nás drahé pronajímat byt a situace je naléhavá.
— Co se stalo?
— Potřebuji akutní nákladnou operaci. Vysvětlím ti to později, — řekla tajemně.
— No když je to tak vážné… přijeďte, — Jitka nebyla nadšená, ale nemohla odmítnout. Věděla, jak těžké je, když se není kam obrátit.
Růžena dorazila následující den s kufry a třemi potomky, jeden menší než druhý. Jitka nebyla milovnicí dětí, jedno ještě zvládla, ale tři neustále brečící děti…
— Pojďme si hned ujasnit, na jak dlouho plánujete zůstat, — zeptala se Jitka a odnímala nejmladšímu tužku na oči, kterou už začal malovat na stěnu.
— Já nevím… tak jsme ti na obtíž, že? — urazila se Růžena. — Promiň… měli jsme zůstat v hostelu. Hotel bychom neutáhli. Peníze nemáme… a ještě ty lékaři, testy…
— Promiň. Samozřejmě mi nevadíte. Ale co je s tebou? — červenala se Jitka. Bylo jí líto, že je tak málo pohostinná. Jsou přece příbuzní.
— No… je to složité… — odvětila Růžena. — Problémy s očima.
— Co s nimi je? — Jitka byla zvyklá vídat sestru v brýlích. Nemyslela si však, že by to bylo vážné.
— Nezabývej se tím, to jsou mé problémy. Hlavní je, že jsem našla lékaře s dobrými referencemi. Řekni mi raději o sobě. Co je nového?
— Budu se vdávat, — s jistou pýchou prohlásila Jitka.
— A mlčela jsi o tom?!
— Rozhodli jsme se neslavit moc.
— Jak to můžeš?! A s tvými penězi skrblit na svatbě?!
— Růžo…
— Promiň. Zase strkám nos kam nemám, — kousla se Růžena do jazyka. — Takže kdo je ženich? Představíš mi ho?
— Vlastně bydlí vedle a plánoval přijít na čaj.
— Skvělé! Tak prostři stůl, a já si jdu umýt vlasy. Ta cesta vlakem… jsem celá ulepená.
— Ručník je v koupelně.
— Dobře. Nebudu tam dlouho. Sleduj děti, jo?
Jitka zamračeně přikývla. Plánovala péct čokoládový dort, který měl Vojtěch rád, a ne starat se o tři chlapce.
Růžena zmizela a Jitka, když viděla, že si děti potichu hrají s autíčky, vzala mouku, vejce… a pustila se do pečení.
Děti hrály jen chvíli. Nic upéct se nepodařilo. Jedno rozsypalo mouku, druhé snědlo čokoládu připravenou na dort a rozmazalo ji po sobě a po stěně. Třetí se zatím ničeho nedotkl. V tichosti trhal listy jejího oblíbeného fíkusu a vyhazoval hlínu z květináče.
— Růženo! Tvoje děti… — začala Jitka a zamířila do koupelny, aby předala skupinku mamince. Jenže maminka neslyšela. Blaženě přivřela oči, nasadila sluchátka a užívala si Jitčinu vanu místo rychlé sprchy a návratu k dětem.
— Růženo!
— Proč tak křičíš? Něco se stalo?
— No ano… koupeš se tu už více než hodinu a půl. Musím se připravit na schůzku, ale já a kuchyně jsme celí od čokolády a mouky. Je tam nepořádek! Neumím najednou udělat všechno!
— Nejsem to ale já, kdo neumí zacházet s dětmi, — pokrčila rameny Růžena. V tom někdo zazvonil u dveří. Jitka musela jít otevřít svému snoubenci zašpiněná a v zástěře.
— Ahoj… — Vojtěch si jí prohlédl překvapeně. — Co se ti stalo?
— Sestra přijela. Nevhod.
— Chápu. Mám odejít?
— Ne, nemusíš. Jsme přece skoro rodina, — usmála se Jitka, když od něj přebírala dort. Byla ráda, že Vojtěch nepřišel s prázdnou.
— Pokud tedy nebudu na obtíž, tak dobře.
Vojtěch byl dobrý chlap. Pomohl Jitce uklidit v kuchyni a dokonce si s Růženinými dětmi rozuměl.
Růžena se stále nezvětrala z koupelny…
— Kde je sestra?
— Umývá se od dětí, — zavtipkovala Jitka. V ten okamžik vešla Růžena do kuchyně. Byla jen v ručníku.
— Dobrý večer… Vojtěchu, — vykročila dopředu, nastavila nohu a zaujala výhodnou pózu. Jitka byla překvapena jejím chováním. Proč se přišla do kuchyně jen tak?
— Dobrý večer, — opětoval jí úsměv.
— Můj oblíbený dortík! — nestyděla se, otřela si krém z dortu a olízla prst, čímž Jitku zaskočila.
— Růženo, plánujeme pít čaj. Chceš se přidat? Ale ne v ručníku.
— Sundat? — uchechtla se bez ohledů na Jitku.
Vojtěch byl stejně překvapen, ale tvářil se, že Růženino chování nevidí. Jitka si jeho mlčení vysvětlila jako zájem a zamračila se.
Čaj pili v tichu. Růžena se chovala podivně, Jitka jen hlídala, aby děti nešly dál do bytu.
— Děkuju, já půjdu, — řekl Vojtěch, když atmosféra houstla.
— Ale prosím, zůstaňte. Máme tu dost místa pro všechny, — nadhodila Růžena.
— Mezi mnou a Vojtěchem nejsou takové vztahy, — přerušila ji Jitka.
— Pche! Jaký nesmysl! To se teď už nenosí. Neboj, naučím tě, jak se správně chovat k mužům. Vždyť svatba je blízko a ty nic nevíš.
— Mějte se, oběma mě těšilo, — Vojtěch zbledl.
— I mě! Uvidíme se zase, — zasmála se Růžena a vyprovodila ho pohledem.
Jitka s ní ten večer nemluvila.
— Poslyš, vy dva nejste pár, — prohlásila Růžena následující den.
— Opravdu? Proč?
— Je mladý a ty už nejsi jako kdysi.
— Není mezi námi tak velký věkový rozdíl.
— Ale je znát.
— A co tím chceš říct?
— No… víc se hodí ke mně.
— Opravdu?
— A s dětmi se hned spřátelil. Podíval se na mě tak… vlastně chtěl u nás zůstat!
— Ne u nás, u mě! — nedokázala se ovládat Jitka a podrážděně se na Růženu podívala.
— Dobře, dobře! Jen jsem si dělala legraci. Chci tě zkoušet.
— Co je s tvojí operací? — změnila téma Jitka.
— Je naplánovaná na zítra. Teď se chystám k lékaři na vyšetření. Pohlídáš děti?
— Já pracuji.
— Ty jsi přece ředitelka!
— A co má být?
— Sama si rozhoduješ o čase. Vezmi si volno. — Růžena se koukala na Jitku, jako by nechápala, jaký je to problém. — A navíc, po operaci budu potřebovat pár dní klidu a odpočinku. Budeš se muset ujmout péče o děti.
Odpověď Jitky Růženu překvapila.