Sestra ho nechala bez koruny na ulici, ale naučil se být šťastným.
Někdy dokáže náhodné setkání obrátit naše vědomí naruby a přimět nás zastavit se a zamyslet se. Jsem člověk citlivý, velmi těžce snáším bolest druhých, a tento příběh mě neustále pronásleduje. Již několik dnů nemohu klidně spát – mé myšlenky se stále vracejí k jednomu mladému muži, kterého jsem potkala na ulici nedaleko nádraží v Brně.
Šla jsem za kamarádkou – obyčejný den, obyčejný městský shon. Lidé pospíchali, auta troubila, studený vítr ovíval tváře. Najednou jsem si všimla malé postavy. Na první pohled dítě, ale když jsem se podívala lépe, pochopila jsem, že je to dospělý chlapec, pouze s velmi křehkým držením těla a zvláštní chůzí.
Držel v rukou štěně – malé, chlupaté, s mokrým čumákem a dobrosrdečnýma očima. Pod paží měl svazek starých novin, který hrozil vypadnout. Jeho pohyby byly nejisté, prsty ztuhlé, tvář byla trochu křivá. Pochopila jsem, že má nějaké zvláštní potřeby. Možná psychické, nebo neurologické. Ale bylo na něm něco tak světlého a čistého, že jsem nemohla projít kolem.
Když jsem obdivovala štěně, chlapec upustil noviny. Ihned jsem se vrhla pomoci. Když jsem je balila do tašky ze své kabelky, opatrně jsem se zeptala:
— Kam je neseš?
Odpověděl tiše:
— Do sběrného dvora. Musím vydělat na krmivo pro pejska.
Tato slova zasáhla silněji než jakákoliv facka.
Zatímco jsme sbírali noviny, pověděl mi, že dříve žil s matkou. Po její smrti jeho sestra prodala jejich byt, vzala peníze a odjela do ciziny. Zanechala ho samotného. Bez dokladů, bez podpory, bez peněz. Bez šance.
Vyprávěl to bez zloby. Prostě jako fakt. Jakoby mu to bylo dávno jasné, jakoby už všechno přijal. Nyní bydlí v ubytovně pro osoby se zdravotním postižením, jí jen tak tak, sbírá papír a vrací lahve, aby si mohl koupit krmivo pro svého pejska. Jmenuje se Aleš. A pes… ten neměl jméno.
Uběhl nějaký čas. A jednoho dne, v mrazivý večer, jsem znovu spatřila Aleše. Šel po ulici, držíc štěně – už vyrostlé, silné – na improvizovaném vodítku. Štěně mě poznalo a rozběhlo se ke mně s vrtícím ocasem a vesele kňučící. Vytáhla jsem z kabelky trochu jídla – pes se na něj vrhl s takovou chutí, že mi zkamenělo srdce.
— On mi sní všechno, — řekl Aleš hrdě. — Ale nejvíc mu chutná, když mu uvařím sám. Jen to maso bývá málokdy.
Dali jsme se do řeči. Vyprávěl, jak se ke psu silně připoutal. Že ten je pro něj jediným přítelem, smyslem života, útěchou a ochranou před samotou. Spí s ním pod jednou dekou, dělí se o poslední sousto.
S dětskou nadějí v hlase Aleš řekl:
— A nedávno jsme potkali psa na ulici. Vypadal jako on. Myslel jsem, možná je to jeho máma. Zajímalo by mě, poznali by se?..
Svěřila jsem mu, jak mě to zasáhlo. Snažila jsem se neplakat tam, na ulici, uprostřed hlučného města.
Potom se náhle zeptal:
— Nechcete mu dát jméno? Já jsem žádné nevymyslel. Pořád ho oslovuji jen „pejsku“.
Přikývla jsem.
— Ať je to Světýlko. Protože vy jste pro něj světlo.
Objal psa, podíval se na mě rozzářenýma očima a zašeptal:
— Děkuji… To je krásné jméno. On je teď můj Světýlko.
Cestou domů mě svíral pocit křivdy. V hlavě mi znělo: „Bože, jak je ten svět nespravedlivý“. Někteří mají desítky bytů, diamanty, auta. A někteří žijí v omšelé místnosti a dělí se o poslední drobky se štěnětem. A přesto září štěstím.
Chci Alešovi pomoci, ale nemám bohatství. Nemohu zcela změnit jeho život. Ale teď, pokaždé když ho vidím, přináším něco: jídlo, teplou bundu nebo jen slova podpory. A víte, co je nejúžasnější? On se vždy usmívá. Děkuje za každou maličkost, jakoby to byl dar z nebes.
Takoví lidé nám připomínají, že štěstí není v penězích, statusech nebo dokonalém domově. Je v teplé ruce. Ve věrném pohledu. V dobrém slově. V tom, nebýt sám.
Někdy mám chuť vykřiknout: „Lidé! Probuďte se! Podívejte, kolik bolesti je kolem nás!“ Ale chápu, že křikem toho nedosáhnu.
Proto budu dělat to, co mohu. Protože pokud aspoň jedno Světýlko a jeden Aleš nebudou hladoví a nebudou sami – pak má můj život smysl.
