O mém muži je možné říct, že je král pohovky, zatímco soused je opravdovým hrdinou. Proč je život tak nespravedlivý?
Je mi teprve dvacet osm let. Mému muži je třicet sedm. Jsme mladá rodina se dvěma úžasnými dětmi. Přestože žijeme v 21. století, někdy mám pocit, že jsme se vrátili do hluboké minulosti. Můj Tomáš má totiž všechno po staru: muž má vydělávat peníze, zatímco žena má vařit guláš a vynášet odpadky. Není to absurdní?
Když jsme se vzali, doufala jsem, že budeme partneři — ve všem: v domácnosti, ve starostlivosti o děti. Že si nebudeme navzájem přisuzovat role jako „to je ženská práce“ nebo „ty se s tím vypořádáš sama“. Bohužel si můj Tomáš myslí, že je pod jeho důstojnost vzít do ruky hadr nebo zapnout pračku. Není proti tomu utřít jednou za měsíc prach, pokud ho o to moc prosím. Ale připravit snídani dětem? Ne, to je mimo jeho chápání. Jako by ho pánev mohla kousnout.
A na tomto pozadí nemohu nezmínit člověka, který ve mně vyvolává opravdový obdiv. Soused. Ano, obyčejný chlapík z našeho domu jménem Karel.
Karel a Jana jsou mladý pár, kolem třiceti let, žijí o patro výš. Jana je dynamická a sebevědomá žena. Pracuje ve velké mezinárodní společnosti, má vysokou pozici a jezdí luxusním autem. Je vždy elegantní a sebejistá.
Karel je momentálně bez práce. A víte, co dělá? Je ze něj skvělý otec a manžel! Když se narodilo jejich dítě, neztratil se za televizí. Šel na rodičovskou dovolenou! Ano, právě on.
Neuvěřitelně dobře to zvládá! Ráno chodí s kočárkem, pak vaří kaši, pere dětské oblečení, uklízí, připravuje oběd. Je jako superhrdina v domácí zástěře. Jejich dítě má v očích radost. Karel netouží být někde jinde — žije pro svou rodinu.
A Jana se k němu vždycky po práci vrací s úsměvem. Když je vidím, nemohu si nepomyslet s trochou závisti, že jsou jako z obrázku šťastného manželství: zamilovaní, s respektem k sobě, společně řešící vše — od plenek po plány na dovolenou.
Jednou jsem viděla, jak s úsměvem myje podlahu a zároveň něco pobrukuje dítěti, které spí v kolébce. Zabolelo mě u srdce. Ne proto, že by byl můj muž špatný. Ale protože nechce takový být. Myslí si, že starat se o domácnost je pod úroveň skutečného muže.
Občas Tomášovi naznačuju: „Podívej se, jak Karel chodí na procházku se synem, nebo jak připravuje večeři.“ A on jen odfrkne a řekne: „No, tak když se nudí.“ Nebo: „Jana ho brzy opustí — ženské takoví slaboši omrzí.“ A já jen chci křičet.
Je to k smíchu a smutné: je péče opravdu slabost? Vyjadřuje se láska jen placením účtů?
Nechtěla bych, aby Tomáš vařil gourmet polévky nebo vyšíval polštáře. Jen bych chtěla, aby občas řekl: „Postarám se o to, odpočiň si.“ Nebo mě jednou týdně překvapil snídaní do postele. Nebo prostě vzal mladší dceru do náruče a řekl: „Jdi si chvíli zdřímnout.“ Ale ne. Myslí si, že to je ženská mise. On je ten, kdo zabezpečuje rodinu.
Když vidím Karla, chce se mi mu zatleskat. Ne proto, že by byl lepší než můj muž. Ale proto, že je jiný. Proto, že umí milovat činy, ne jen slovem. Proto, že se nebojí být „jiný“, než jak ho učili v dětství. Proto, že měl odvahu být prostě dobrým člověkem.
Možná můj Tomáš někdy pochopí, že láska není jen o vydělávání peněz. Že štěstí ženy není jen o květinách 8. března, ale o každodenní pozornosti. A zatím se jen modlím, aby měly mé děti takového otce, jakým je Karel pro svého syna.
Protože skutečná mužnost není v síle rukou, ale síle srdce. A to, bohužel, ne každého naučili.