Odpověď s přizpůsobeným příběhem:
– Heleno, kdo je ta žena? – tiše, aby je neslyšeli spolucestující, se zeptal Petr.
– Která žena? – Helena se odtrhla od telefonu, ve kterém psala zprávu kamarádce.
– Tamta… Vidíš ji? Sedí u posledního okna a neustále na nás civí. Dokonce bych řekl, že bezostyšně zírá.
Helena se lehce zvedla, aby viděla ženu, o které mluvil její manžel, a okamžitě ztratila barvu v obličeji. Pak se vzpamatovala, nasadila naprosto lhostejnou tvář a pro větší přesvědčení pokrčila rameny:
– Nevím.
– Nelži, – rozčílil se Petr, – viděl jsem, jak jsi zbledla, když jsi ji spatřila. Kdo to je?
– To je moje matka, – po chvilce váhání odpověděla Helena. Během vteřiny se rozhodla, že je lepší říci pravdu. Pro jistotu.
– Matka? – užasl Petr, – říkala jsi, že nemáš matku.
– Tak to je…
– Nerozumím, – Petr se s zvědavostí díval do tváře své ženy, – můžeš mi to vysvětlit?
– Promluvíme si doma…
– A to k ní ani nepřistoupíš? Žije tady? V našem městě?
– Petře, prosím tě, promluvíme si doma, – v Helenině hlase byl slyšet prosební tón, v očích se jí zaleskly slzy.
– Dobře, – řekl manžel a otočil se k oknu. Urazil se.
Helena se ho nesnažila uklidnit. Byla ráda, že ji alespoň na chvíli nechal v klidu.
I když jaképak klid? Hlavou se jí honily obrazy z dětství…
***
Helena si svého otce nepamatovala. Věděla jen z matčiných slov, že to byl „strašný“ člověk.
Navíc matka říkala, že Helena má velké štěstí: v jejím životě je úžasný člověk. A tím je nevlastní otec.
Toho si Helena dobře pamatovala od svých osmi let. I když nechápala, co na něm může být úžasného.
Hrubý, zlý, lakotný. „Proč ho máma tak miluje?“ přemýšlela malá Helena, schovávající se někde v rohu, aby ji strýc Václav nenašel.
Ne, nikdy ji nebil, neubližoval jí otevřeně.
Ani ji nepovažoval za člověka. Nikdy ji neoslovoval jménem. Díval se na ni jako na prázdné místo.
Když mluvil s manželkou o Heleně, znělo to přibližně takto:
– Ta holka se neumí chovat…
– Tvoje dcera mi brání odpočívat…
– Vysvětli jí, že chodit s kluky je ještě brzy.
– Viděla jsi její školní deník? Podívej se! Je mi hanba, že žije v mém domě!
„V jeho domě! A to nevadí, že to je náš byt s mámou?“ přemýšlela Helena v dospívání. Dobře si pamatovala, že se s mámou přestěhovaly do tohoto bytu po smrti babičky.
Jednou, když nevlastní otec tuto větu pronesl po tisící první, Helena to nevydržela a řekla mu to přímo do očí:
– To žijete vy v našem domě! Pokud se vám to nelíbí, odejděte! Nikdo za vámi nebude slzet!
Nevlastní otec k ní rychle přistoupil, jako by jí chtěl zacpat ústa, ale na poslední chvíli se zastavil. Ostře se otočil k manželce a vycedil skrz zuby:
– Postarej se, aby se mi už nikdy neobjevila před očima!
Matka vzala Helenu za ruku, odtáhla ji z místnosti se slovy:
– Jasně, drahý, všechno bude, jak si přeješ…
Vždy se na něj dívala, jako by to byl bůh. Bez protestů poslouchala, starala se o něj, mluvila s naléhavě sladkým hlasem a snažila se mu ve všem vyhovět.
Proč? Helena to nechápala.
V jednom si byla jistá: pokud nevlastní otec bude chtít, matka ji bez problému vyhodí z domu.
– Co si to dovoluješ? – zasyčela matka na Helenu toho dne, – nesmíš tak mluvit s otcem!
– Není to můj otec! – vykřikla Helena, – a nikdy nebude!
– To není důležité! Živí tě, obléká, a ty… Nevděčná!
– Já jsem tě neprosila, abys mě porodila! – křičela Helena skrz slzy, – a ani mě neprosila, abys mě vychovávala! Měla jsi mě někomu dát, abyste se netrápili!
– Měla jsem! – odpověděla matka, – nikdo tě nechtěl! A tvůj otec utekl, jakmile ses narodila! Zničilas mi celý život!
Po těchto matčiných slovech Helena pocítila takovou nenávist, že silou odstrčila matku stranou a utekla z bytu.
Nikdo ji nesledoval. A za ten týden, co byla pryč, se nikdo nezajímal, kde je a co s ní.
