O polední přestávce jsem se vydala do kadeřnictví v Praze, abych si nechala udělat manikúru. Vedle mě seděla štíhlá hezká žena, kolem třicítky, podle přízvuku naše, a s nadšením něco vyprávěla. Díky hučícímu fénu mluvila dost nahlas, takže jsem neodolala a poslouchala…
Příběh jsem zaslechla uprostřed, takže právě tak začnu, omlouvám se.
„Pořád jsem přemýšlela, co jí dát k narozeninám! Ona má všechno, ničím ji nepřekvapím, je to kráska a vše si může koupit sama, vždyť je právnička. Přátelíme se už sedm let, od univerzity, vše jsme si už navzájem daly. Ale nebylo to v žádném případě jen o šálu, chtěla jsem ji potěšit. Copak bys dala člověku, který má všechno, Jitko?” zeptala se kadeřnice. Kadeřnice se zamyslela: „No, možná nějaký ten set krémů, to se hodí vždy…“
„Přesně tak, Jitko! Procházela jsem se po centru, tady nedaleko, a narazila jsem na obchod – velmi hezký, něco jako Victoria’s Secret. Vstoupila jsem – mají tam prádlo a různé drobnosti pro osobní život. Všechno velmi slušné. Rozhodla jsem se, že jí koupím v tom obchodě nějaké vonící krémy, protože i když je právnička, s osobním životem to není moc slavné. Víš, vonící krémy přitahují! Ale – nebylo to tak jednoduché. Hned ke mně přiskočil sympatický obchodník, vyslechl mě ohledně krémů a na pult vyložil úplně jiné věci.
Nevím, Jitko, jak jsme se od krémů dostali k tomu, neptej se, nějak se to stalo samo… Prostě, nevím jak, oblbnul mě a přesvědčil mě koupit… vibrátor!“
Celé kadeřnictví ztichlo. Jitka vypnula fén a řekla: „Vmasíruji vám teď olej do konečků vlasů na pět minut.“ Moje manikérka vytáhla zástrčku z přístroje na nehty a přísně mi řekla: „Není třeba, už jsou suché.“ Všichni se seskupili, místnost byla malá, přisunula jsem si židli co nejblíže.
Hned se mi líbil velký, fialový a velmi pokročilý model. Obchodník ukázal, jak funguje. Ne, neboj se – jen ho máchl ve vzduchu, samozřejmě. Trochu hlasitě bzučí, ale jinak je to super. Má mnoho programů.” Nikdo už ani nehrál na to, že se věnuje svým věcem – všichni zatajili dech.
„K němu byla velká sametová krabička a tlustá příručka s pokyny,“ pokračovala žena. „Tak jsem ho koupila, nazvala ho Fialový Jarda, obvázala růžovými mašlemi, zavřela oči a darovala.
No, říkala jsem si, ať se stane cokoliv.
Kamarádka byla nadšená. Nic takového nikdy neviděla. Uff!
Odvezla ho domů. Letěla letadlem, prochází zeleným koridorem. Tam ji požádali o tašku, zasvítila je ta velká krabice. Co tam máte? – otázal se přísně celník.
Hodinky, Breguet, Hublot? Turbillon? Jak se to jmenuje? Na krabici se pyšně vyjímalo jméno výrobce. Takové hodinky neznám, něco nového?
Kamarádka se ztratila, zrudla: „Ne, nejsou to hodinky… to je… domácí spotřebič,“ pronesla téměř neslyšně.
Jaký domácí spotřebič v takové krabici – celník se tvářil ještě přísněji? To mi budete vyprávět! Rychlovarná konvice? Natáčky, snad? Otevřete krabici!
Co dělat – otevřela ji.
Všichni nabyli zájmu. Celník zrudl. Ti, co stáli za ní v řadě, natahovali krky. Přeci jen Fialový Jarda zanechal slušný dojem!
Musí se projasnit, – celník neustoupil, – co když je uvnitř něco jiného. Vyjměte ho z krabice!
OK, dali ho znovu na pás. Jak krabici, tak Jardu. Smutně a slavnostně se sunul po pásu. A najednou – k naprostému zděšení kamarádky Fialový Jarda, vyjmutý z krabice, možná díky vibracím na pásu najednou ožil a radostně zabzučel! Tak bzučíc, kroutil se a obracel, předváděl se v celé své kráse, ujel na skenování. Pane Bože, propadni se zem, – prosila v duchu kamarádka.
Sesedl se malý dav. Mladík, stojící za kamarádkou, jí tiše pošeptal:
– Nač to potřebujete, já můžu být ještě lepší. A klidně bzučet.
V tu chvíli se k celníkovi z prosvětlení vrátil radostně točící se a bzučící Fialový Jarda. Teď zdvořile bliknul světélkem, které měl jak se ukázalo také. Kamarádka slyšela, jak se za ní někdo hlasitě zasmál. „Co to je? Utište ho, konečně! Vezměte si své zboží,“ zakřičel podrážděný celník.
Zkrátka, červená a zpocená, stěží se protlačila z davu se svou polootenou krabicí, do které se Fialový Jarda zpět nevešel. Vyčníval svým fialovým nosem zpod sametového víka. Cítila se velmi populární s mladíkem, který se za ní přilepil s nabídkou bzučení. Aby ho odradila, vyměnili si telefonní čísla.
– Mohu vás někam odvézt? – zeptal se jiný cestující, stojící za ní. Čeká mě řidič… nevadí vám, načítání… něj, já počkám.
Dobrodružství Fialového Jardy ve městě tímto neskončilo.
Zavolala mi za dva dny a stěžovala si – tvůj Jarda nefunguje. Jak že nefunguje? – urazila jsem se za Fialového Jardu. První, co mě napadlo – možná se stal impotentem – asi ležel několik měsíců v obchodě nepoužíván, třeba to mají jako lidé – když není potřebný, tak zapomene, jak na to.
Možná ho vzít do dílny? Do jaké?!
Doporučila jsem jí zajít ke Slávkovi, mám takového – šikula na všechno – právě k němu musíš.
Šla ke Slávkovi. Slávek se také rozveselil. Byla jsem hrdá na mého Fialového Jardu – ihned lidem přinášel radost a chuť do života!
Slávkovy oči se rozsvítily, řekl: „Nechte ho tu na pár hodin, a vy jste tak krásná slečna, opravím i ledničky, vysavače a lustry pověsím – máte doma vše v pořádku s elektro přístroji, mohu přijet, jen řekněte.“
Zatímco Jardu spravovali, (ukázalo se, že potřebuje jinou zástrčku) moje kamarádka si získala hordy nápadníků a Jarda zůstal bez práce.
Všichni v kadeřnictví se zamysleli… Zmlkli. Fén znovu zahučel, přístroj na nehty se rozjel – všichni se vrátili k svým procedurám.
– A kde je ten obchůdek? – zeptala se tiše jedna z návštěvnic.