Title: Nevděčná snacha
„No jo, zase máš zasmušilý výraz!“ řekla nespokojeně paní Barbora Novotná. „Místo aby jsi poděkovala! Jen se umíš tvářit nespokojeně!“
Alžběta se na tchyni jen ztěží udržela, aby nevybuchla. Byla už unavená z toho, jak se maminka Petra pořád plete do jejich rodiny se svými dobrými úmysly.
Dnes opět přivedla domů kocoura, přestože je o to nikdo nepožádal. Pár dní zpět se k nim stěhovali švábi od nových sousedů. Ti se právě přistěhovali a uklízeli byt, ve kterém dlouho nikdo nebydlel. Nechtění návštěvníci se rozhodli prozradit a omylem se dostali k Alžbětě a Petrovi, což on náhodně řekl své matce. Ale co s tím má co do činění kocour?
„Šváby nejsou myši, k čemu je nám kocour?“
„Jak to k čemu? Každý ví, že kočky jedí šváby!“ prohlásila sebevědomě tchyně.
„Žila jsem celý život s kočkami a nikdy jsem neviděla, že by jedly šváby!“ namítla snacha a zavrtěla hlavou. „A to nemluvím ještě o tom, že jsi zapomněla, že má Petr alergii na srst!“
„Trochu to musí vydržet pro takovou věc!“
„Ne, Barboro Novotná. Kocoura vezmete tam, odkud jste ho vzali. Pokud bychom si chtěli pořídit mazlíčka, udělali bychom to sami!“ uzavřela Alžběta.
„Toto není tvoje rozhodnutí! Až Petr přijde, on nás rozsoudí.“
Po půl hodině se manžel z práce vrátil. Celou tu dobu tchyně obíhala s kocourem po domě ve snaze najít šváby sousedů, ale to i přesto, že Alžběta všechny šváby včera zlikvidovala a preventivně rozložila nástrahy, aby se nevrátili.
Tak se žádného švába Barbora našla, ale snažila se přesvědčit sebe a snachu, že se prostě schovali a v noci zaručeně vylezou. Také už dala kocourovi jméno… Jirka.
Petr si nového nájemníka nevšiml hned. Sundal si bundu a zamířil do koupelny umýt si ruce, když najednou v něčem mokrém zakopl.
„Alžběto, něco jsi rozlila v koupelně?“ zavolal, když zapnul vodu.
Manželka k němu přispěchala. Hned na pohled na loužičku jí bylo jasné, kdo ji vytvořil.
„Ne, to je dílo tvojí maminky!“
„Cože?“ usmál se. „Toaleta je přece vedle!“
„Je to její nový způsob, jak nám znepříjemnit život,“ stěžovala si manželka.
„Co se zase stalo?“
„Teď ti to sama poví. A radši si sundej ponožky… a spál je!“
„Spálit?“
Petr se podíval na manželku zmateně. Umytím rukou si sundal jednu ponožku a přičichl k ní. Ta vůně byla určitě známá, ale… Fuj!
Hodil ručník na louži, umyl si znovu ruce a nohy mýdlem a přišel do kuchyně. Jeho maminka seděla a drbala za uchem šedého kocoura, jehož výraz byl poněkud zlověstný.
„Mamko?“
„Synku, všechno ti vysvětlím! Pamatuješ, jak jsi mluvil o švábech? Tak Jirka je všechny pochytá! Zaručuji to!“
Petr poslouchal maminku s překvapením, když náhle hlasitě kýchnul, a pak znovu.
„Jasně, ale zatímco tvůj Jirka bude jíst šváby, váš syn může umřít na alergii!“ řekla ironicky Alžběta. „A proto domácí mazlíčky nechceme!“
„Něco vydrží,“ opět se rozčilila tchyně.
Petr opět kýchl a nakonec nevydržel.
„Mamko, prosím, ber kocoura pryč! Rychle!“
„Petře, a co švábi?“
„Prostě ho odnes! Hned!“
Barbora s nespokojeným poklepáním šla k vchodovým dveřím. Vyhodila kocoura na chodbu a vrátila se do kuchyně.
„No, tak si pak nestěžujete, až se švábům bude v bytě libit víc než prachu!“
„U nás není ani prach!“ dodala Alžběta.
„Raději mlč! Stejně moji pomoc vůbec neoceníš!“ řekla tchyně uraženě.
„A kde jste toho kocoura vzala? Ztratí se! Je určitě domácí!“
„Ale no tak, seděl před vchodem!“ odpověděla nevrle Barbora. „Prostě jsem ho půjčila…“
Alžběta neodpověděla, jakkoli byla uvnitř rozzlobená. To bylo pro tchyni typické. Vzít cizího kocoura a přivézt ho k synovým dveřím. Zvláštní žena, abych ji nenazvala trochu bláznivou.
„Mamko, nedělala bys lepší nechat pomoc na pokoji?“ řekl Petr.
