„Kdyby nebylo štěstí…“
„Co tě to napadlo, ty hloupá palice! Kdo tě teď s dítětem bude chtít? Jak ho uživíš?! Já ti nepomůžu, pamatuj si! Vychovala jsem tě, a teď ještě tvé harantě sloužit? Mizni z mého domu, ať po tobě ani stopa nezůstane!“
Katka poslouchala křik, oči upřené do země. Poslední jiskra naděje, že teta Jana ji přece jen nechá zůstat, dokud nesežene práci, pohasla.
„Kdyby maminka žila…“
Otce nepoznala, matku před patnácti lety srazil opilý řidič na přechodu. Sociální služby už chystaly dětský domov, když se nečekaně objevila vzdálená příbuzná – sestřenice z matčiny strany. Vzala si ji k sobě do malého domku na okraji Znojma, kde léto vonělo trnkami a zima plískala deštěm.
Dívka nikdy nehladověla, měla čisté šaty a naučila se pracovat. Chybělo mateřské teplo, ale koho to zajímalo?
„Vystuduj, ať se uživíš!“ přikazovala teta. Katka poslouchala. Odmaturovala, dostala se na pedagogickou fakultu do Brna. Studentská léta uběhla, státnice složeny – a teď stála zpět v domě, který ji už nevítal.
„Už zmiz!“ zavrčela teta po dalším výstupu.
Katka zvedla kufřík a vyšla do srpnového vedra. Sadům vládly zlaté hrušně, zahrádky voněly bublaninou a pečeným kuřetem. Žízeň ji dohnala k jedné brance, kde u venkovního sporáku stála žena.
„Paní… mohla bych poprosit vodu?“
Alena, statná padesátnice, podala džbánek.
„Posaď se, dítě. Kam máš namířeno?“
„Hledám bydlení. Končím školu, budu učit…“
Žena si prohlédla ušmudlanou, ale slušně oblečenou dívku.
„Zůstaň u mě. Nájem nízký, ale platit včas.“
Místnost pod střechou byla skromná: postel, skříň, okno do sadu. Katka souhlasila. Příští den už šla žádat o místo do školy.
Čas plynul. Práce, domov, zahrádka. S Alenou našla přátelství – večery trávily na lavičce pod ořešákem, zatímco podzim pomalu zlátl.
Těhotenství probíhalo klidně. Když Katka vyprávěla svůj příběh, Alena jen pokyvovala:
„Nejsi první, nejsi poslední. Chytrá, že jsi nepodlehla. Dítě ti přinese radost.“
Na fakultě potkala Jakuba, syna vážených profesorů. Jeho rodiče však dívku z chudých poměrů odmítli. Když oznámila těhotenství, Jakub mlčky položil na stůl obálku s penězi.
V únoru ji Alena odvezla do porodnice. Narodilo se zdravé chlapečkové – Honzíčkovi. V sousední posteli ležela opuštěná holčička.
„Nikdo ji nechce,“ šeptala sestřička. Katka začala kojit obě děti.
Třetí den se objevil otec děvčátka – kapitán pohraniční stráže Martin Vácha. Když Katku viděl chovat jeho dceru, oči mu zvlhly.
V den propuštění čekalo před nemocnicí auto ozdobené stuhami. Kapitán pomohl Katce dovnitř, kde už seděla Alena s modrým a růžovým balíčkem.
„Štěstí přichází, když ho nejméně čekáš,“ zašeptala stará žena, jak auto mířilo k novému domovu. A městečko ještě dlouho vyprávělo, jak si sirotek našla nejen dítě, ale i životního druha.