Zdenka Nováková si utřela vlhké ruce do zástěry a s tlumeným sténáním kvůli bolavým zádům se vydala otevřít dveře. Někdo zvonil potřetí už tak nesměle, že to skoro přeslechnula – právě drhla okna v kuchyni a málem zapomněla na opakované vyzvání. Za dveřmi stála drobná dívka s vybledlými vlasy sepnutými do culíku, jejíž unavené oči zářily jako lucerny v mlze.
„Paní Nováková, prý byste měla pronajímat pokoj?“
„Ach ti sousedé, pořád mi někoho cpou do bytu! Nepronajímám a nikdy jsem nepronajímala!“
„Ale říkali, že máte třípokojový…“
„A co z toho? Snad nemusím bydlet s cizími! Jsem zvyklá sama.“
Dívka se otočila ke schodům, ramena se jí chvěla. Zdenka náhle zaváhala.
„Počkejte, vždyť jsem neřekla ne! Pojďte dál, uvařím čaj. Jak se vlastně jmenuješ?“
„Alena.“
„To jako ‚zářící‘? Rodiče filozofové?“
„Neznám je. Vychovali mě v dětském domově. Našli mě v koši u prádelny…“
Zdenčiny oči se stáhly do šera. „Tak pojď, ohřeju hovězí vývar. A žádné řeči o hladovění – vidím, jak se ti třesou kolena.“
„Já si koupila langoš…“
„Langoš! To je strava pro studenty, ne pro nastávající matku!“ překřikla ji Zdenka a postavila před dívku misku s dýmajícím pokladem.
Tak začalo jejich soužití. Alena dokončovala módní návrhářství, Zdenka po železniční nehodě háčkovala krajky prodávané na tržnici. Její vzory připomínaly zimní pavučiny – křehké, téměř nehmotné. Peníze z prodeje doplňoval výnos ze zahrádky v Řevnicích, kde každou sobotu rýpaly v hlíně. Neděle patřily kostelu, ovšem Alena raději četla dopisy od svého Jirky, který sloužil u pohraniční stráže.
Jednoho říjnového odpoledne, když spalovali listí, rozlehl se náhle výkřik: „Mami! Pojď rychle!“ Zdenka se rozběhla přes záhony, přestože jí klouby křupaly. Soused František je dovezl starou Škodou do motolské nemocnice, kde lékařky mávly rukou: „Předčasné kontrakce, ale zvládneme to. Hlavně klid a železo v tabletách.“
Když Alenu propustili, seděly nad hrnky s meduňkovým čajem do hluboké noci.
„Jirka není jako já. Jeho rodiče zemřeli při té strašné nehodě vlaku u Plzně… Chcete fotku? Tady, druhý zprava.“
Zdenka přimhouřila oči. Na zažloutlém snímku vojáků rozeznávala jen mlhavé obrysy.
„Proč jsi mě tenkrát oslovila mami?“
„To… to bylo z nervozity. V děcáku jsme všem říkali máma. Omlouvám se.“
„A proč nemáte doma žádné fotky manžela?“
Zdenčiny prsty se sevřely kolem křížku na krku. „Měli jsme chlapečka. Zemřel v roce, kdy se stala ta nehoda… Fotky jsem schovala. Modlitba pomáhá víc než slzy.“
Vánoční příběh se opakoval o Štědrém dni. Tentokrát sanitka spěchala do Podolí, kde se narodila Zdenička. Když babička poslala telegram novopečenému otci, netušila, že v obálce s gratulací najde odpověď na dávnou modlitbu.
Únorové slunce prohřívalo dlažbu, když Zdenka zahlédla Alenu s kočárkem u lavičky. Doma na stole ležela fotka muže v uniformě.
„Kde jsi to našla?!“
„Vy jste přece chtěla Jirkovu fotku…“
Zdenka se opřela o linku. Na snímku se usmíval její Standa – ale zároveň Jirka. Stejné uhrančivé oči, identická jizva nad obočím.
„Mami, co je?!“
„Rodiňka… nad pravým loktem… ve tvaru hvězdičky…“
Alenin dech se zatajil. „Jak to víte?!“
V tom okamžiku zhasla léta samoty. Zdenka objímala snachu a vnučku, zatímco z přihrádky na prádlo vykukovaly dva portréty – Standův a Jirkův. Dva úsměvy, jedna krev. Dva příběhy, které se propletly v okamžiku, kdy osud zasáhl do kolejí.