O mé bolesti: Nenávidím svou ženu a nechci s ní dítě
Jak mám dál žít?
Jmenuji se Ondřej.
Píšu tento text, protože už to v sobě nemohu dusit.
Má duše se trhá na kusy.
Jsem nešťastný.
Cítím se jako vězeň ve vlastním životě.
V mém světě za mě rozhodovali rodiče, příbuzní, tradice.
A teď žiji s ženou, ke které necítím nic jiného než nenávist.
Každý den proklínám ten okamžik, kdy jsem neuměl říct “ne”.
Mé srdce patřilo jiné
Miluji ji.
Tu, kterou jsem si sám vybral.
Tu, se kterou jsem byl šťastný.
Jmenovala se Alena a když jsem byl s ní, měl jsem pocit, že jsem našel svou druhou polovinu.
Šest měsíců štěstí.
Šest měsíců, kdy jsem se poprvé cítil jako opravdový muž, ne loutka v rukách rodiny.
Ale štěstí netrvalo dlouho.
Jakmile se otec dozvěděl, že jsem s ní, zuřil.
— Jak ses opovážil být s cizí?!
Neposlouchal mě.
Nevšímal si, jak ji miluji.
Pro něj bylo důležité jediné – že nepatří do našeho světa.
Rozhodl, že nemám na výběr.
A udělal vše, aby mě zlomil.
Bratr a jeho přátelé sledovali každý můj krok.
A potom…
Potom nás našli.
Nedokázal jsem ochránit svou lásku
Ten den jsme se s Alenou schovali v parku.
Seděli jsme na lavičce, drželi se za ruce.
Mysleli jsme, že nás nikdo nenajde.
Ale najednou se objevili oni.
Můj bratr.
A tři jeho kamarádi.
Viděl jsem nenávist v jejich očích.
Ani nemluvili – prostě se na mě vrhli.
Pamatuji si, jak jsem padal na zem, jak jsem cítil rány do obličeje a břicha.
Slyšel jsem, jak Alena křičí.
Slyšel jsem, jak se je snaží ode mě odtrhnout.
Ale já nemohl nic udělat.
Zmlátili mě.
Ponížili mě.
Zničili mě.
A pak mě odvedli domů.
Alenu jsem už nikdy neviděl.
Oženili mě, jako kdybych byl zboží na trhu
Druhý den mě oženili.
Tak prostě.
Bez mého souhlasu.
Bez mé volby.
Jako bych byl věc, se kterou lze nakládat.
Křičel jsem.
Protestoval jsem.
Ale nikdo mě neslyšel.
Příbuzní se rozhodli, že vědí lépe.
A ocitl jsem se v domě s cizí ženou, kterou jsem ani neznal.
Kterou jsem nechtěl poznat.
Stal jsem se vězněm ve vlastním domě
Žil jsem vedle ní, ale nikdy jsem v ní neviděl manželku.
Nemluvil jsem s ní víc, než bylo nutné.
Nespal jsem s ní v jedné posteli, pokud jsem tomu mohl zabránit.
Ale jednoho dne mi řekla:
— Jsem těhotná.
A já pochopil, že teď mě poutají ještě více.
Teď budu mít nejen manželství.
Budu mít rodinu, kterou jsem nikdy nechtěl.
Ale Bůh vše rozhodl jinak.
Jednoho večera jsem přišel domů unavený, rozzlobený, zklamaný.
Viděl jsem, jak chodí po domě s nespokojeným výrazem, jak si něco mumlá pod nos.
Řekl jsem jí pár ostrých slov.
Ohradila se.
Neudržel jsem se.
Strčil jsem do ní.
Upadla.
A o několik hodin později potratila.
Víte, co je na tom nejstrašnější?
Necítím vinu.
Nelituji.
Jsem rád, že to dítě nebude.
Protože jsem ho nechtěl.
Nevím, jak dál žít
Žiju s ženou, kterou nemiluji.
Myslím na jinou, kterou jsem ztratil.
Dívám se do zrcadla a vidím zlomeného člověka, který neudělal nic, aby zachránil svůj život.
Nevím, co dělat.
Nevidím východisko.
Ale jedno vím jistě:
Nesmiřím se s tím.
Najdu způsob, jak odejít.
Najdu způsob, jak se dostat ven.
A pak budu zase moci dýchat.