Tehdy bylo Heleně patnáct…
Co mohla udělat? Nic.
Kamarádky ji na pár dní střídavě přijímaly, ale to problém nevyřešilo. Musela se vrátit.
Třesoucíma rukama otevřela vchodové dveře…
– Jsi tady? – bylo všechno, co matka řekla, – jdi do svého pokoje a nelez, dokud tě nezavolám…
„Asi ho přesvědčila,“ pomyslela si Helena a rychle se prosmýkla do svého pokoje.
Od té doby nevlastní otec neřekl na Heleninu adresu ani slovo. Choval se tak, jako by neexistovala…
Matka ho samozřejmě v tom podporovala: na jídlo ji nezvala, o její záležitosti se nezajímala, pokoušet se s ní promluvit chtěla.
Helena jasně pochopila: dohodli se na nějakém řešení ohledně ní. Očekávali, že dostuduje střední školu…
A nemýlila se. Jakmile Helena získala maturitní vysvědčení, matka jí naznačila, že nastal čas připravit se na samostatný život.
– Jakmile ti bude osmnáct, půjdeš na vlastní chleba, – prohlásila a znovu zmlkla.
Helena uvažovala a rozhodla se pro studium na univerzitě. Za prvé, osvobodí rodinu od své přítomnosti, za druhé – tam nabízejí ubytování pro studenty z jiných měst. A to znamená, že během následujících pěti let bude mít zajištěné bydlení…
Na univerzitu se však nedostala. Tedy dostala, ale na placené studium. Věděla, že na školné nikdo nevynaloží peníze, ale přesto to oznámila:
– Mami, gratuluj, stala jsem se studentkou.
Matka se na ni bez zájmu podívala:
– A?
– Musí se platit školné… Není to moc…
– Ani na to nemysli. Ničím tě nebudeme podporovat za tvé výtvory! Málo jsme s otcem do tebe investovali?! Jen nám užíráš nervy! A teď bychom měli ještě platit za tvoje studium?!
– Omlouvám se. Samozřejmě, nemusíte, – odpověděla Helena, – byla hloupost ti to říct.
– Přesně, byla. Najdi si byt.
– Mami, ale já nemám na něj peníze…
– Jdi pracovat, místo toho abys myslela na studium. Dávám ti ještě měsíc… Pak se odstěhuješ.
– Měsíc je málo, – Helena se pokoušela matku obměkčit, – mohla bych s vámi žít ještě alespoň půl roku?
– Jak dlouho? Půl roku? Ani náhodou. Sotva jsem přesvědčila otce, že tě tu sneseme. Navíc plánujeme rekonstrukci. Z tvého pokoje chceme udělat ložnici. Takže měsíc, ani o den víc…
A tak si Helena pronajala byt. Byt se tomu dalo říkat jen s nadsázkou. Malá chatka v zahrádkářské kolonii. Bez komfortu. S kamny. Ale bylo to levné…
Když Helena odcházela z domu, matka jí dala k lžíci, vidličku, talíř, hrnek, kuchyňský nůž a malý hrnec. Pak se zamyslela a přidala: jedno ručník a staré ložní prádlo.
– Vezmi si tohle, – řekla, sklopila oči a podala Heleně malý balíček, – hodně štěstí, dcero. Doufám, že jednou dospěješ a pochopíš mě.
– Děkuji, mami, – odpověděla Helena, – můžu si později vzít své zimní věci?
– Jen neotálej, jinak je tu už nenajdeš…
– Vyhodíš je?
– Já ne, ale tátovi by se to nemuselo líbit. Víš, jak to je…
– Chápu, – Helena objala matku, – tak já jdu…
Tak, ve svých osmnácti letech, se Helena vydala na samostatnou cestu.
S mateřským požehnáním…
Peníze, co jí matka dala, vystačily do první výplaty. Pravda, Helena šetřila na každé koruně. Dokonce ani nevyužívala dopravní prostředky: chodila do továrny pěšky.
Po první výplatě se cítila jako bohatá! Koupila si zásoby obilovin a těstovin, lahev rostlinného oleje a celé vědro brambor.
Potřebovala ještě šampon, mýdlo, zubní pastu…
Nakoupila vše potřebné, spočítala zbytek peněz a malou část odložila do krásné obálky s rozhodnutím: i když pomalu, budu spořit na bydlení.
K matce jela asi měsíc po odchodu: navštívit ji (stále naivně věřila, že maminka bude ráda) a vzít si teplé oblečení: léto skončilo a venku bylo již podzimně chladno.
Dveře jí otevřel nějaký kluk.
– Ahoj, spletla sis dveře? – řekl vesele.
– Vlastně jdu za maminkou, – řekla zmateně dívka.
