Omlouvám se, ale na takovou dovolenou fakt nechci!
– Mám úžasnou novinu! – oznámil hned ve dveřích Aleš, když vstoupil do bytu. – Pojedeme si odpočinout!
Maruška však tuhle zprávu nevzala s žádným velkým nadšením. A to ji samotnou překvapilo. Vždyť Aleš už dlouho mluvil o společné dovolené někde u břehu teplého moře, kam by si tak moc přála uniknout z vlhkého a nevlídného velkoměsta… A teď se zdálo, že plány se konečně blíží realitě. Kde jsou ty dlouho očekávané emoce?
Aleš si zřejmě také všiml, že manželka není zdaleka v tak dobré náladě. Zamračil se:
– Maruško, co je? Už jsi změnila názor?
– Ne, – povzdechla si Marie, pokoušející se pochopit, co to vlastně znamená. – Jen… No, pověz, kam máš v plánu jet?
Aleš hned začal nadšeně popisovat své představy o společné dovolené. Indonésie, tropický ráj, chráněné ostrůvky, varani…
– Komodští varani, chápeš? – nadšeně promlouval manžel. – Celý život jsem chtěl na ně kouknout!
Marie si to nedokázala představit. Viděla zmíněné varany jen na obrázcích na internetu, kde se jí zdáli hrůzostrašní a nebezpeční. Koukání na tyto obrovské ještěry ji nelákalo ani v nejmenším.
– Aleši… – neváhavě nadhodila, – a co tak zkusit Turecko? No, klasicky – all inclusive, hotel, pláž, animátoři… Švédský stůl, ne? Přece jedeme odpočívat, ne riskovat život.
– Jak to myslíš? – hned se opět zamračil Aleš. – Jaké riziko? Prohlídky vede zkušený průvodce, nedovolí, aby se něco stalo.
Marie jen mávla rukou. “Něco takového”, možná že ani ne. Ale pro ni to rozhodně nebyl odpočinek. Raději by ležela na pláži, opalovala se a popíjela limonádu, než běhala s foťákem za varany. Ale lví podíl rozpočtu na jakoukoli cestu zajišťoval Aleš, proto se musela přizpůsobit. A souhlasit.
Manžel ještě dlouho vyprávěl – o tom, jak super bude žít v rákosovém bungalovu na břehu moře, jaká jídla národní kuchyně stojí za to ochutnat, kam se vydat…
Maruška poslouchala jen na půl ucha. Aleš, jako obvykle, už všechno rozhodl. Její názor tu nemá význam.
Vlastně to bylo vždycky tak. Aleš všechno rozhodl sám – jaké spotřebiče koupit, do jaké školky dát Vašíka, jakou barvu tapety vybrat. Ano, byl rozumný a uměl vybírat dobře. Ale pokud na barvu tapety Marušce bylo vlastně jedno, na záležitosti týkající se jejich společného času už takhle mávnout rukou nemohla.
Až donedávna Marie se vším souhlasila s manželem. Jezdila červeným autem, i když nenáviděla červenou barvu. Odpočívala na bláznivých místech jako Alpy, i když by sama raději ležela na nějaké slunné pláži u Baltu. Navštěvovala aquapark a ne botanickou zahradu. A tak podobně.
Zpočátku se Maruška snažila přesvědčit sama sebe, že tak je to správně. Že muž se snaží rozšířit její obzory, vytáhnout ji z komfortní zóny a tak dále.
Aleš byl opravdu velmi aktivní – vždy, co ho znala. Otevřený novým trendům, módám a koníčkům. Maruška však byla konzervativní. Ale její rodiče jednohlasně žasli, kolik nových a skvělých věcí Aleš zvládá. A tahle trojice nebyla Marii ještě nikdy schopna přehlasovat.
Postupem času se přestala hádat vůbec. Pokoušela se zamilovat do navrženého životního stylu. Postavila se na lyže pod vedením manžela. Skoro si zlomila nohu, ale ani den strávený na chirurgii Aleše nepřesvědčil, že jeho žena není zrovna sportovkyně. Začala chodit do bazénu, i když od dětství neměla ráda vodu a na moři si dokázala jen “ponořit a vystoupit”, lehce si zmáčet nohy.
Takových příkladů bylo mnoho. A pokud zpočátku nové činnosti do života Marušky přidávaly něco neobvyklého, postupně tato novinka ustoupila smutku.
Maruška nechápala, co se s ní děje. Aleš byl stále aktivní a plný elánu, přetékající nápady, jedna bláznivější než druhá. Nacházel způsoby, jak realizovat své sny. A Maruška jen ve stínu následovala.
Někdy si opravdu připadala, jako by byla připoutána. Jako by už nebyla samostatnou osobností, ale jakýmsi přídavkem, který musí myslet jako Aleš, milovat to, co miluje Aleš, a tak dále.
– Dobře, – konečně unaveně povzdechla. – Ty jsi už všechno rozhodl a naplánoval. A mě ses zeptal?
Aleš jen mávl rukou. Jakože se snažím pro tvé dobro, a ty si toho nevážíš!
– No, kdybych se tě ptal, co by se stalo? – řekl manžel. – Zase bys mě táhla do toho svého nudného Turecka!
– “Zase”? – vykřikla Maruška. – Co tím myslíš “zase”? Copak jsme tam byli alespoň jednou?
Aleš otevřel ústa, aby odpověděl, ale nestihl to. Ženě došla trpělivost:
– Kdybys mě aspoň jednou ptal, kde bych chtěla odpočívat, jak žít, jaké auto řídit? Ne! Všechno jsi rozhodl sám! Maruška tohle, Maruška tamto, dělej to takhle, zajímej se o tohle, ale proč? Aby tobě bylo pohodlně? Abys se mohl chlubit před přáteli, podívejte, jakou mám chytrou a sportovní ženu, a jak ve všem souhlasíme? Tak je to? Nebo abys si splnil své sny? A mé sny sis ptal? Díky, ale na takovou dovolenou nezvednu!
Maruška se odmlčela. V krku byla tlakový knedlík a do očí už se tlačily slzy.
– Maruško, ale já tě miluju… – Aleš, zdá se, byl zmatený a rozladěný takovým nečekaným útokem ze strany vždy tiché a poslušné manželky.
– Ne! – ostře odporovala Maruška. – Když někoho miluješ, tak se tak nechováš! Když miluješ, ptáš se, co druhý chce. O čem sní. A nepotřebuješ si na něm hladit ego!
Mějíc pocit, že slzy brzy vytrysknou proudem, Maruška utekla z místnosti.
„Dost! Ať si sám fotí ty svoje prapodivnosti, když jsou mu důležitější než já!“
***
Maruška seděla v kuchyni a tiše se dívala z okna. Skoro se uklidnila, alespoň přestala brečet. Mysl měla plnou všech možných špatných myšlenek o manželovi, naštvaná, plačící, znovu naštvaná. Skoro se uklidnila, ale někde uvnitř zůstala zášť a bolest.
Zabouchly se dveře a za chvíli se ve dveřích kuchyně objevil Aleš. Tiše položil na stůl papíry.
– Co to je? – Maruška zvedla pohled na manžela, překvapeně mrkala očima.
– Nové letenky, – klidně řekl Aleš. – Vyměnil jsem je. Letíme do Antalye.
– Opravdu? – usmála se manželka a přemýšlela, že tolik let zbytečně mlčela.
Maruška zamrkala a s vděčností se na něj podívala, zatímco on ji objal a políbil na čelo.
– Promiň, hlupáku. Miluju tě, Maruško.