Alžběta si už několikrát stěžovala na jeho matku. Měla talent na to, vytáčet lidi. Nedávno odjížděli na víkend pryč, a maminka si přišla do bytu, rozhodla se rozmrazit a vyčistit ledničku. Tvrdila, že snacha to nedělá dostatečně často, tak někdo musí. Jenže zapomněla, že mají lednici, která to nepotřebuje, protože je s suchým mrazem.
Vypnula ji a pak se šla dívat na televizi. Vybrala všechny zásuvky, aby to urychlila.
Dívala se na televizi, a pak na chvíli usnula. Probudil ji telefon od manžela, který chtěl k večeři chlebíčky. Tak se rozhodla, že lednice může počkat. Odběhla domů u vařit chlebíčky, a tak se utahala, že se rozhodla až zítra vrátit k synovi.
Petr a Alžběta se vrátili o několik hodin dříve, než plánovali. Tchyně svůj ztřeštěný plán nedokončila. Od rána cítila rozbolenou hlavu, jak se říká. Vešli tedy domů a tam strašně páchlo. Po celou noc se jídlo kazilo.
Nejhorší bylo, že v potravinách byla dvě kila červeného kaviáru, kterou přivezla Alžbětina maminka nedávno na návštěvu. Tohle se nedá všechno sníst naráz, takže rozhodli se ho zamrazit. Je to lepší, než aby to přišlo vniveč. Dokonce i svá matka říkala, že vaří takto s kaviárem.
Alžběta je ze Sakhalinu. Její rodiče tam stále bydlí, takže při návštěvách často přinášejí různé pochutiny. A teď díky Barboře dva kila kaviáru drogy na zkázu, tři uzené rybky a ještě asi šest mražených ryb zahodili. Je fakt škoda!
Alžběta byla skoro na pokraji slz, když si uvědomila, že od tchyně jsou jen škody. Její mamka se snažila, přivezla to, a teď to bylo za nic!
Paní Barbora Novotná našla k tomu samozřejmě tisíc a jedno vysvětlení. Ani se neomluvila. Po tom, co se stalo, Petr bez dotazu vzal klíče od bytu, ale to nebránilo tchyni v dalších dobrých skutcích.
Teď už vše dělala otevřeně. Jednou koupila sledě ve slevě ve večerce. Petřík je měl moc rád, snědl skoro celou krabici. Alžběta se podívala na datum, prošlá dávno. Doufali, že nebude problém, ale už to bylo zralé na přijetí pokuty, museli zavolat doktora.
Před pár týdny tchyně požádala, zda by si mohla u nich vykoupat. Měli vypnutou teplou vodu, a chtěla se pořádně umýt. Petr jim nedávno nainstaloval bojler. Pustili ji samozřejmě dovnitř. Kdo by čekal, že si přinese vlastní čistidlo do koupelny, nějaký jedovatý prášek.
Tak se zavřela a rozhodla se umýt vanu před mytím. Nezpozorovala hned, že něco je špatně. Pak se rozhodla to nepřiznat. Byla si jistá, že to není její vina, ale Alžběta okamžitě poznala, kdo jim zničil akrylovou vanu.
„Proč jste na ni sahali? Už jsem ji umyla před vaším příchodem!“ všimla si uraženě snacha.
„Oh, vím, jak ty uklízíš! Jen rozmazáváš nečistoty!“
Petr také byl zklamaný, ale přece nebude po mamince chtít, aby koupila novou? Tak zatím žili s poničenou vanou, čekali na výplatu, aby si koupili novou. Teď ještě přibyl problém se šváby a později s kocourem. Alžbětě už toho bylo nad hlavu.
„Barboro Novotná, co kdyby jste už nám nepomohla?“ zeptala se vážně. „My s Petrem už nejsme malé děti. Víme, co a jak máme dělat!“
„No, říkám to znovu! Nevděčná snacha! Měla bys mi být vděčná! Jen se tváříš nespokojeně!“
„Co by mělo být to vděčnosti? Dva kila červeného kaviáru, který jsme museli vyhodit? Akrylovou vanu, kterou jste zničila? Tu sledě, kterou jste otrávila svého syna? A to ani není všechno! Není už toho dost?“
„Neměla bych k vám chodit na návštěvu?“ dotčeně opáčila tchyně.
„Mimochodem, to není špatný nápad. Možná bychom měli naopak chodit k vám?“
„Jo, mamko, to se mi také líbí!“
„I ty, synku?“ pohlédla Barbora na syna. „Nemohla jsem od tebe očekávat něco takového! Dobře, už se mi v domě u vás nevstane!“
Tchyně vyskočila z židle a běžela do chodby. Doufala, že ji budou zadržovat, možná se i omluví, ale nikdo se nepustil, aby ji vyprovodil.
Když za ní dveře zavřely, manželé si jen oddechli. Petr kýchal celý večer, našli další louži pod postelí v ložnici, Alžběta musela dělat úklid, aby odstranila všechna chlupy z bytu, a tak se tchyně i urazila. Ale ať se uráží. Hlavní je, že je u sebe doma.