– A… Ty jsi asi Helena? Pojď dál. Mamka tu není, ale můžeš na ni počkat.
– Počkám, – Helena rozhodně prošla do kuchyně.
Kluk se snažil začít rozhovor, ale Helena se na něj tak podívala, že se rychle stáhnul.
Přišla matka. Neměla obzvláštní radost. Na HelenuO Heleninu otázku ohledně mladého muže odpověděla:
– To je Ondřej. Syn manžela z prvního manželství.
– A proč žije u vás? Chtěla jsi přece dělat ten rekonstrukci.
– On tu není dlouho. Rozkouká se ve městě, najde si práci a půjde na vlastní byt.
– Chápem, – řekla Helena, – už jsem si vzala svou obuv a bundu…
– Vezmi si všechno. Nic tu nenechávej. Už mě nebaví to přemisťovat.
– Kdy tě to začalo bavit, mami? Měsíce jsem tu nebyla.
– Nechytaj mě za slovo, – rozzlobila se matka, – jak tu přišla, vezmi všechno.
– Ani se nezeptáš, jak se mi vede?
– Nezajímá mě to, – matka očividně nemohla (možná ani nechtěla) hovor vést za přítomnosti Ondřeje.
– No, nepřekvapuješ mě, – Helena se vydala do předsíně…
– Doprovodím tě? – najednou se objevil Ondřej, – jak odnesete tak velkou tašku?
– Nějak, – odpověděla Helena a vyšla z bytu…
Za pár měsíců přišla znovu. Tehdy pro zimní kabát. A zase jí otevřel Ondřej. Tentokrát byla matka doma. Na Helenina otázku:
– Je ještě u vás? – matka se rozčílila:
– To tě nemusí zajímat! Bude tady bydlet, jak dlouho bude chtít! Nakonec přišel za tátou!
– A já bydlela tady s maminkou, – řekla Helena, – ale to mě nějak nezachránilo.
– Nezrovnávej! To je něco jiného!
– Jakého jiného? – klidně se ptala Helena, – v čem je rozdíl?
– Nemusím se zodpovídat! – zakřičela matka, – tohle je můj domov a jen já rozhodnu, kdo tu bude žít.
– Chápem.
– Co ti je chápem?!
– Že cizí člověk je ti dražší než vlastní dcera, – Helena mluvila klidně a sebevědomě, čímž matku úplně vykolejila.
– Nemám žádnou dceru! – vytryskla, – a Ondrášek – to je syn mého milovaného muže! Je jako syn!
– Gratuluji, – Helena se na matku dívala, jako by před ní stála úplně cizí žena, – v tom případě už nemám matku.
Odešla.
S jistotou, že je to naposled.
Čtyři roky o sobě Helena nedávala vědět. Nevolala, nepřicházela.
A nyní tohle setkání…
***
Zatímco si Helena připomínala vzpomínky, matka se zvedla ze svého místa a přistoupila k dceři.
Petr vstal a uvolnil jí místo.
– Ahoj, – Helena slyšela známý hlas, který se snažila zapomenout.
– Ahoj, – sotva odpověděla.
– Kdo to je? – matka kývla na Petra.
– Manžel.
– Gratuluji.
– Děkuji.
– I u nás všechno v pořádku. Taťka pracuje, Ondrášek si našel slečnu. Je milá, klidná. Svatební zvony budou za měsíc. Víš, brzy budu babičkou. To je štěstí! Rozhodli jsme se přidělit dětský pokoj z tvého bývalého pokoje. Už jsme začali se změnou. Koupili jsme tapety – ty nejdražší, s obrázky pro děti. A rozhodli jsme se s taťkem, že koupíme chalupu. Někde poblíž. Dítě potřebuje čerstvý vzduch, vitamíny. Hledáme něco levného, ale aby tam byl obyvatelný domek a blízko řeka. Nebo jezero…
Helena vyslechla všechny ty výlevy a snažila se pochopit, proč jí tato ve skutečnosti cizí žena to všechno říká.
– A kdy ses vdala?
– Před dvěma lety, – automaticky odpověděla Helena.
– Myslíte na děti?
– Synovi je skoro rok.
– Takže mám vnuka?
– Vy? – Helena se konečně na matku otočila.
– Já, – na okamžik matka znejistěla, – jsi přece moje dcera.
– Něco si pletete, paní. Moje maminka zemřela před čtyřmi lety…
Matka zbledla. Mlčky vstala a odešla směrem k východu.
Helena se otočila k oknu: necítila žádnou lítost… nad touto ženou.
Petr se celou dobu zamyšleně díval na obě dvě, poslouchal jejich rozhovor.
A najednou pochopil: byly úplně cizí!
Rozhodl se, že od manželky nebude nic z minulosti zjišťovat. Bylo příliš děsivé se tam dívat…
