Olivie se zadívala na fotografii v pěkném rámečku a povzdechla si. Uplynuly dva roky od smrti jejího manžela. Nešťastná náhoda, sníh, který spadl ze střechy… a Jakub byl pryč.
Žili spolu pouhé dva roky a nestačili si pořídit děti. Po milovaném manželovi ji zůstaly jen vzpomínky, fotografie a jeho matka, Alžběta Novotná.
Alžběta jezdila k Olivii, plakala, naříkala a dokonce ji obviňovala, že jim jako snacha neporodila dědice.
„Kdybys byla normální ženou, měli bychom aspoň dítě…“ vyčítala jí. Olivie jen bezmocně pokrčila rameny. Bylo pro ni těžké vyrovnat se se ztrátou, ale necítila se vinou. Než si založit rodinu, chtěli s manželem vyřešit bydlení a chystali se na stěhování. Ale Jakub se toho nedožil.
Po jeho smrti se Olivie ponořila do práce, aby se něčím zaměstnala a rozptýlila. Tvrdě pracovala, přijímala přesčasy a už za rok ke svým třicátým narozeninám se přestěhovala z pronajatého bytu do svého vlastního. Malého, ale jejího.
Otec jí trochu pomohl, byl na ni pyšný a v všem ji podporoval. Ale po roce, i on zemřel. Selhalo mu srdce.
Olivie ztratila jediného blízkého člověka. Zůstala sama, a jediná, kdo s ní udržoval kontakt, byla Alžběta Novotná, která neustále vyjadřovala „soustrast“ a „vcítila se do jejího zármutku“.
Po pohřbu ji Alžběta navštívila a hned mezi dveřmi prohlásila:
„Olivie, měla bys sepsat závěť, dokud je čas,” řekla tchyně.
Olivie málem upustila šálek z ruky.
„Ano, ano. Mluvím vážně. Před odchodem není nikdo v bezpečí. Dnes jsi zdravá, zítra, kdo ví, jak se život stočí.“
„Na co narážíte?“
„Je ti už třicet, příbuzné nemáš. Je na čase myslet na ostatní.“
„Nemusíte se bát, Alžběto Novotná. Ministr nejsem, na sociální pohřeb mých úspor stačí,“ přes rostoucí podráždění to Olivie obrátila ve hloupý vtip, rozhodnutá, že tchyně po dalších pohřbech nemá úplně rozum.
„Žertuješ, ale marně. Na tvém místě bych byt na synovce přepsala.“
„Opravdu? Navrhujete, abych všechno přepsala na vaše vnoučata?“ zdvihla obočí Olivie. Alžběta měla mladšího syna, Petra, se kterým Olivie neměla žádný vztah. Jakub, Oliviin manžel, se svým bratrem také komunikaci neudržoval, byli naprosto rozdílní. Petr se brzy oženil, zplodil dcery a rozvedl se. Oženil se podruhé, tentokrát měl syna… a opět se rozvedl. A před půl rokem si našel novou manželku.
„Přepsat ještě nemusíš, ale závěť bys sepsat měla. Jinak všechno připadne státu!“
„Alžběto, možná bys měla jít domů. Asi jsi unavená.“
„U mě doma je teď Petr s Ivou, požádali mě, jestli mohou bydlet v mém bytě,“ přiznala tchyně. „Nechci mladým překážet, pochop mě.“
„Já chápu, ale co s tím mám já společného?“ nechápala Olivie.
„Počítala jsem s tebou. Když je byt po tvém otci prázdný, mohla bych tam být, než si Petr vyřeší záležitosti. Chce si vzít hypotéku, hned jak se zaměstná. Věci už mám sbalené, potřebuju jen tvé klíče od bytu. Neboj se, zaberu jen jeden pokoj. Ten druhý můžeme pronajmout. Mimochodem, už mám zájemce. Rita s malým hledají byt…“
„Rita, ta je druhá žena Petra?“
„Ano, pamatuješ si ji? Fajn holka. Dobře spolu vycházíme… a může bydlet se mnou. Stejně hlídám vnuka, alespoň nebudeme muset dojíždět, ušetřím.“
„A kolik jste ochotna platit za nájem?“
„Já?!“ rozohnila se tchyně. „Jsem ti jak vlastní matka! A ty chceš po mně peníze? Nemyslela jsem, že si Jakub vzal takovou…“
„Alžběto, promiňte, ale ani na stálé ani na dočasné bydlení vám místo nedám. A pokud závěť sepíšu, tak jen pro své vlastní dítě, které jistě jednou přijde na svět. Mám před sebou celý život.“
„Taková drzost! V třiceti je už pozdě na rození dětí! A taky s kým? Jsi sama jak kůl v plotě! Vymyšlenosti… fantazírování. Pozor, lakota tě zničí! Zůstaneš bez ničeho. Ještě si na moje slova vzpomeneš, napláčeš se!“ tchyně se vytáhla a vypadala jako čarodějnice. Olivie ji měla chuť vyhodit za dveře a už nikdy nevpustit. Napadlo ji, že všechny její problémy jsou kvůli Alžbětině závisti, že ji nikdy neměla ráda a říkávala Jakubovi, že oni šťastně nikdy nebudou.
„Odejdi, Alžběto. Já se rozhodnu sama. Je mi třicet a mám vlastní rozum. A jestli něco půjde mimo mě, ať to radši vezme stát než vy.“
Tchyně něco zamumlala a odešla, bouchnuvší dveřmi. Následující den zavolal Olivii Petr a začal na ni křičet, že po návštěvě u ní se jeho mámě udělalo zle.
Olivie pochopila, že pokud chce klidný život, musí se zbavit tchyně a její rodiny. Dala svůj byt na prodej. Kupci se našli rychle. Poté Olivie vyřídila dědictví po otci a jeho byt prodala. Za ty peníze si koupila větší bydlení a nastartovala nový život bez starých „příbuzných“. Nikdo z nich neznal její novou adresu a nemohl jí bránit v plánování budoucnosti.