Lidé chtěli vidět mou slabost… Ale já pochopil: mám pouze sebe! Život mě zkoušel zlomit. Ale vždycky jsem se zvedl. Život je zvláštní záležitost.
Nabízel mi naději, aby mi ji vzápětí vzal.
Způsoboval mi smích, jen aby mě vzápětí zasáhl takovým zoufalstvím, že mi slzy pálily tvář.
Stavěl mě proti lidem, kteří slibovali zůstat, ale zmizeli, sotva se setmělo.
Zvedal mě na vrchol, aby mě pak prudce srazil dolů.
Ale víte co?
Přežil jsem.
Navzdory všemu.
Padal jsem – a vstával.
Ztrácel jsem vše – a nacházel nový smysl.
Byl jsem sám v těch nejtěžších chvílích.
Ale právě tehdy jsem pochopil největší pravdu:
Jsem jediný člověk, na koho se mohu spolehnout.
Lidé chtěli vidět mou slabost. Ale tu radost jsem jim nedopřál.
Viděl jsem jejich pohledy.
Očekávali mé selhání.
Těšili se, kdy to vzdám, kdy definitivně ztratím sám sebe.
Cítil jsem ty pohledy.
Byly plné škodolibosti, jedu, apatie.
Chtěli mě vidět zlomeného.
Chtěli říct:
— No vidíš! Nejsi tak silný, jak se snažíš vypadat!
Ale víte, co dělí silné od slabých?
Silní se nevzdávají, ani když se zdá, že východisko není.
Nedovolil jsem jim vidět mě poraženého.
Šel jsem dál.
Bylo to bolestivé.
Bylo to těžké.
Ale šel jsem.
Protože kdybych se zlomil, nebyl by nikdo, kdo by mě zvedl.
Protože kdybych to vzdal, byl by to můj konec.
Nedopřál jsem si to.
Věřil jsem lidem. Ale pokaždé jsem se mýlil.
Důvěřoval jsem.
Miloval jsem.
Myslel jsem, že lidé přicházejí do mého života z nějakého důvodu.
Byl jsem ochotný s nimi sdílet své myšlenky, sny i duši.
Ale pokaždé…
Pokaždé byli jiní, než za koho se vydávali.
Různé tváře.
Různá jména.
Různá slova.
Ale uvnitř – vždy to samé prohnilé jádro.
Už jsem se unavil malovat je v krásných barvách.
Už jsem se unavil doufat, že tentokrát to bude jiné.
Ale pak přišel okamžik, kdy maska spadla…
A stál přede mnou další zrádce.
Další člověk, který nikdy nebyl upřímný.
A víte, co mi zůstalo v očích?
Ne slzy.
Ne bolest.
Pouze hněv.
Ten hněv mě nedělá silnějším. Dělá mě osamělým.
V mé duši už není místo pro slzy.
Ty dávno vyschly.
Zbylo jen zklamání.
Chtěl bych…
Chtěl bych, aby někdo jednou změnil tohle.
Aby někdo rozbil ten nekonečný kruh.
Aby přišel člověk, který nezradí.
Nezalže.
Nepoužije mě jako kulisu pro své hry.
Ale vím – je daleko.
Příliš daleko.
A já nemám čas čekat.
Nemám budoucnost.
Mám jen tady a teď.
Už nechci být něčí stín.
Nechci přijímat cizí bolest.
Nechci být někým, koho využívají.
Chci jít vlastní cestou.
Nechci být závislý na někoho rozhodnutích, pohledech, slibech.
Mám sám sebe.
A to mi stačí.
Jednoho dne mě najdeš.
Vím, že někde jsi.
Člověk, který nebude lhát.
Který neopustí v rozhodující chvíli.
Který nezradí.
Najdeš mě.
Ale víš, co je pro mě důležité?
Abys nechtěl sliby.
Abys nepožadoval důkazy.
Jen buď.
Jen pochop.
Jen zůstaň.
A pak, možná…
Znovu uvěřím.